středa 14. prosince 2011

Ron Paul: Co s ním?

Už potřetí se pokouší o křeslo v Bílém domě. V roce 1988 neúspěšně kandidoval v dresu libertariánů a před čtyřmi roky neuspěl v republikánských primárkách.  Na první pohled se může jevit jako celkem bezvýznamný texaský republikánský kongresman. Jeho podpora sice nedosahuje závratných výšin, ale v minulosti už dokázal díky svým kontroverzním názorům rozčeřit vody amerického politického rybníka. Už z nadpisu je jasné, že řeč nemůže být o nikom jiném než 75letém republikánu Ronu Paulovi.
Opřít se může o malou, ale zato velmi oddanou základnu svých příznivců. O jejich náklonnosti může svědčit i fakt, že ze svých prostředků sesbíraných na internetu mu sami upořádali kampaň se vzducholodí. Jeho elektorát tvoří převážně mladší lidé smýšlející mnohem sekulárněji, než bývá u většiny republikánských voličů zvykem. Jeho příznivci jsou navíc velmi aktivní na sociálních sítích – na facebooku má jeho fanouškovská stránka více než 600 tisíc podporovatelů a řadí se na druhé místo mezi republikánskými kandidáty. Více (1,2 milionů) má už jen Mitt Romney a ostatní silně zaostávají.  Jak si dokázal vydobýt tak silnou pozici mezi mladými voliči, kteří zpravidla tíhnou spíše k demokratům?

Vysvětlení můžeme hledat v jeho rebelství, které dokáže rezonovat s myšlením řady zejména mladších lidí. Ron Paul si za celou dobu působení v politice vydobyl pověst disidenta. Několikrát hlasoval v rozporu s  většinou svých stranických souputníků. Coby důsledný izolacionista byl proti nasazení amerických sil v Iráku i Afghánistánu a s odvoláním na obhajobu osobních svobod se postavil i proti zákonu známému jako Patriot Act. Ne nadarmo je pro svůj část nesouhlas s většinovým míněním republikánských, potažmo všech kongresmanů Ron Paul, občanským povoláním lékař, přezdíván Dr. No.

Odvolávání se na odkaz otců zakladatelů, Ústavu USA a obhajoba v ní obsažených svobod bývá jeho častým argumentem při jeho „odpadlických“ hlasováních. Mimochodem, kořeny hnutí Tea Party sahají do kampaně před primárkami v roce 2008 a první "čajové dýchánky" uspořádali právě příznivci Rona Paula za účelem shromáždění finančních prostředků na jeho kampaň. Dávno před tím než se na protiobamovské „čajové vlně“ začali vézt Sarah Palinová nebo Michelle Bachmanová.
Jeho příznivci si často (a celkem oprávněně) stěžují na přehlížení Rona Paula ze strany mainstreamových médií.  I díky tomu se stal pro své stoupence doslova mučedníkem a hrdinou trpícím za to, že je svými postoji nepohodlný establishmentu.  
Ron Paul je libertarian stavějící se za co nejmenší zásahy státu do ekonomiky a osobní svobody. I pro své svobodomyslné postoje spojené s jistou dávkou idealismu má nadprůměrnou podporu zejména mezi mladšími voliči. Řečeno hudební terminologii: Zatímco Baracka Obama je střední proud, Ronu Paulovi přísluší místo v žánru "alternativa." A právě tím lze vysvětlit, proč se nejspíše nestane americkým prezidentem. Na rozdíl od Obamy má jasně formulované názory, ale protože nejsou „mainstreamové“ patrně si jimi nikdy nezíská většinovou podporu ani mezi republikánskými voliči.
Příští rok bude mít ve svých 75 letech patrně poslední šanci ucházet se o místo amerického prezidenta. Pokud by se stal zázrak a v roli Davida by v primárkách přemohl mnohem vlivnější republikánské Goliáše, neměl by proti Obamovi příliš mnoho šancí. Další možností je, že by se rozhodl kandidovat sám – opět k radosti volebního štábu nynějšího amerického prezidenta. Ron Paul by odebral několik cenných procent republikánskému kandidátu a Obamovi tím zajistil prakticky bezpracné znovuzvolení.
Jak už jsem nastínil, tak jeho názory představují celkem zajímavou směsici libertarianismu, izolacionismu s příměsí (paleo)konzervatismu. Navzdory svým svobodomyslným postojům rozhodně nelze říci, že by se jednalo o volnomyšlenkáře, pro něhož by byl libertarianismus záminkou k ospravedlňování vlastních neřestí. Naopak, má pověst spořádaného, ctnostného a zbožného může a vedle svobody také apeluje na lidskou zodpovědnost. V jednom ze svých projevů prohlásil: „Proč byste se nemohli svobodně rozhodovat o tom, co jíte, pijete, kouříte a vezmete na sebe? Zároveň ale na sebe musíte vzít zodpovědnost za svoje špatná rozhodnutí a nemůžete potom chodit za sousedem nebo vládou, aby vám pomohla.“  
Naplnění jeho idejí o minimální roli státu je ale v dnešní době přinejmenším problematické. Navíc představa, že se USA nebudou angažovat ve světě a ubrání se svými ponorkami a vojáky na svém území, patří spíše do 19. století, kdy svět vypadal úplně jinak než dnes a Amerika byla ještě pouhým trpaslíkem. Úplné stažení vojáků ze zahraničí by určitě mnohé potěšilo. Rezignace USA na jakékoli intervence za vlastními hranicemi by ale zákonitě vyvolala zděšení u demokratických zemí jako Jižní Korea a Izrael, které jsou obklopený státy ne zrovna holubičí povahy, a bez americké vojenské, logistické a politické podpory se neobejdou. I proto bude lépe, když 20. ledna 2013 položí při prezidentské přísaze na Bibli ruku někdo jiný než on. Navzdory a možná právě proto, že mu nelze upřít poctivost a důslednost ve svých postojích.

