středa 20. září 2017

Zmizelé kříže v Lidlu: Mnoho povyku pro nic?

PR oddělení maloobdhodního řetězce Lidl muselo mít ve velké části Evropy na začátku září co dělat, aby zastavilo "shitstorm", který nastal, když se po pár letech provalilo, že na letáku propagujícím řecký týden byly na sakrální stavbě smazány kříže. Podle některých lidí je celá záležitost jen další ze série „pseudokauz“ ve stylu „černoch na letáku, kterou lze odbýt tím, že lidé řeší hlouposti. 
Když Lidl řeší pseudoproblémy
Na první pohled se opravdu může zdát, že vyretušování náboženského symbolu, kterého si všimne jen málokdo, je jen pouhý detail. Je třeba řešit x jiných starostí a stejně se na to přišlo až po třech letech, zněla častá argumentace těch, co mají kauzu za další zbytečný humbuk.
Není ale od věci připomenout, že problém byl nejprve na straně samotného Lidlu, který kříže nechal zmizet. Nejednalo se jen o obyčejnou grafickou úpravu. „Jsme společnost, která respektuje různorodost a to vysvětluje, proč jsme na obalech zvolili tento designVyhýbáme se užití náboženské symboliky, protože nechceme příspívat k vyloučení žádného náboženství,“ stálo v oficiálním vyjádření belgického Lidlu.
Smazání křížů tedy mělo zjevně politické důvody a ve své podstatě bylo veřejným projevem politického a společenského postoje, na který má Lidl bezesporu právo. Společnost jede na módní vlně vyzdvihování diverzity a nediskriminace a tomu přizpůsobuje i svoji celkovou politiku. Podobně jako to dělá třeba společnost Google. Mimochodem, její dnes už bývalý zaměstnanec James Damore by mohl vyprávět, co se mu stalo, když se odvážil zpochybnit názor vydávaný za oficiální politiku Googlu, ale to by bylo na trochu jiný článek.
Projev jako takový je sice ve svobodné společnosti chráněný, nicméně každý jednotlivec, skupina či firma musí zároveň počítat s kritikou. Je jedno, zda se dostaví hned či až po třech letech, jako tomu bylo v případě Lidlu.
 Ani u příslušníků jiných náboženství, ani u lidí s vlažným či žádným vztahem k náboženství, jak ukazuje i rozhořčení mnoha nekřesťanů v Česku nad odstraněním tohoto náboženského symbolu, kříže zjevně žádný pocit diskriminace nevyvolávaly. Lidl se tedy mohl sám přesvědčit o tom, že řešil pseudoproblém. Ukázalo se, že mytická zákaznická skupina, kterou měly náboženské symboly urážet, snad až na zanedbatelné množství vyložených bláznů ve skutečnosti neexistuje. Mnohem spíše než uznání za ohleduplnost si praktikování politiky nediskriminace á la Lidl vysloužilo u lidí z jiných kulturních okruhů či nekřesťanů (naprosto zasloužený) posměch za to, že se Evropa za svoji kulturu stydí. A u domácích zákazníků pobouření nad nesmyslností politiky Lidlu.
Falešná analogie apologetů Lidlu 
 Vůbec zajímavá je také argument poukazující na údajnou afinitu bojovníků za kříže s těmi, co o několik měsíců brojili proti černochovi. Bezpochyby se mezi lidmi bojující za kříže našli i lidé ražení Martina Konvičky, Tomia Okamury či rasisté nejrůznějšího ideového zbarvení považující své postoje za projev domnělého vlastenectví či politické nekorektnosti. Zastánci Lidlu mají za to, že dav nespokojenců s Lidlem představuje jakousi názorově monolitní skupinu a nepředpokládají, že někdo může být proti štvanici na černocha a zároveň proti odstraňování křížů. 
Zejména v řadách liberální levice se rozmohl nešvar projevující se tak, že politická nekorektnost je automaticky považována za rasismus či jiný projev nenávisti. Kdykoli se upozorňuje na politickou korektnost, hned se najde někdo, kdo vystartuje s tím, že se jedná o výmysl krajní pravice. Člověk je pak hned bez jakýchkoli důkazů automaticky podezíraný z rasistických či jinak nenávistných postojů. A přesně k tomu došlo i v oné inkriminované kauze s kříži.
Shrnutí je tedy následující. Není třeba dodávat, že kritika Lidlu za zobrazení černocha samozřejmě nebyla nic jiného, než obyčejný rasismus, který bylo třeba jasně odsoudit. V případě křížů ale stál Lidl na té špatné straně. Proč?  Protože odstranění křížů z důvodu nediskriminace je přímo ukázkovým příkladem řešení pseudoproblémů a nesmyslnosti politické korektnosti. 

úterý 28. března 2017

Selhání šíření demokracie: Kdo za to může?

