pátek 22. dubna 2011

Jak se k sobě mají svoboda a rovnost

Otázka rovnosti a jejího vztahu ke svobodě se stala jedním z dělítek hlavních politických ideologií. Může existovat fungující svobodná společnost bez rovnosti a naopak je možná existence společnosti, zakládající si na rovnosti, ale popírající některé ze svobod, o nichž se zmíním v dalších řádcích tohoto článku?
Hned na začátek je potřeba říci, že žádná svobodná se neobejde bez rovnosti před zákonem.  Ta je elementární pro zajištění vymahatelnosti práva a s ním spojenou existencí právního státu, který alespoň formálně zaručuje všem rovná práva a povinnosti.
Druhým neodmyslitelným pilířem právního státu jsou však také tzv. „buržoazní svobody.“ Jedná se o takové svobody jako svoboda projevu, vyznání či shromažďování či podnikání.  V USA a prakticky všech zemích považovaných za svobodné se vždy nejprve prosadily práv ony zmíněné svobody.
Až poté přišla vlivem postupného společenského vývoje na řadu i snaha zajistit nejchudším sociální práva. Tím se dostalo i na zlepšení životních podmínek většiny lidí z nižších vrstev společnosti. Marxistická myšlenka neodvratnosti třídního boje mezi buržoazií a proletariátem tak zůstala v říši fantazie. Nikdy však nebylo a nebude možné zcela vymýtit chudobu a setřít sociální rozdíly.
Ani liberálně demokratické společnosti nedokážou zajistit všem blahobyt a z toho nám vyvstává otázka: Mohou společnosti zároveň upřednostňující naopak rovnostářství a s tím spojená sociální práva fungovat lépe?
Odpověď nám mohou dát mnohé zejména africké rozvojové země, do nichž byly po rozpadu koloniálních říší vkládány velké naděje. Právě někdejší země „třetího světa“ dodnes upřednostňují egalitářství před zmíněnými „buržoazními“ svobodami.
Ve snaze vymezit se vůči „vykořisťovatelským“ a „utlačovatelským“ kapitalistickým západním zemím začaly některé nově vzniklé státy často ovlivněné i (neo)marxismem stavět společnost na rovnostářství. Prakticky ve všech případech vždy však došlo k jejich úplnému zbídačení, ba co hůře nové autoritářské režimy nezajistily ani proklamovanou rovnost a důstojnost.
Společnosti založené na pouze na buržoazních svobodách, které ale nezajišťují rovnost a práva sociální fungovat mohou alespoň jako mezistupeň ve společenském vývoji. Důkazem nám může být realita ve většině Evropy 19. století. I klasickým liberálům byla například po dlouhou dobu cizí například myšlenka všeobecného volebního práva.  Sociálním právům musí vždy předcházet základní buržoazní svobody. V opačném případě nastane totéž, jako když nezačneme stavět dům od základů, ale od střechy – celá stavba se zhroutí.
Stalo se ironií, že lidé z „osvobozených“ afrických kolonií nacházeli azyl mimo jiné i v Jihoafrické republice, kde vládla rasistická vláda apartheidu.
Vůbec nejpoučnější ukázkou toho, kam až může vést snaha o vybudování rovnostářské společnosti, by nám měl být poválečný vývoj ve dvou asijských zemích – Maově Číně a Kambodži ovládané Rudými Khmery. Komunistické sociální inženýrství zde přineslo v obou případech všechno, jen ne blahobyt. Milionům lidí vzala život a zejména v případě Pol Potovy Kambodži nebyl brán ohled ani na základní úctu k mrtvým. Lidská těla (!) zde byla běžně užívána jako hnojivo. Přitom stojí za zmínku, že Kambodža si vybojovala svoji nezávislost na Francii ozbrojenou cestou.   
Vedle toho všeho bledne fakt, že dnes už těžko vypočitatelné množství lidí tehdy přišlo o domov a veškerý svůj majetek. Utlačovaní se stali ještě utlačovanějšími a chudší ještě chudšími. Zde vidíme, jaké fatální důsledky může mít opomíjení jednoho z dalších pilířů každé svobodné společnosti – úcta k životu a soukromému vlastnictví. Autoritářský stát uznávající obě tato práva dokáže zajistit svým obyvatelům mnohem lepší podmínky k životu než šílenci experimentující s egalitářstvím.
Omezování „buržoazních“ svobod ve spojení s rovnostářskou politikou nachází i kvůli špatným životním podmínkám živnou půdu v nynější Latinské Americe.  Venezuelský prezident Hugo Chávez si svojí radikálně levicovou politikou namířenou proti „zlým“ kapitalistům z těžařských společností získal na svou stranu chudé a nevzdělané masy. S jeho postupným upevňováním moci je spojeno i ukrajování občanských práv a vytlačování opozice z veřejného života.
Od žádného populistického vůdce slibujícího boj se „zlými“ a vykořisťovatelskými korporacemi (případně kapitalisty, Američany, kolonialisty – dosaďte si za to kohokoli z tzv. mocných) nelze očekávat příchod blahobytu, ale jen izolaci a další prohloubení bídy. Pro nynější situaci ve zmíněných zemích se nejlépe hodí více než 200 let starý výrok Benjamina Franklina: „Kdo se vzdá svobody, aby získal jistotu, ztratí nakonec obojí.“  Výrok rozhodně nepozbude na platnosti, pokud si v něm namísto„jistoty“ dosadíme „rovnost.“