pátek 2. prosince 2011

Babiš: Další ze série populistických „mesiášů“?

Andrej Babiš se zatím celkem úspěšně stylizuje do role mesiáše, který přišel spasit Česko. Po přečtení jeho životopisu asi každého alespoň trochu přemýšlivého člověka napadne, že zde nejspíše musí být cosi shnilého. Nikoliv na státě dánském, ale na celé jeho iniciativě ANO 2011.
Zázračná ovidiovská proměna bývalého člena normalizační KSČ (a spolupracovníka StB), jehož by ani v té nejhlubší totalitě nenapadlo založit iniciativu podobné té dnešní, v zaníceného idealistu a bojovníka s korupcí zní jako hodně nepovedený černý humor. Působí ne o moc důvěryhodněji než exministr spravedlnosti a šéf Unie svobody Pavel Němec, z něhož se stal najednou hlasatel „odporu proti zavedeným, pořádkům“ a legalizace marihuany.
Není také divu, že ve svém prohlášení idealizuje dobu před rokem 1989: „V roce 1989 nemělo Československo žádné dluhy, naopak nám tzv. bratrské země dlužily desítky milionů dolarů a náš stát vlastnil obrovský majetek. Po více než dvaceti letech předpokládá rozpočet České republiky na rok 2012 další ztrátu 105 miliard korun, která přibude ke stávajícímu dluhu 1 500 miliard.“  V jakém stavu onen veliký majetek byl, jak se s ním hospodařilo a skutečnost, že půjčky „bratrským zemím“ byly penězi vyhozenými z okna, už raději neuvádí.
Při svém expozé v Otázkách Václava Moravce hýřil výroky, za něž by se svého času nemusel stydět ani Miroslav Sládek. Ve své výzvě ANO 2011 však mírní svoji rétoriku namířenou vůči stávající politické elitě:  „Je poctivé přiznat, že i mezi stávajícími poslanci a senátory jsou schopní a slušní lidé.“  Už z názvu Akce nespokojených občanů ale jasné vyplývá, že jejím hnacím motorem je nespokojenost, která je raison d'être každé populistické strany. Babiš upozorňuje samozřejmě na reálně existující problémy, jako je korupce, špatná výkonnost a netransparentnost veřejné správy, obtížná vymahatelnost práva atd. Z Babišových výroků je ale snadné vycítit, že hlavní cílovkou jsou především voliči čtvrté cenové kategorie. Čím větší nespokojenost, tím lépe pro něho.
Předpokládejme, že ANO 2011 nezůstane pouhým občanským sdružením a bude mít i nespíše ambice prosadit se ve vrcholové politice. Co ale může voličům nabídnout? V již citovaném dokumentu je řeč o „spravedlivější společnosti, funkčním a právním státě.“ S tím určitě každý slušný člověk souhlasí, ale mnohem obtížnější bude se shodnout na prostředcích, které by vedly, když ne k naplnění, tak alespoň přiblížení se onomu ideálu.
S rizikem, že si uříznu ostudu, si na závěr dovolím malou predikci, jak bude nejspíše ono politické uskupení nejbohatšího českého občana vypadat:  Hnutí či strana nejspíše bude nejspíše vykazovat mnohé shodné  rysy s postupně se potápějícími Věcmi veřejnými, které se staly častým terčem Babišových výpadů. Podobně jako v případě véček se bude jednat o populistickou „catch all party“ lovící voliče napříč politickým spektrem.  S Bártovým projektem proto bude sdílet i její ideovou beztvarost a nezařaditelnost na pravolevé ose. Další blondýny v plavkách už nejspíše na billboardech k vidění nebudou a zklamáni budou nejspíše i tací, kdo očekávali další lascivní kalendář se sličnými kandidátkami. Babišova strana tedy nebude postavena na politickém marketingu a fotogeničnosti kandidátů, jako spíše na několika průrazných heslech. Ve zkratce tedy půjde o upgrade véček, s příměsí sládkovsko-paroubkovského populismu a Berlusconiho megalomanství, snažící se ve voličích vzbudit dojem, že jde o cosi na způsob pokračovatele Občanského fóra. Další ze série populistických "mesiášů", jejichž životnost závisí na frustraci voličů.  Nic nového pod sluncem, jak praví kniha Kazatel…..