Zdroj: https://pixabay.com/cs/svoboda-socha-new-york-usa-pam%C3%A1tka-63738/
Počátek myšlenky o potřebnosti šíření demokracie a univerzálních lidských práv v poválečných desetiletích můžeme vystopovat v idealistické politice Woodrowa Wilsona. Do první světové války a můžeme říci, že spíše až do napadení Pearl Harbouru měl v zahraniční politice USA navrch izolacionistický přístup. Vstup do války znamenal obrat o 180 stupňů. USA se staly zemí bojující jednak za osvobození států okupovaných mocnostmi Osy, ale také za udržení a šíření demokracie. Vítězství Spojenců znamenalo mj. i obnovení demokracie Německu, resp. jeho západní části a zavedení demokracie v Japonsku. Obě země se staly demokratickými mj. i díky ozbrojenému zásahu zvenčí.
  V poválečné době se Amerika stylizovala do role vůdce demokratického západního světa zadržující další pronikání komunismu. Především od 70. let začala být ve světě otázka lidských práv, jejíž obhajoba spojovala lidi na pravici i levici. V americké politice ji obhajovali jak tzv. neokonzervativci na pravici, tak liberálové na levici. Za zmínku stojí, že v roce 1983, za vlády Ronalda Reagana, vznikla známá organizace National Endowment for Democracy, které má šíření demokratických hodnot ve světě na starost.  V poválečné americké zahraniční politice nebylo příliš mnoho místa pro pragmatismus a realismus v jejich čisté podobě. Aby dokázala pozitivně zaujmout, musela mít i nějaké „ušlechtile“ vypadající záměry.   
Fukuyamovský veletoč
Konec 80. let vyvolal euforii. Fukuyama mluvil o tom, že liberální demokracie je tím poslední a nejvyšší formou vlády všech národů. Mnozí proto v sobě chovali naději, že dříve či později se liberální demokracie postupně prosadí všude na světě. Po demokratizaci velké části postkomunistické Evropy se pozornost přesunula na Blízký východ.  Vývoj ve 21. století však alespoň prozatím přinesl velké vystřízlivění a myšlenka podpory šíření demokracie zvenčí je nyní spíše na ústupu. Vyvstává otázka, kdo nese větší vinu za nestabilitu a faktické znemožnění dalšího šíření demokracie?  Řečeno mnohem konkrétněji, je to Bushova administrativa, nebo až jeho nástupce Barack Obama?
Prvním problémem bylo samozřejmě americké tažení do Iráku. Zavádění demokracie zde neprobíhalo zdaleka tak dobře, jak si mysleli ti, kteří volali po zásahu proti Saddámu Husajnovi. Ztělesněním posunu v myšlení se v souvislosti s iráckou válkou stal právě už zmíněný autor hegeliánské myšlenky o demokracie jako „posledním stádiu vývoje lidstva,“ americký politický filosof Francis Fukuyama. Byl také jedním ze signatářů dopisu 40 vyzývajícího ke svržení Saddáma Husajna a fakticky také nastolení demokracie ozbrojeným zásahem.
Americké chyby jej ale přivedly k obratu o 180 stupňů, který se ve své době dočkal široké publicity. S neokonzervativci se Fukuyama ve zlém rozešel a ve svém článku After Neoconservatism, který vyšel v únoru roku 2006 na New York Times. Obvinil v něm neokonzervativce ze selhání šíření demokracie ve válce v Iráku. Politika šíření demokracie a její selhání v Iráku připravilo půdu realistům jako jsou Kissinger a paleokonzerativcům toužící po stažení vojsk ze zahraničí. Problém neměl být ani tak v cílech, jako spíše prostředcích.  Spoléhání na užití ozbrojené moci mělo poškodit myšlenku šíření demokracie a značka neokonzervatismus už byla dále nepoužitelná. Fukuyama proto volal po „realistickém“ wilsoniánství.
Po dalších více než 10 letech už ale víme více. Ano, Irák přinesl bezesporu velké rozčarování všem, kteří fandili šíření demokracie do dalších zemí. Pokud se země stala demokratickou, nebyla nikdy liberální ve smyslu zajištění základních lidských práv. Např. práv menšinových náboženských skupin, zejména křesťanů, jejich počet poklesl z 1,5 milionu v roce 2003 poklesl celkový počet křesťanů na cca. 200 000 v roce 2014. Důsledkem násilností mnoho z nich uprchlo či bylo zavražděno islámskými radikály. Není třeba zdůrazňovat, že se tak stalo už před vznikem Islámského státu.
„Neokonzervativní tažení“ se týkalo prakticky jen jediné země. Situace se v pozdních letech Bushovy vlády a třech letech po vydání Fukuyamova článku alespoň postupně stabilizovala. Problém bylo ale opuštění Iráku na sklonku roku 2011.
Mimochodem, příliš brzké opuštění Iráku, s nímž se počítalo už za Bushe, je obecně jednou z hlavních a opakujících se chyb americké zahraniční politiky, na něž upozorňuje britský historik Niall Ferguson ve své knize Colossus.  Chybou USA podle něho není příliš agresivní zahraniční politika, jako spíše to, že chtějí v zemích zůstat co nejkratší dobu a neustále volí co nejrychlejší „únikové strategie.“ USA se vždy spíše styděly za to, že jsou „impériem.“ Přinejmenším od 20. století platí, že neměly zájem o anexi dalšího území a kdykoli vojensky obsadily území cizího státu, snažily se jej vždy co nejrychleji opustit. Důsledkem toho samozřejmě není dostatek času k tomu, aby se ve státech, které USA vojensky obsadily, podařilo vybudovat nové a dobře fungující instituce.  