pátek 8. dubna 2011

V čem je západní civilizace jedinečná?


Od dob působení lidí jakými byli Claude Lévi Strauss, se postupně stalo těžko přijatelným pohlížet na jiné kultury než je ta západní jako na kultury primitivní či zaostalé. Dle jeho paradigmatu neexistují lidé civilizovaní a divocí, ale pouze odlišné kultury.  Jakékoli projevy nadřazenosti západní kultury jsou proto pokládány za jakousi novou formu rasismu. Kritika odlišných kultur se v rámci politické korektnosti stala věcí tabuizovanou.  Naopak střelba do vlastních řad v podobě kritiky západních velmocí, omlouvání se dříve porobeným koloniálním národům a upozorňování na zločiny kolonialismu je dnes naopak součástí společenského bontonu. Skutečně ale nepřispěla západní civilizace ničím jedinečným, čím by se vymakala ve srovnání s ostatními?
Samozřejmě nelze omlouvat krutosti způsobené obyvatelům. Na druhé straně je ale třeba zmínit jednu věc, kterou mnozí antropologové zcela opomíjejí, když kritizují pouze srovnávání na základě technické vyspělosti:  Kde jinde než v zemích tzv. Západu dokázaly tak hluboko zakořenit hodnoty jakými jsou právo na život a individuální svoboda? Není náhoda, že zrovna země euroatlantického okruhu dokázaly dát lidem takovou míru svobody, jaká nemá v dějinách lidstva obdoby.
Základy evropského myšlení položili nejprve antičtí filosofové, z jejichž díla jsou citována dodnes, přestože z myšlení mnohých z nich se dochovaly pouze fragmenty. Starověké Řecko také jako první přišly
s myšlenkou zapojení větší části obyvatel do politického rozhodování – demokracie. Ačkoliv její tehdejší podoba byl v mnohém na hony vzdálená té dnešní, samotná idea spolurozhodování občanů se stala jedním ze základních kamenů nynějších liberálně demokratických zřízení.
Římská říše s sebou kromě vynálezu betonu přinesla i právní řád, z něhož se přinejmenším na většině evropského kontinentu vychází dodnes.
Třetím pilířem západního myšlení jsou hodnoty vzešlé z křesťanství. Právě křesťanství dokázalo v lidech zakořenit úctu k životu jednotlivce a respekt k lidské důstojnosti. Žádný stát nemůžeme pokládat za svobodný, pokud nemá respekt k právu na život, které je nejzákladnějším právem, každého člověka. Můžeme dokonce říci, že pokud by nebylo křesťanství, nespatřily by nikdy světlo světa myšlenky osvícenství, přestože se zvláště jeho francouzská větev stavěla ke křesťanství kriticky.
Druhou věcí, která dělá západní civilizaci jedinečnou je její schopnost pro sebereflexi. Jednou z temných stránek historie mnohých evropských národů, ale také samotných USA je bezpochyby otroctví. Otroctví bylo praktikováno prakticky po celou dobu existence lidské civilizace v různých kulturách. Jedině západní země však dovedly postupně dát jasně najevo, že nakládání s lidmi jako s majetkem je špatné.
S otroctvím jde také ruku v ruce dřívější kolonialismus a expanzionismus evropských zemí. I za ten se už většina zúčastněných zemí dokázala omluvit. O upozorňování na zločiny kolonialismu coby součásti slušného vychování jsem mluvil už na začátku článku. Napadá mě, omluví se někdy Mongolsko za řádění Čingischánových hord, které svými nájezdy dokázaly vydrancovat většinu eurasijského kontinentu?  
Zatímco mongolské nájezdy přinášely pouze smrt a zkázu, na kolonialismu některých evropských zemí (zejména Velké Británie) lze najít i některé světlé stránky. Nebýt britského kolonialismu, nebyla by dnes Indie považována za největší demokratickou zemi na světě, byť můžeme na její demokracii nalézt celou řadu nedostatků. Pokud se na mapě vydaná americkou nevládní organizací Freedom House podíváme na africké země považované za svobodné, či alespoň částečně svobodné, najdeme mezi nimi především bývalé britské kolonie. V tomto případě však nelze paušalizovat, protože ne všechny bývalé britské kolonie se staly svobodnými či alespoň zčásti svobodnými zeměmi. A naopak i mezi bývalými koloniemi ostatních států existují také státy považované Freedom House za demokratické.
Je ale nutno říci, že žádná země se nikdy nestala silnou, aniž by disponovala potřebnou vojenskou silou. Evropské státy jeví čím dál tím menší ochotu angažovat se vojensky ve světě. Ve šlépějích Evropy kráčí Spojené státy, které čím dál tím méně vysílají své vojáky na akce, kde hrozí větší ztráty na životech. Chtějí-li si demokratické státy udržet svůj vliv ve světě, nebude jim stačit pouze jejich kulturní přitažlivost (soft power), protože rozhodujícím faktorem bývá ekonomická a vojenská síla jednotlivých států.
Další nemocí, kterou nyní státy náležející k západní civilizaci trpí, je sebemrskačství a rezignace na vlastní hodnoty ve jménu tolerance k jiným kulturám. Samozřejmě, že i západní země měly a dodnes mají na svědomí věci, na něž rozhodně nemohou být hrdé. Chovaly se ale lidé ostatních kultur mírumilovněji? Rozhodně ne.
Vykreslovat západní civilizaci pouze jako arogantní, netolerantní, povýšeneckou, vykořisťovatelskou, rasistickou a xenofobní není nic víc než výplod naprosto pomýlených levicových (pseudo)intelektuálů. Navzdory všem chybám v minulosti mohou být země náležející k západní civilizaci hrdé na to, jakou svobodu a blahobyt dokázaly lidem zajistit.  Žádná ale civilizace nedokáže přežít, nejsou-li její členové schopní se s ní identifikovat.