čtvrtek 17. listopadu 2011

ANTIFA: Náckové naruby

Hnutí ANTIFA získalo sympatie poměrně značné části lidí, přestože jim nemusí být vůbec známé její hlavní myšlenky a principy, z nichž vychází.   Na Facebooku má více než 65 tisíc fanoušků, což je pro srovnání číslo, kterého se nepodařilo na této sociální síti dosáhnout žádné z českých politických stran. Na první pohled se mohou její cíle tj. boj proti všem autoritářským ideologiím, zejména neonacismem, zdát ušlechtilé. Podíváme-li se však na zmíněné uskupení zblízka, zjistíme, že se jedná o extremistickou organizaci, svými idejemi o nic méně nebezpečnou než samotní  neonacisté a tzv. krajní pravice. Možná, že jejich největší nebezpečí se skrývá právě v tom, že s mnohými jejich oficiálně deklarovanými postoji by na rozdíl od neonacistů většina normálních lidí souhlasila.
ANTIFA je organizací vycházející z anarchismu s úzkými vazbami na Československou anarchistickou federaci a ve svých článcích často odkazuje na anarchistický plátek A–Kontra.  Sami sice označení extremisté odmítají, můžeme je ale proto považovat za umírněné? Zatímco neonacisté by nejraději nastolili režim s totalitními rysy, zasahující do prakticky všech oblastí lidského života a omezoval jejich svobodu, anarchisté představují opačný extrém: Odmítají jakoukoli autoritu nad sebou.
Ve svých sáhodlouhých prohlášeních vysvětlují, proč nespolupracují např. se státem, policií či politickými stranami.  Skutečný důvod, který ale neuvádějí, protože by si tím odradili řadu svých umírněných příznivců, se ale dá shrnout do jediné věty: Neuznáváme moc státu, represivních složek ani jakoukoli jinou formu autority.
Jejich anarchistické postoje s sebou přinášejí i další implikace: ANTIFA neuznává monopol státu na užívání násilí. Stát má monopol na užívání násilí a prosazování spravedlnosti. K činnosti státu lze mít x možných výhrad, ale pořád jde o menší zlo, než kdyby došlo k naplnění anarchistických myšlenek. Pokud by monopol státu na uplatňování násilí při vymáhání práva nerespektoval nikdo, společnost by se ponořila do naprostého chaosu. Prakticky každý by se mohl dovolávat toho, že ho k užití násilí vedly dobré úmysly. Kdo by ale dokázal posoudit, zda bylo jednání správné?
Á propos, členové ANTIFY se nezříká užití násilí při potyčkách s neonacisty, byť jak sami „antifašisté“ tvrdí, ho užívají pouze jako krajní prostředek. Bitkami s holo- a dutohlavými nácky, neschopnými inteligentnějšího projevu, než skandování „Nic než národ,“ přistupuje ANTIFA na jejich pravidla hry a snižuje se tím na jejich intelektuální úroveň. Sami počítají s tím, že za své jednání pohybující se za hranou zákona mohou být vyslýcháni policií – na spřízněných stránkách Anarchist Black Cross mají podrobně popsáno, jak se mají chovat v takových situacích. Tolerování zločinných prostředků vede vzápětí k jejich preferování, jak psal před více než 200 lety ve svých úvahách o francouzské revoluci Edmund Burke. A výrok lze docela dobře vztáhnout i na ANTIFU.
Celkem bez komentáře lze přejít jejich tvrzení, že ANTIFA se neřadí ani na levici, ani na pravici. Zde platí stará Bismarckova poučka „Kdo říká, že není napravo, ani nalevo, je nalevo.“  Uvažování jejich příznivců vesměs tíhne svým odmítáním establishmentu, kapitalismu a tradičních institucí k radikální levici, byť nutno dodat, že netotalitní.
 Boji s extremismem poskytuje ANTIFA, sama zastávající vyhraněné postoje, medvědí službu. Zvláště když si svůj antifašismus obsáhla přímo ve svém názvu. Každý slušný odpůrce fašismu a všech ostatních ideologií zastávajících vyhraněné názory, by se měl proto od ANTIFY distancovat.

pondělí 17. října 2011

Našli republikáni svého „Antiobamu“?