Arabské jaro, aneb falešná čtvrtá vlna demokratizace
Ještě předtím, než se na konci roku 2011 americké jednotky stáhly z Iráku, odehrála se v arabském světě vlna událostí, pro které se vžilo označení arabské jaro. Zpočátku byla vlna revolucí v arabském světě často až nekriticky přijímána zejména liberálními publicisty a akademiky. Mezi některými politology se mluvilo dokonce o „čtvrté vlně demokratizace.“ Jednalo se o narážku na teorii amerického politologa Samuela Huntingtona o třech vlnách demokracie, kdy se demokracie během 19. a 20. století měla šířit ve třech vlnách.
Západní média revoluce vítala jako revoluce, které začaly zdola, tedy podobným způsobem jako v roce 1989. Dosavadní výsledek revolučních událostí je ale více než žalostný. Demokracie se uchytila pouze v Tunisku. Vývoj v dalších arabských zemích však vedl k totální destabilizaci celého regionu. Podívejme se ale na ty nejdůležitější dotčené země podrobněji:   
Začněme postupně od západu. S Tuniskem sousedící Libye, která představuje spolu s Jemenem případ většího vojenského zapojení Evropy a USA do místních nepokojů. Aktivní pomoc povstalcům akcemi převážně ve stylu „leading from behind opravdu vedla ke svržení Kaddáfího, který zemřel zlynčován davem. Bohužel politika západních států nebrala v úvahu důsledky. Diktátor byl po smrti, ale co dále? Západ nechal věcem volný průběh a nepřemýšlel dopředu. Libye je důsledkem toho nestabilní, rozdělená mezi dvě vlády a část Libye je ovládaná islamisty. Evropa zde platí za nedomýšlení důsledků vlastní politiky ještě v jedné další věci. Země se stala „dírou v plotě“ pro ilegální migranty zejména z Afriky, a tím i jednou z příčin dosud nevyřešené migrační krize.
Následuje Egypt, který se po svržení Husního Mubaraka sice na čas stal demokracii, ale rozhodně ne liberální. Historicky prvním demokraticky zvoleným prezidentem se stal člen Muslimského bratrstva Mohamed Morsí. Země měla slušně nakročeno k vládě islamistů, která byla ale v roce 2013 svržena vojenským pučem a Egyptu nyní vládne mnohem pragmatičtější Abdel Fattah Al Sísí.
A potom zde máme nešťastnou Sýrii, kde trvá už od roku 2011 občanská válka a situace je zde ze všech zemí nejkomplikovanější, zvláště proto, že velkou část území stále ovládá Islámský stát. Vedle něho zde máme další tři hlavní hráče.  Na jedné straně je zde strana věrná prezidentu Asadovi, která má podporu od Íránu a od roku 2015 také Ruska. Na druhé straně máme protiasadovskou opozici, kterou ale bylo možné nazývat většinově „umírněnou“ snad jen v prvních měsících války. V podpoře těchto protiasadovských rebelů se angažují sunnitské země, jako Saúdská Arábie a Katar.
Podpora demokratizace je to poslední, co můžeme od těchto dvou arabských zemí čekat. Nehledě na to, že některé skupiny rebelů se otevřeně hlásí k radikálnímu islamismu. Není třeba dodávat, že podpora ani jedné z hlavních stran (nepočítáme-li Kurdy), by nebyla pro Západ žádnou výhrou. Další bojující stranou jsou kurdské jednotky lze považovat za nejvíce prozápadní ze všech bojujících stran, nicméně jejich přítomnost je omezená jen na severní část území.
Obamova vláda ztratila jakoukoli vážnost vymezením tzv. červené linie, kdy se zaklínala, že v případě použití zbraní hromadného ničení Amerika zasáhne. Když se ale na podzim roku 2013 zjistilo, že Asad použil chemické zbraně, Obama nestačil nic podniknout, protože iniciativu záhy převzali Rusové, kteří sami asistovali při likvidaci chemických zbraní a mohli se pasovat do role mírotvorců. Málokterý moment byl pro americkou zahraniční politiku v posledních několika letech tak ponižující jako tento.
Většině nejdůležitějších zemí se věnovalo prostoru dost. Jen ještě krátce k Jemenu. Země ležící na jihu arabského poloostrova je podobně jako Sýrie a Libye. Můžeme zde najít ještě další analogii se situací Sýrii. Podobně jako v Sýrii se zde v zastoupení domácích sil přetahují o vliv šíitský Írán a sunnitská Saúdská Arábie. Část území ovládá Ansar al-Sharia, organizace blízká Islámskému státu. 
Výsledek předpokládané „čtvrté vlny demokratizace“ je tedy více než žalostný. Když to celé shrneme, arabské jaro sice přineslo jednu novou demokracii (Tunisko), ale především tři tzv. failed states (Libye, Jemen, a Sýrie), tedy rozvrácené státy, kde centrální autorita není reálně schopná vykonávat svoji moc na části nebo většině území. Ani u jednoho ze tří uvedených „států“ není další demokratizace pravděpodobná. Většina pokusů o zavedení demokracie na Blízkém východě vedla k naprostému chaosu.  