Primární volby obou hlavních amerických stran začínají až na začátku příštího roku. Rekordní nepopularita stávajícího prezidenta Baracka Obamy, jemuž se za tři roky svého úřadování „podařilo“ to, co „dokázal“ jeho předchůdce až ve druhém období, výrazně uspíšila začátek souboje opozičních republikánů o prezidentskou nominaci. Republikánům však dlouho chyběl jednoznačný kandidát či alespoň dvojice kandidátů, jako tomu bylo naříklad před více než třemi roky v případě Baracka Obamy a Hillary Clintonové.
Problémem většiny republikánských uchazečů o kandidaturu na prezidenta je jejich neschopnost nastínit vizi směřování Ameriky na světové scéně. Dosavadní debaty republikánských kandidátů se točily převážně kolem domácích otázek, především ekonomiky a otázky daní. Neméně palčivým problémem USA je postupná ztráta jejího vlivu, což může nápadně připomínat situaci za vlády prezidenta Jimmy Cartera. Michelle Bachman (a před ní Sarah Palinová) se v očích médií i sofistikovanější části veřejnosti sami dokázaly diskvalifikovat, když předvedly svůj geopolitický rozhled, který nesahal dále než hranice USA.
Další dva z vážných kandidátů Rick Perry a Ron Paul, kteří v přesvědčování voličů sází na izolacionismus, tj. nevměšování se USA do záležitostí mimo své hranice.  Dnes se však izolacionismus jeví jako živoucí fosilie z dob, kdy měly ve světě hlavní slovo evropské koloniální velmoci a na pořádek ve světových mořích dohlíželo britské královské loďstvo. Spojené státy se navíc po skončení studené války dostaly do bezprecedentního postavení supervelmoci a nutno dodat, že ho nedokázaly přijmout za své. Jak říká britský historik Niall Fergusson ve své knize Colossuss, problém USA nespočívá v tom, že by prosazovaly své zájmy příliš agresivní formou, ale naopak že se za své postavení nejmocnější země světa stydí.
Mezi všemi republikánskými kandidáty se proto výrazně vymyká Mitt Romney, který naopak založil svoji kampaň i na zvýšení sebevědomí USA na mezinárodní scéně. Při svém projevu ke kadetům vojenské školy v Jižní Karolíně prohlásil, že „Bůh nestvořil, aby byla národem následovníků. Osudem Ameriky není být jednou z několika stejně silných globálních mocností. Dále pak prohlásil, že „Amerika musí vládnout světu, nebo mu bude vládnout někdo jiný.“ Romneyho silácká rétorika, v níž se vymezoval vůči levicové politice omlouvání Baracka Obamy, se může mnohým jevit jako arogantní. Amerika však byla ve svém velmocenském postavení vždy benevolentním hegemonem a pokud se v něčem odlišovala od ostatních velmocí, bylo to množství „únikových strategií“ – až na výjimky neměla potřebu přímo ovládat ostatní země.
Mezi hlavními konkrétními kroky, které zamýšlí udělat během prvních 100 dní, uvedl obnovení výsadních vztahů se spojenci Velkou Británii, Izraelem a v protidrogové válce i sousedním Mexikem. Jeho dalším cílem je rozvíjet příležitosti a demokracii v Latinské Americe a konečně na Blízkém východě bude usilovat o to, aby se Arabské jaro nezatmělo do dlouhé zimy.
Romney dokázal na rozdíl od ostatních potenciálních vyzyvatelů Baracka Obamy nabídnout jasnou vizi, kam se bude Amerika pod jeho vedením ubírat. Jeho rétorika je navzdory pro Evropany nepříjemně znějícím siláckým prohlášením v jádru idealistická. Charles Krauthammer nazývá takovou politiku „demokratickým realismem,“ jedná se ve své podstatě o idealistickou politiku obhajoby lidských práv a demokracie ve světě, která si je vědoma nedostatečnosti mezinárodních institucí a proto šíří své cíle realistickými prostředky tj. i silou, pokud není jiného východiska.
Mitt Romney má ale také mnohé slabiny. Skalní voliče republikánů si může odradit svými některými dřívějšími liberálními postoji z dob, kdy působil jako guvernér státu Massacheusets. U evangelikálních i ostatních křesťanských voličů mu navíc může uškodit jeho příslušnost k mormonům. Nepříliš povzbudivě pro něho také působí fakt, že podle průzkumu Pew Research Center většina voličů by mu dala hlas spíše kvůli antipatiím k Baracku Obamovi než náklonnosti k jeho osobě.
Není člověkem, který by strhával davy, nicméně se dosud nedopustil žádného faux pas a v debatách bývá zatím hodnocen kladně. Deník Washington Post ho zatím vždy řadil mezi vítěze jednotlivých debat. Přibere-li si jako svoji dvojku afroameričana Hermana Caina, mají republikáni šanci získat navrch v tom, která strana dokáže více bořit předsudky.  Vše ale bude příští rok záležet jen na vůli republikánských voličů v primárkách……

středa 28. září 2011

Pravda a mýty o neokonzervativcích

Jeden z mnoha výtvorů vyjadřujících odpor k neokonzervatismu 
Asi málokterý politický směr se stal předmětem tolika mýtu a kritiky z různých stran jako neokonzervatismus. Jeho představitelé sklízeli pochopitelně kritiku nejen z řad levice coby fašisté, ale také na pravé straně politického spektra od ostatních konzervativců. Ti na ně dodnes pohlížejí s nedůvěrou jako na zakuklené levičáky a dostalo se jim nelichotivé nálepky trockistů, bolševiků či jakobínů. Tzv. paleokonzervativci jim zazlívají intervencionistickou zahraniční politiku a její idealistické cíle. Konečně asi nejslavnější americký konzervativní myslitel 20. století Russel Kirk jim vytýká zideologizovanost myšlení, která se podle něho příčí anglosaskému konzervatismu, založeném na pragmatismu a odmítání ideologií.
Židovský původ řady lidí označovaných za neokonzervativce dal vzniknout řadě konspiračních teorii údajných o „kabalistech“ či dalšího ze „židovských spiknutí.“ Bez odezvy nezůstali neokonzervativci ani v populární kultuře. Asi nejlépe vystihuje všeobecné smýšlení o neokonzervativcích písnička Neocon od americké neopunkové skupiny The Offspring:

We are strong
We are right
We won't be pushed aside
We'll go on
We will fight
We will not compromise
We will never lose to you
We will never lose to you
We will never lose to you
We will never lose to you