Nyní lze říci, že spíše než Irák, to bylo alespoň co do počtu případů spíše arabské jaro, které způsobilo nestabilitu v celém regionu, a znemožnilo tak myšlenku demokratizace dalších zemí na dlouhá léta dopředu. Podíl George Bushe mladšího na nynějším stavu je nezpochybnitelný. Bush mladší je ale zodpovědný prakticky „jen“ za Irák. Mnohem větší škody ale dokázala udělat naprosto nepromyšlená politika USA a samozřejmě i evropských zemí po roce 2011, která se dotkla hned několika důležitých arabských zemí najednou, a její důsledky byly zcela pochopitelně mnohem dalekosáhlejší. Ba co hůře, důsledky této politiky nyní pociťuje Evropa či přinejmenším její jižní část sama na sobě. 

neděle 18. prosince 2016

Ach, to prezidenta hanobení…..

Vláda tento týden jednohlasně odmítla návrh zákona trestající hanobení prezidenta, který původně podpořilo 60 poslanců z KSČM, ČSSD a Úsvitu. „Kdo veřejně hanobí prezidenta republiky, ruší výkon jeho pravomoci a snižuje tak jeho vážnost, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok, peněžitým trestem nebo propadnutím věci, zněl celý návrh zákona.
 Jednomyslné odmítnutí návrhu je dobrou zprávou pro českou demokracii. Vláda udělala jediný možný správný krok: Postavila se za svobodu projevu V opačném případě by se vláda zapsala černým písmem do novodobých českých dějin jako ta, která podporovala okrajování svobody projevu.
Zastánci návrhu zákona z řad politiků a veřejnosti se často odvolávali na zákon z roku 1923, který taktéž zakazoval hanobení prezidenta. Jejich argumentace by se dala stručně shrnout tak, že když existoval takový zákon za první republiky, která byla podle nich zřejmě vzorem demokracie, proč by nemohl být znovuzavedený dnes? Jenomže existence tohoto zákona vedla k tomu, že tehdejší média se prakticky neodvažovala veřejně kritizovat prezidenta Masaryka. Tento zákon má navíc původ v dobách habsburské monarchie.
Velmi bizarní podívaná, když komunisté a sociální demokraté, které se jinak prezentují jako „pokrokové“ síly, usilují o znovuobnovení legislativy, která má svůj původ v dobách „reakční“ habsburské monarchie. Ale pojďme dále. Když přeskočíme komunistickou éru, kde byly tresty za jakoukoli kritiku běžné, zákon z roku 1961, který trestal, hanobení prezidenta platil až do druhé poloviny 90. let.  Po roce 1989 už ale na základě tohoto zákona nikdo sedět nešel.
V této souvislosti je nutné zmínit případy Petra Cibulky a Pavla Karhánka. Oba se „provinili“ tím, že se veřejně nelichotivě vyjadřovali o prezidentu Václavu Havlovi. První z nich je věčný disident, kritik před i polistopadových poměrů a šéf strany s názvem dlouhým jako její volební program. Druhý z nich vylepil v roce 1995 na dveře státního zastupitelství text hlásající, že Václav Havel je komunistický kolaborant, který v roce 1989 hanebně podvedl občany. Způsob jejich vyjádření byl nehezký, ale byl v mantinelech svobody projevu. Nevyhrožovali nikomu smrtí, ani omezováním svobody. Václav Havel oba z nich omilostnil. Byl by podobného gesta schopný i Miloš Zeman či jeho příznivci z řad zastánců navrhovaného zákona, pokud by byli zvoleni prezidentem?
Opravdu jde o úctu k prezidentovi?
O tom, že zastáncům zákona, což jsou v podstatě především (post)komunisté a nacionalistům, opravdu tak záleží na úctě k prezidentovi lze celkem úspěšně pochybovat. Obhajovali komunisté takový zákon i v době, kdy byl prezidentem Václav Havel? Ne, v době prezidentování Václava Havla se nad zrušením zákona zakazujícího hanobení nijak nepobuřovali. Naopak sami přispěli ke zrušení této kontroverzní části trestního zákona. Drtivá většina z celkových 22 poslanců za KSČM, tj. 20, hlasovala pro zrušení, jeden se zdržel a jeden byl nepřítomný. Naopak tři stejní komunističtí veteráni, kteří v roce 1997 hlasovali pro zrušení trestnosti hanobení prezidenta, byli mezi nedávnými navrhovateli obnovení trestnosti hanobení prezidenta.
Zákony podobného typu nejsou nic jiného než gumové paragrafy. Mají totiž jeden veliký problém, který nejlépe vystihuje následující otázka, kde končí legitimní kritika kroků prezidenta a kde začíná hanobení. Zde záleží jen a pouze na libovůli každého soudce, jak bude daný zákon vykládat. Interpretace může být různá, protože hranice mezi oběma pojmy je velmi velmi mlhavá. Mimochodem, stejnou vadu má např. § 355 Trestního zákoníku o Hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob. V případě přesvědčení zde není stanoveno, zda hanobení znamená i legitimní kritiku něčího názoru, chování či životního stylu.  
Prezident musí unést kritiku
Zajímavá je také argumentace existencí podobné legislativy v západních zemích, zejména v sousedním Německu, kde platí zákon trestající hanobení prezidenta. Německý prezident je ale výrazně slabší ve svých kompetencích a dokonce ani formálně není hlavou státu. Je na tom (pokud jde o pravomoci) velmi podobně jako britský monarcha, který taktéž fakticky nemá na starosti žádná rozhodnutí politické povahy. Zkrátka, jejich funkce je prakticky ryze reprezentativní a nemohou dělat politické kroky s dopady na politický a společenský život země.
Nic takového neplatí o českém prezidentovi. Relativně malé pravomoci tradičně využívají čeští prezidenti naplno, nebo i nad svůj rámec a vykonává i zjevně politická rozhodnutí, jako (ne)jmenování vlády, soudců, profesorů či veto zákonů. Český prezident proto musí počítat s kritikou svých kroků a stejně jako každý další politik musí být schopný kritiku unést. Úcta k osobě prezidenta nemůže být vynucená zákonem. Záleží na prezidentovi, jak bude přistupovat k významnosti svého úřadu. Bohužel, nynější prezident Miloš Zeman sám znevažuje důstojnost prezidentského úřadu svými projevy, které, mírně řečeno, nebyly úplně „salonfähig.“
Opravdu nebezpečné slovní útoky lze už dnes řešit na základě legislativy zaměřené na ochranu osobnosti. A potom zde máme ještě jednu důležitou věc. Návrh zákona měl zahrnovat nejen verbální útoky, ale i o útoky fyzické útoky. Nicméně i ty lze řešit už podle současných zákonů. Není totiž pochyb o tom, že takové jednání je možné považovat za výtržnictví či útok na veřejného činitele. Současná právní úprava k ochraně prezidenta bohatě stačí a vymýšlení nových zákonů je proto naprosto zbytečné. 
Pokud by bylo „hanobení“ prezidenta trestné, nejenže by se nezvýšila úctu k prezidentovi ani o píď, nýbrž by nevyhnutelně došlo k omezení části svobody projevu. A pokud bychom omezili svobodu projevu, která je jednou z hlavních svobod, která dělá svobodnou společnost svobodnou, která další svoboda by pak následovala? Jak říkal Ronald Reagan, svoboda je vzdálená méně než jednu generaci od svého zániku. Tento návrh zákona ukazuje, že svobodu je nutné bránit neustále a výrok z první poloviny šedesátých let minulého století je platný i dnes. Nepřátelé svobody se najdou vždy a všude.