Píseň popisuje neokonzervativce jako skupinu fanatiků, bojující za prosazení svých idejí. Skutečnost je ale jak už to většinou bývá mnohem složitější, zvláště pokud vezmeme v úvahu, že se nejedná o názorově jednolitou skupinu a postoje mnohých z nich prošly poměrně překotným vývojem.
Počátky neokonzervativců můžeme vystopovat mezi New Yorskými intelektuály v 60. letech 20. století.  Mnozí z nich studovali na City College of New York a jednalo se o levicově smýšlející antikomunisty, kteří byli konsternováni liberalizací společnosti v 60. let a vzestupem tzv. kultury odmítání (counter culture) stavějící se nepřátelsky vůči západní civilizaci. Amerika, kapitalismus a celá západní společnost sice nejsou dokonalé nicméně má mnohé přednosti vůči ostatním společnostem, díky čemuž si zaslouží ochranu, a ne útoky z vlastních řad, jak to dělali (a dělají) levicoví intelektuálové. Odtud definice neokonzervativců coby „liberálů přepadených realitou“ od jejich „kmotra“ Irvinga Kristola.
Je také potřeba zmínit, že ačkoliv byla většina neokonzervativců židovského původu, nejedná se o čistě židovský fenomén, protože se mezi nimi našli i lidé křesťané  jak z katolického (Michael Novak, Richard Neuhaus či George Weigel), tak protestantského prostředí (Jeanne Kickpatrick a Peter Berger).
Samotné označení neokonzervativec nepochází od jeho samotných představitelů a řada z nich se mu dokonce bránila. Této nálepky se jim dostalo od americké levice, konkrétně socialisty Michaela Harringtona.
Vymezit hlavní body neokozervativního myšlení se pokusil na konci 70. let Irving Kristol ve své eseji Confessions of aTrue, Self Confessed-Perhaps the Only Neoconservative. Přiznává zde, že vztahy s otatními konzervativci jsou zde nelehké, ale na druhou stranu ne nutně nepřátelské. V osmi bodech zdůrazňuje jednak důležitou roli tržní ekonomiky, rodiny a náboženství ve společnosti. Kritizuje politický utopismus coby mor pro společnost a naopak vyzdvihuje pragmatismus. Vytýká liberalismu neustálé zasahování do ekonomiky a naopak benevolenci v morálních otázkách.
Sečteno a podtrženo, nenalezneme zde prakticky nic, co by odporovalo mainstreamovému konzervatismu.
Na druhou stranu je ale pravda, že řada neokonzervativců nesdílí tak skeptické postoje k činnosti státu a má výrazně liberálnější postoje v morálních otázkách než ostatní konzervativci. Příčina je jasná – levicový původ řady neokonzervativců. Nelze ale generalizovat, protože například u Richarda Neuhause bylo důvodem jeho posunu doprava společenská liberalizace v morálních otázkách, přesněji rozhodnutí z případu Roe vs. Wade z roku 1973, kterým byly legalizovány potraty na celém území USA. 
Jak už zde bylo řečeno, nejednalo se o názorově jednolitou skupinu a sám Irving Kristol při vymezení osmi hlavních bodů neokonzervatismu přiznává, že jím vymezené znaky mohou být kritizovány i jeho samotnými kolegy.
Neokonzervativci měli na americké konzervativní hnutí nesmírně blahodárný vliv, protože mu dokázali dát sofistikovanější podobu a silnou intelektuální základnu v podobě think tanků American Enterprise Institute Heritage Foundation a dalších či periodik National Review, Weekly Standard a Commentary. Jejich intelektuální přínos uznává i zmiňovaný Russel Kirk v eseji The Neoconservatives: Endangered species, kde se jinak vyjadřuje na adresu neokonzervativců velmi kriticky.
V praktické politice se neokonzervativci původně rekrutovali z řad demokratů a někteří z nich se sdružovali kolem demokratického senátora Henry M. „Scoop“ Jacskona,s nímž sdíleli jeho ostře protikomunistické postoje a kritiku politiky deténte. Další směřování Demokratické strany v 70. letech pro ně však znamenalo zklamání. Nejprve v roce 1972 kandidoval v prezidentských volbách za demokraty ultraliberál George McGovern, který byl odpůrcem pomoci Jižnímu Vietnamu a požadoval stažení jednotek ze zahraničí. Zklamáním pro ně bylo i období vlády dalšího demokrata Jimmyho Cartera, na němž Jeanne Kickpatricková kritizovala jeho dvojitý standard v zahraniční politice. Svojí politikou fakticky toleroval počínání totalitních komunistických států a naopak tvrdě vystupoval proti nedemokratickým režimům nakloněným Americe. Deziluze měla za následek, že většina lidí označovaných za neokonzervativce se postupně přešla k republikánům a podporovala politiku Ronalda Reagana.    
Spolu s ostatními konzervativci sdíleli společný cíl zničení komunismu. Neokonzervativci však spojovali svůj boj proti komunismu s šířením demokracie a lidských práv. Rok 1989 přinesl splnění nekonzervativního cíle a zdálo by se, že tím neokonzervativci ztrácí svůj raison d´etre. Rozdíly mezi neokonzervativci první generace a ostatními konzervativci se začaly rozostřovat a nastoupila druhá generace.
Po nečekaně rychlém zhroucení sovětského impéria však bylo potřebné redefinovat americkou zahraniční politiku a na pravici nepanovala shoda na alternativě vůči politice liberálního internacionalismu uplatňovanou za vlády Billa Clintona.
Izolacionismus Pata Buchanana už byl v době faktického unilateralismu nepoužitelný. Pro neokonzervativce nebyl pro nepřítomnost vize přijatelný ani kisingerovský realismus. William Kristol a Robert Kagan volali  roku 1996 ve své stati Toward a Neo-Reaganite Foreign Policy po „neo-reaganovské zahraniční politice vojenské převahy a morální důvěry.“ 
Na výrok Johna Quincyho Adamse „Amerika by neměla za hranicemi hledat příšery, které by ničila,“ odpovídali: A proč ne? Alternativou je nechat příšery na svobodě pustošit a loupit jak se jim zlíbí a nechat Američany přihlížet. Co mohlo znít jako moudrá rada v roce 1823, kdy Amerika byla malou izolovanou zemí ve světě evropských gigantů, už neplatí, když je Amerika obrem.
Zkušenost s první válkou v Perském zálivu způsobila, že se pozornost neokonzervativců začala přesouvat na Blízký východ. V lednu 1998 vyzvali nejvlivnější neokonzervativci tehdejšího prezidenta Billa Clintona v otevřeném dopise k tvrdšímu postupu vůči Iráku porušujícímu podmínky OSN a svržení Saddáma Husajna. V době „dovolené od historie,“ jak nazval mezidobí mezi pádem komunismu a 11. září 2001 Charles Krauthammer, však nepadla výzva na úrodnou půdu.
Ani George Bush neměl původně v úmyslu vést intervencionistickou zahraniční politiku a dokonce se vymezoval vůči nadměrnému počtu tzv. „humanitárních misí“ za vlády Billa Clintona. Vše ale změnilo 11. září. S mnohem příznivější odezvou se setkal další dopis od nekonzervativních intelektuálů v čele Williamem Kristolem, v němž kromě dopadení Usámy bin Ládina, boji s Hizballáhem a podporou Izraele nechyběla ani výzva k podpoře irácké opozice a svržení iráckého diktátora.
Rok a půl nato se podařilo neokonzervativcům dosáhnout svého cíle – svrhnout Saddáma Hussajna. Samotný úder se však neobešel bez pochybení a vojenská přítomnost se postupně stávala pro USA přítěží, která snižovala podporu iráckého tažení u americké veřejnosti.
Výše zmiňované mělo za následek jednak prohru republikánů v tzv. mid-term elections v roce 2006, kdy přišli o většinu v obou komorách Kongresu, odstoupení hlavního jestřába Donalda Rumsfelda z funkce ministra obrany a postupné slábnutí vlivu neokonzervativců ve prospěch realistů.
Je ale potřeba dodat, že samotného George Bushe nelze považovat za neokonzervativce a pokud byl jejich názory ovlivněn, stalo se tak především díky vlivu historických okolností. Pokud se podíváme na samotné irácké tažení, tak mezi těmi, co ho podporovali, najdeme mnoho lidí, co nebyli ani „neo“, a dokonce ani „cons.“ Mezi mnohými například umírněný sloupkař David Brooks z New York Times,  labourista Tony Blair a v dopise United We Stand, kde vyjádřili někteří evropští státníci podporu americkému zásahu, nechyběly podpisy Anderse Fogh Rasmussena, který je pravicový liberál a našeho tehdy ještě prezidenta Václava Havla. Naopak Samuel Huntington, řazený do první generace neokonzervativců  se stavěl proti válce v Iráku.
Obě americká tažení však zasadila těžkou ránu šíření politice zvenčí a lpěním na demokracii si Bushova administrativa vysloužila nálepku pokrytců, protože byla nucena spolupracovat se spřátelenými autoritativními režimy jako Egypt, uvnitř nich by zavedení demokracie znamenalo téměř jistý vzestup islamistů. 
Znamená to ale definitivní tečku za myšlenkami neokonzervativců? Určitě ne, protože po vystřízlivění z Fukuaymovského snění o všeobecné akceptaci liberálně demokratické vlády po celém světě ústící v konec dějin, se svět rozdělil na demokratický a protidemokratický. Druhý z nich ale není sdružený pod praporem komunismu. Je proto mnohem různorodější než za studené války. Společným jmenovatelem protidemokratického bloku je nepřátelství vůči všem výdobytkům západního liberálního zřízení s tržní ekonomikou, ať už se jedná o četné podivínské autoritáře, skanzeny komunismu či radikálně islamistické země. 
Zahraničně politická koncepce, blízká neokonzervativcům (lze-li o nich mluvit jako o koherentní skupině) nazvaná jejím autorem Charlesem Krauthammerem „demokratický realismus“ představuje přijatelnou odpověď na cynický hobbesiánský realismus na jedné straně a liberální internacionalismus na straně druhé.
Liberální internacionalisté se sice snaží prosazovat svoji politiku nenásilnými prostředky (mezinárodní organizace, diplomacie), ale zároveň se nezříkají použití síly při tzv. humanitárních intervencích. Svět, kde by státy neuplatňovaly své zájmy, je ale utopií. 
Naopak demokratický realismus užívá k naplnění svých cílů prostředky ryze pragmatické, které počítají s menší rolí mezinárodních organizací typu OSN. Takový postup se pochopitelně může jevit (a skutečně jeví) jako arogantní. Idealistických cílů ale není možné dosáhnout za přispění organizací se zeměmi, jejichž snahou je uskutečňování takové politiky podkopávat. Podpora demokracie „v místech, kde se to počítá“ při využití jakýchkoli prostředků je nejen v zájmu nejen USA, ale i všech ostatních západních států už proto, že se státy s podobným zřízením se nejlépe jedná.
   Shrnutí na závěr: Lidé označovaní za neokonzervativce (někteří z nich dokonce proti své vůli) představují skupinu s relativně pestrým vějířem názorů, které si mnohdy mohou i odporovat. Vystřídaly se postupně dvě generace a obě z nich dokázaly reagovat na změny ve světovém pořádku. Nejde tedy o žádnou sektu, jak si někteří myslí.