pátek 25. listopadu 2016

Pozdní analýza amerických voleb: Anatomie jedné povolební hysterie

Probuzení z noci na 9. listopadu nebylo pro mnohé příjemné. Ke zděšení mnohých nejenom kampaň, ale i samotné volby ovládl Donald Trump. Zejména pro liberální levičáky měl výsledek amerických prezidentských voleb charakter události skutku kataklyzmatických rozměrů. Někteří došli tak daleko, že bijí na poplach před opakováním 30. let v Německu. Opravdu je ale takový důvod k panice a zděšení?
Celou situaci skvěle vystihla Salena Zito, která napsala ve svém článku v The Atlantic, že tisk bral Trumpa doslova, ale ne vážně. U jeho příznivců to bylo naopak. Dokázali ho brát vážně, ale ne doslova. Nelze samozřejmě popřít, že se Trump obklopuje pochybnost budícími lidmi jako je Stephen Bannon. Tento člověk dříve působil jako šéf „alt-right“ serveru Breitbart a nyní má být poradcem zvoleného prezidenta.
 Alternativní pravice je ve své podstatě americkou obdobou evropské „krajní pravice.“ Lidé z „alt-right“ nevystupují jako otevření rasisté či antisemité. Zároveň ale nikde nedávají najevo, že by jim takové projevy nějak zvláště vadily. Otevřené podpory se Trumpovi dostalo i Ku-Klux-Klanu. Od této podpory se ale Trump distancoval. Ve všech případech extremistů se ale jedná jen o okrajové skupiny se zanedbatelným vlivem. Ať chce, nebo nechce, bude muset Trump nalézt pro svoje kroky širší shodu, a to především mezi „mainstreamovými“ konzervativci.
A dosavadní vývoj svědčí o tom, že Trump si opravdu vybírá své lidi především z umírněného establishmentu GOP (např. Reince Priebus coby šéf Bílého domu) či z konzervativního křídla strany, když se už v létě stal jeho „running matem“ bývalý guvernér státu Indiana Mike Pence.    
Vedle toho je na místě zmínit, že zvolení člověka s obhroublým vystupováním na veřejnosti není ani v americké politice ničím novým. Už mnohokrát bylo řečeno, že v roce 1829 byl zvolený populární generál Andrew Jackson. I on byl člověk, který proslul svým nevybíravým chováním, a byl proto opovrhovaný tehdejšími elitami na severovýchodním pobřeží. A je to právě Andrew Jackson, člověk známý svým nepřátelským vztahem k černochům a indiánům, který bývá považovaný za zakladatele Demokratické strany. Ano, té strany, která má jako jednu ze svých priorit ochranu menšin, a za níž kandidovala i Trumpova hlavní sokyně Hillary Clinton.
Ne každý byl v té obrovské záplavě emocí vzít v potaz, že se volil americký prezident s omezenými pravomocemi, který může v Bílém domě strávit maximálně 8 let. Opravdu se nevolil orientální despota, kterému je dovoleno prakticky vše. Prezidentské pravomoci jsou sice v USA větší než u nás, nicméně, ani tam se prezident neobejde bez podpory Kongresu, pokud chce skutečně něco prosadit. 
Kromě toho už USA musely navíc v minulosti čelit řadě horších věcí, než bylo zvolení prezidenta s vystupováním klauna a křiklouna schopného pourážet více než polovinu zeměkoule. Když pominu válku za nezávislost, musely USA bojovat s Brity ještě ve válce mezi léty 1812-14 a během této války se Britům dokonce podařilo zapálit Bílý dům. Ještě v témž století zažily USA krvavou občanskou válku. A v minulém století bojovaly ve dvou světových válkách a v roce 1962 dokonce reálně hrozilo během tzv. Karibské krize, že nejen Americe, ale i celý svět zažije i válku jadernou. Tolik ze stručného středoškolského exkurzu do dějin USA, přejděme k hlavním důvodům, proč se Trump nakonec stal prezidentem.
Překvapivé vítězství, nepřekvapivá podpora
Vítězství Donalda Trumpa bylo překvapivé, nicméně totéž nelže říci o jeho podpoře. Donaldu Trumpovi se prostě podařilo najít „díru na trhu.“ Svoji rétoriku cílil spíše na hůře situované bílé či ohroženou střední třídu v deindustrializovaných oblasti tzv. „rezavého pásu.“ Právě o těchto „modrých límečcích“ pocházejících z kdysi prosperujících průmyslových oblastí lze říci, že rozhodli americké volby.
 Trumpovi se díky těmto bílým dělníkům podařilo zvítězit ve státech jako Ohio, Wisconsin, Michigan a Pensylvánie. Mimochodem, v posledních zmíněných třech státech od roku 1988 nevyhrál žádný republikánský kandidát na prezidenta. K takovému výsledku nepochybně dopomohla i samotná Hillary Clintonová se svými poněkud nešťastnými výroky, kdy tvrdila, že vezme mnoha uhelným společnostem a horníkům práci.
Samotné republikánské jádro zůstalo jinak celkem stabilní. Data z exit polls říkají, že Trumpa volil převážně ten samý typ voličů jako předešlé kandidáty. Zjednodušeně řečeno to byli především bílí, aktivní věřící a spíše lépe situovaní.
Takové zjištění může vyznívat paradoxně, vezmeme-li v úvahu, že Donald Trump se na veřejnosti projevuje jako ryzí hedonista, alfa samec, rozmařilec a prostopášník. Navzdory tomu si ale získal i konzervativní voliče z řad evangelikálů či praktikujících katolíků. Proč?
Dobré důvody existovaly přinejmenším dva. Prvním silným argumentem pro volbu Trumpa byla pro tyto voliče skutečnost, že prezident v senátu jmenuje (se souhlasem senátu) nové soudce nejvyššího soudu. Stále zůstává neobsazené místo po Antoninu Scaliovi. Vzhledem ke stáří některých stávajících soudců dávají následující čtyři roky velkou šanci změnit složení nejvyššího soudu tak, aby se vychýlilo výrazně doprava. Zkrátka, nechtěli už žádné další „Roe vs. Wade“ a „Obergefell vs. Hodge.“
Dalším pádným důvodem byly jeho opakované sliby, že bude bojovat za náboženskou svobodu. V době, kdy křesťanským pekařům odmítajícím upéci svatební dort párům stejného pohlaví, dokázala tato rétorika rezonovat velmi silně. Oba důvody dokázaly přimět k účasti i voliče, kteří jinak Trumpa nemohou vystát.  
  Naopak demokratická kandidátka si silně uškodila svým výrokem, kde označila polovinu Trumpových příznivců za „zavrženíhodné“ se sklony k rasismu, sexismu, homofobii, xenofobii a islamofobii. Tak dlouho ale liberální levice nadužívala zmíněné pojmy, až úplně ztratily svoji původní ostrost. Část lidí už měla dost politické korektnosti a byla schopná unést i výroky, které byly všechno, jen ne „salonfähig.“ A nebyli to zdaleka jen bílí voliči. Donald Trump měl o něco větší podporu mezi černochy a Hispánci, než měl před čtyřmi lety Mitt Romney.