 Dogmatické lpění některých příslušníků jejich druhé generace na rychlém šíření demokracie je ale postavilo do slepé uličky. Pragmatická zahraniční politika se nemůže obejít bez spolupráce s nakloněnými autoritativními režimy a neustálé ohánění se demokracií dělá takovou politiku pokryteckou, což byla mj. i jedna z mnoha věcí, která srážela body administrativě George Bushe mladšího. Takzvaní neokonzervativci, přistoupíme-li na dávné označení od socialisty Michaela Harringtona, s sebou přinesli řadu podnětných myšlenek, ale také mnohé omyly. Realita je složitá a lidé mají sklony vykládat si ji příliš jednoduše, což platí o  neokonzervativcích, resp. některých jejich myšlenkách,  ale mnohem více o většině jejich kritiků.

pátek 23. září 2011

Temné stíny na Wikileaks

Zakladatel serveru Wikileaks Julian Assange si dokázal vydobýt pověst bojovníka vedoucího nerovný zápas se zvůlí mocných. U svých příznivců požíval auru coby novodobého Lecha Walesy či Václava Havla, stojící tváří v tvář proti údajně bezohlednému establishmentu západních mocností v čele s USA.
Jedním z hlavních cílů Wikileaks měla být diskreditace americké zahraniční politiky, která se ale (naštěstí) prakticky vůbec nezdařila. Kromě údajů o skutečném počtu mrtvých civilistů z konfliktů v Iráku a Afghánistánu, které překvapily asi málokoho a několika peprných výroků diplomatů v Evropě na adresu nejvyšších představitelů starého kontinentu se nepodařilo vyhrabat prakticky nic. Snad jen někteří američtí diplomaté měli po zveřejnění svých depeší co vysvětlovat.
Pokud přinesly Wikileaks nějaký užitek, tak určitě poskytnutí nepřeberného množství badatelského materiálu pro historiky a politology. Snad nikdy jindy se společenským vědcům nenaskytla taková příležitost k podrobnějšímu zkoumání událostí, na něž by museli čekat i několik desítek let s otevřením archivů.  Nelze opomenout ani jejich podíl na rozpoutání tzv. arabského jara, přestože zde je potřeba zdůraznit, že další vývoj nejspíše nikde nepřinese vznik liberálně demokratického zřízení a spíše lze očekávat posílení pozic radikálů. Boj za větší transparentnost vlád by byl v pořádku a tzv. whistlebloweři  jsou součástí nedílnou součástí každé zdravé demokracie. Celá kauza kolem Wikileaks však obnáší několik velkých ALE:Postoje zakladatele Wikileaks vycházejí z naivního antiamerikanismu a s ním spojené představě, že Amerika je zdrojem všeho zla ve světě. Tento postoj by bylo možné pochopit u člověka, který ještě nevyrostl z puberty, ale ne u globální celebrity, která chce být brána vážně. Jeho zaslepenost antiamerikanismem totiž nepoškozuje ani tak pověst USA, jako spíše skutečných bojovníků za svobodu.
Pověst Wikileaks coby serveru bojujícího za lepší a svobodnější svět totiž podkopává několik skandálů, při nichž došlo ke zveřejnění lidí spolupracujícími s USA. Novináři Davd Leigh a Luke Harding popisují své setkání s Julianem Assangem v jedné španělské restauraci. Když jeden z novinářů vyjádřil obavy, že zveřejnění dokumentů s nesmazanými jmény afghánských spolupracovníků s americkými ozbrojenými silami ohrozí jejich životy (tj. vydá je do spárů ozbrojenců z Talibanu) odpověděl Assange: „Jsou donašeči. Jestli je zabijí, přivodili si to sami. Zaslouží si to.“ Novinářům se nakonec podařilo přesvědčit Assangea o začernění jejich jmen, nicméně jeho spolupracovníci tvrdili, že selhání ve věci zveřejnění „donašečů“ ho štvalo.
James Ball se přidal k Wikileaks z idealismu a přesvědčení, že bojuje za lepší svět. Brzy ale prohlédl, když zjistil, že jeden ze spolupracovníků s přezdívkou „Adam“ je šílenec a antisemita se styky s extremistickými organizacemi. Tento „Adam,“ jehož skutečné jméno bylo Israel Shamir a používal dalších šest jmen, měl být šťastný ze spolupráce s běloruským režimem a s každým, kdo byl protiizraelský a protizápadní. Assange dokonce jmenoval Shamira zástupcem Wikileaks pro Rusko a východní Evropu. Shamir nejenže vychvaloval Lukašenka, ale přirovnal protestující proti jeho režimu k fotbalovým chuligánům.
V době studené války byli sympatizanti SSSR na Západě nazýváni užitečnými idioty. Z většiny takových se jednalo o naivitu a naprostou neznalost, jenomže v tomto případě jde o zcela vědomou podporu režimu, který nerespektuje lidská práva.
Další obětí Wikileaks se stal etiopský novinář, který musel kvůli zveřejnění depeší opustit zemi. Unikla totiž zpráva o jeho setkání s představitelem americké ambasády, kterého informoval o plánu tamního režimu na zastrašování nezávislého tisku.
Julianu Assangeovi zatím strávil za údajné obtěžování pouze krátký čas v tak luxusních podmínkách domácího vězení, že by mu ho záviděli i jugoslávští váleční zločinci zavření v Scheveningenu, jemuž se ne nadarmo přezdívá pětihvězdičkový hotel. Assange byl následně na kauci propuštěn a nyní se čeká na konečné rozhodnutí soudu o vydání do Švédska. Ani v nejhorším se nemusí obávat toho, co by ho čekalo, kdyby se stejnou vehemencí zveřejňoval dokumenty proti zmíněnému Talibanu, kde by mu případné odhalení vyneslo pomalou a bolestivou smrt na popravišti. Stejný osud by ho čekal, kdyby žil pod vládou fanatických talibanců a vedl stejně nevázaný život jako na Západě.
Infantilní kritika a démonizace USA a všech demokratických zemí bez vědomí toho, že jsou stále ještě dobré ve srovnání s jinými nesvobodnými diktátorskými režimy, je projevem naprosté ztráty soudnosti zúčastněných. Nejenže nevede k otevřenější společnosti a větší transparentnosti, ale naopak vědomě či nepřímo pomáhá režimům, pro něž pojmy jako svoboda a lidská práva neznamenají vůbec nic nebo pouhý cár papíru.   Podařilo-li se někomu zdiskreditovat pojem boj za transparentnost, byl jim Julian Assange a jeho projekt.