Jaké tedy nakonec bude Trumpovo prezidentství? Stále platí, že svět může s Donaldem Trumpem v čele USA zažít opravdovou jízdu na tygrovi. Stejně tak ale může být Donald Trump relativně „normálním“ prezidentem. Projev pronesený bezprostředně po volbách, v němž Trump dokonce vyjádřil uznání Hillary Clintonové a sliboval, že bude spojovat, svědčí spíše o druhé zmíněné možnosti.  

sobota 2. července 2016

Česko není součástí Západu!? Nesmysl!

Od polistopadové intelektuální elity slýcháme mj. i v souvislosti s migrační krizí stesky nad tím, že jsme stále nedohnali Západ  a o české malosti a o Západu mluví ve třetí osobě. Je něco takového vůbec oprávněné? Nakolik jsou oprávněná tvrzení o zaostalosti a nakolik jde jen o sebemrskačství různých (pseudo)intelektuálů?
Ano, Česko a další postkomunistické země skutečně zaostávají za starými zeměmi EU v řadě věcí. Např. podíváme-li se na makroekonomické údaje jako HDP, průměrné platy, rozdíl je opravdu obrovský. Jenomže po druhé světové válce zažila ta nekomunistická Evropa ekonomický rozmach a vzestup životní úrovně, který neměl v dějinách precedens a který lze hodně těžko zopakovat podruhé. Naopak postkomunistické země musely po roce 1989 projít velmi obtížnou hospodářskou transformací.
Beze zmínky nelze ponechat ani sníženou důvěru občanů postkomunistických zemí v demokracii, což je bezesporu dáno mj. i zkušeností s totalitním režimem. Samozřejmě lze namítnout, že pravicové režimy v jižní Evropě např. Francovo Španělsko či Salazarovo/Caetanovo Portugalsko mohly mít více mrtvých než ty komunistické, nicméně mezi občany postkomunistických zemí je větší míra pocitu odcizení a menší ochota důvěřovat institucím.
Tak trochu jiný Západ
Znamená to, že Česko patří spolu s dalšími postkomunistickými zeměmi k Východu? Naprosto ne! V posledních tisíci letech byly české země kulturně vždy součástí západní civilizace. Rozumíme-li Západem civilizační okruh s kulturou formovanou západním křesťanstvím, tj. katolicismem či protestantstvím, tak ani není možná jiná odpověď, než že Česko bylo, je a snad i bude jeho součástí.
 Zhruba čtyřicetileté područí pod nadvládou Sovětského svazu bylo jen historickou anomálií. Ano, svým jazykem sice mají Češi blízko k ostatním slovanským národům (včetně Rusů), kulturně ale vlivem více než tisíciletého vývoje spíše k německy mluvícímu prostředí a dalším sousedním středoevropským zemím. Dobře víme, jaké pocity měl např. Karel Havlíček Borovský po návštěvě Ruska. Slovo „zklamání“ by bylo v tomto případě eufemismem.
Většina české veřejnosti (pro mnohé možná překvapivě) je ale spíše prozápadní, byť postoje vůči EU či americké politice nemusí být bezvýhradné. Nic na tom nemění ani rétorika nynějšího prezidenta Miloše Zemana, který svoji proruskou orientaci nijak neskrývá, a bezesporu škodí vztahům s našimi hlavními spojenci z NATO a Evropy. 
O prozápadní orientaci obyvatel Česka svědčí také tvrdá data z průzkumů veřejného mínění. Jednání Ruska v době ukrajinské krize hodnotilo dle šetření CVVM dobře či velmi dobře jen 15 % respondentů. Podle dalšího průzkumu CVVM, tentokrát z konce minulého roku důvěřuje ruskému prezidentu Vladimiru Putinovi jen necelá  čtvrtina (24 %) lidí a naopak negativní názor na něho měly téměř dvě třetiny (64 %) dotázaných. Prorusky smýšlející lidé tvoří v Česku sice ne úplně zanedbatelnou, ale rozhodně ne většinovou část veřejnosti. Ani vyloženě proruské či protizápadní subjekty si (snad s výjimkou KSČM) dlouhodobou, natož masovou popularitu. Můžeme tedy říci, že podíl takto smýšlejících lidí je vcelku konstantní. A ruská propaganda není tak účinná, jak se může na první pohled zdát.
Vezmeme-li navíc v úvahu, jakou popularitu mají ve „starých zemích“ EU strany jako rakouská FPÖ, nizozemská PVV, francouzská FN či britská UKIP, které mají vedle některých postojů společnou i i podpory ze strany Ruska, není na tom Česko úplně nejhůře.
Hodně se mluví o vyšší politické kultuře, kterou si dokázaly vypěstovat země s delší nepřerušovanou demokracíí. Můžeme slýchat, tohle by se v (dosaďte si libovolnou konkrétní vyspělejší demokratickou zemi) nestalo. Opravdu to ale platí bezvýhradně? Tak třeba sousední Rakousko mělo za prezidenta bývalého esesáka. Je to podobné, jako by u nás byl prezident člen lidových milicí. Děsivá představa, že?
  V současné době je slyšet i kritika za skutečné či domnělé rasistické xenofobní postoje u české veřejnosti. Tento pocit přiživuje zvláště v souvislosti s uprchlickou krizí i vesměs liberálně orientovaná „intelektuální elita.“ Ano, vzedmutí nenávistných projevů zde opravdu bylo. Otázkou ale je, jak velkou závažnost by měla být přikládána tomuto fenoménu. Jisté je, že ani tento jev není úplně jednoznačně českým specifikem (či specifikem postkomunistických zemí), jak o tom svědčí úspěch vesměs nacionalistických stran s protiimigračním programem, cílících na nespokojené voliče. Konkrétně se jedná o už zmíněná uskupení, jako je nizozemská PVV, francouzská FN, britský UKIP či rakouská FPÖ.
Česko je tedy jasně součástí Západu, podobně jako další země Visegrádské čtyřky. K tomu je však nutné dodat, že mají svoje specifika dané svojí neblahou historickou zkušeností. Prošli jsme čtyři desetiletí odlišným vývojem, než země na opačné straně železné opony.  V některých věcech bude proto odlišná a těžko dožene země ležící geograficky více na západ.
Navzdory tomu, že čtyři poválečné dekády měly bezesporu neblahý vliv na další politický a společenský vývoj, tak nikde není napsané, že to, co vzniklo na západ od nás, musí být nutně správné nebo lepší. A naopak je opravdu naivní si myslet, že vše, co existuje ve střední Evropě, je horší než to, co je ve „starých zemích“ EU. Jak to nedávno vystihl Martin Weiss v týdeníku Echo ve svém článku Země, která si nevěří, naše země, dodávám, že spíše její „intelektuální elity“ se vyznačují „nekritickou a masochistickou oikofobii“ a přesvědčením, že  „existuje Evropa jako zhmotněný platónský ideál toho, jak má vypadat.“
Bohužel u některých (pseudo)intelektuálů jde jejich odpor ke všemu českému takový, že úplně nesmyslně považují za nepřípustnou jakoukoli kritiku politiky zemí na západ od nás. Krásným příkladem je dění kolem norského odebírání dětí Barnevernem. Norsko je přeci země vyspělejší než my, takže tam nemůže docházet k žádnému neoprávněnému odebírání dětí. Norové se mýlit nemůžou. Tečka.  Obhájci norského Barnevernu se s takovými názory ocitají v podobné pozici jako lidé, které Stalin nazýval užitečnými idioty.  Nemají-li takoví lidé lepší vizi pro Česko než na jedné straně přesvědčení, že vše na západ od nás musí být nutně lepší a plivání na vše české na straně druhé, svědčí to o jejich naprosté ideové vyprázdněnosti.
  

sobota 23. ledna 2016

Opravdu neexistují dva extrémy v uprchlické debatě!?

Zelený politik Šádí Shanaáh nám v jednom ve svých facebookových příspěvků tvrdí, že představa o dvou špatných extrémech v uprchlické debatě je nesmyslná. Říká, že existují na jedné straně „konvičkovci“ a pak „sluníčkáři“ kteří jsou dle něho „morální elitou národa.“ K těm „sluníčkářům“ bych hned na začátek rád dodal, že označení použil on. Já sám nemám jakékoli nálepkování v oblibě.
Šádí Shanaáh prý od nikoho ze svých názorových souputníků neslyšel nic o „doširoka otevřené hranici.“ Údajně nezná ani nikoho, kdo by chtěl přijmout nelimitovaný počet uprchlíků, odsuzoval kritickou debatu, myslel si, že jsou všichni muslimové bezproblémově báječní, nebo že integrace je jen o tom, aby byla hostující společnost milá a vyhověla všem zvykům a potřebám nově příchozích.
Kein Mensch ist illegal!?
Výborně. Zmíněná slova zeleného politika znějí sice pěkné, je ale veliká škoda, že něco takového neřekl mnohem dříve. Třeba v době oné hysterie v létě a na podzim loňského roku, kdy jeho kolegové tvrdili trochu něco jiného. Nejspíše nikdy neslyšel výkřiky typu „kein Mensch ist illegal,“ které tak rádi a často vykřikují zejména anarchisté a radikální levice. Žádný člověk pocházející odjinud zřejmě není v Evropě ilegálně, i kdyby měl v úmyslu porušovat místní zákony, šikanovat místní obyvatele či se účastnit teroristických útoků v Paříži nebo přepadávání žen v Kolíně.
Navíc jsem nezaregistroval, že  lidé, kteří se považují za „sluníčkáře,“ by se někdy zmínili o tom, že příliš velké množství běženců není dlouhodobě únosné.  Každému mělo být jasné, že problémy nastanou, takže mi není jasné, proč o problémech mluví až teď? Problém není jen v tom, co tzv. sluníčkáři říkají, ale spíše v tom, co neříkají a na co kladou větší/menší důraz, než by měli.
Mezi těmi, kteří k větší kvalitě diskuse rozhodně nepřispěli, patří i jeho bývalý stranický šéf Ondřej Liška, který napsal na konci léta cosi o tom, že „každý tu má právo žít stejně jako já“ a sám „lajkl“ komentář pod příspěvkem, který zněl, jak asi správně tušíte, „kein Mensch ist illegal.“ Podobné výkřiky bych ještě dokázal pochopit u mladého a naivního levicového studenta kolem dvacítky, ale ne u člověka, kterému je téměř čtyřicet, a má za sebou celkem bohatou politickou zkušenost.

 Má-li být diskuse smysluplná, je nutné, aby se nejen Ondřej Liška, ale i další „sluníčkáři“ vyvarovali paušalizujících a zjednodušujících výroků (ano, takových, kterých se dopouští i lidé z IVČRN) jako už zmíněné „kein Mensch is illegal“ či právo zde žít má každý. Uvedená tvrzení jsou stejně nesmyslná přesvědčení, že uprchlík/muslim = terorista. „Morální elita“ se tak  staví do pozice „konvičkářů“ s obráceným znaménkem, a dělá tak všem zastáncům přijímání uprchlíků medvědí službu.

úterý 22. prosince 2015

Bombardování města Agrabah: Cui bono?

Zdroj: facebook,com
Rozruch je na světě. 30 % voličů republikánských voličů by alespoň dle průzkumu agentury Public Policy Polling podporovalo bombardování Agrabahu, města Aladinova. Hlavní otázkou je, čeho chtěla zmíněná agentura dosáhnout položením této v podstatě úplně nesmyslného dotazu, který není pro měření postojů voličstva absolutně vůbec relevantní?
V první řadě je dobré vědět, že PPP je agentura,  známá svojí nakloněností progresivně liberálním kruhům. Je proto celkem jasné, že chtěla ukázat, jak jsou voliči republikánů hloupější než ti ostatní. Nepochybně. Mnozí republikánští voliči si bohužel pro ně sami naběhli na vidle. Předtím, než ale vyslovíme jakékoli zevšeobecňující závěry, tak je dobré se na kompletní výsledky podívat podrobněji. Jeden příspěvek na sociální síti nám opravdu řekne jen velmi málo o samotném průzkumu.
Za druhé, průzkum byl věnovaný prakticky výhradně podpoře jednotlivých republikánských či demokratických kandidátů ucházejících se o stranickou nominaci na prezidenta. Ze sady 41 otázek pro republikány a 10 otázek pro republikány se Agrabahu týkala jen jediná. Jinak nepříliš dobrý dojem budí skutečnost, že příznivci obou stran dostávali řadu zcela odlišných otázek, což opravdu není dáno jen rozdílnými jmény kandidátů obou stran. Např. proč demokrati nedostali otázky týkající se islámu?
Detailnější výsledky průzkumu vypadají zajímavě, protože na ideologické škále  mezi republikány, bombardování podporuje 31 % lidí označujících se za „velmi konzervativní,“ ale také 50 % „celkem liberálních“ republikánů (!). Mimochodem, město Aladinovo by utrpělo i v případě, že by se naplnilo přání celkem nezanedbatelné části příznivců demokratických příznivců, byť mezi nimi je samozřejmě podpora nižší. Nicméně u nich by podpořilo bombardování 15 % „velmi liberálních“ demokratických příznivců a 24 % „umírněných“ a „docela konzervativních,“ ale jen 18 % velmi konzervativních demokratů. Nelze tedy jednoznačně říci, že čím konzervativnější či liberálnější volič dané strany, tím větší podpora bombardování pohádkového města.
A co je zde hlavní: Nikde nebylo zmíněné, že by dotázaným byl položen dotaz, zda ví, co vlastně Agrabah je. Zdá se, že voliči obou stran si nejspíše nemají příliš mnoho co vyčítat, pokud jde o neznalost příběhu o Aladinovi.
 „Výzkumníci“ nejspíše předpokládali, že myšlení příznivců republikánů je více „jestřábí“ a je mnohem pravděpodobnější, že za situace, kdy je veřejnost masírována násilím na Blízkém východě, odpoví kladně na otázku, jestli by podpořili bombardování města x s arabsky znějícím jménem. A naopak u demokratů, o nichž se předpokládá, že jejich názory budou více holubičí, měla být častější odpověď ne.
A to nemluvím ani o skutečnosti, že pro metodologii průzkumu je zcela nevhodné, aby voličům demokratů a republikánů dávat odlišné otázky.
Na závěr lze tedy říci jediné: Celkem škoda, že otázky, které se týkaly podpory jednotlivých republikánských a demokratických kandidátů, a byly proto opravdu relevantní, se nedočkaly takové odezvy. A to kvůli jediné další, která byla záměrně položena zcela nesmyslným způsobem. Ostatně, asi každému je jasné, že bombardování města Agrabah vzbudí větší rozruch než pouhá suchá čísla ukazující oblibu či neoblibu prezidentských kandidátů. Možná, že se brzy dočkáme průzkumu, v němž zazní  otázka, zda dotyční podporují zapojení USA do pátrání po čtyřiceti loupežnících.