středa 6. dubna 2011

Přelomové německé volby a zelená demagogie

Nedávné zemské volby do zemského sněmu v Badensku-Württembersku přinesly hned dva zlomové momenty:  Poprvé v celé poválečné historii zde nebude vládnout křesťanští demokraté ve spolupráci s liberální FDP. Druhý z nich svým významem překračuje i samotné hranice Německa: Zelení zde zaznamenali historický úspěch, protože se jim podařilo zdvojnásobit svůj podíl hlasů a porazit tak (byť velmi těsně) sociálně demokratickou SPD a fakticky tím po ní převzít dominantní pozici na levém spektru.  Tento výsledek zelených na tak vysoké politické úrovni zatím nemá precedens.
Volební výsledky mohou navozovat analogii s těmi z loňských parlamentních voleb v Česku, ale v obráceném gardu. Pravicová CDU zde zvítězila se ziskem 39 % a s relativně velkým odstupem za sebou nechala s 24 % hlasů druhé zelené. CDU však nebude kvůli oslabení svého přirozeného spojence -  liberální FDP, která jen těsně překročila 5% hranici, mít dostatek mandátů pro sestavení vlády. Naopak Zelení se budou díky svému téměř shodnému počtu hlasů s SPD opřít o většinu čtyř křesel ve 138členném sněmu.
K úspěchu dosavadní levicové opozice přispěla jednak celková nepopularita vlády Angely Merkelové a některé kroky dosavadní zemské vlády, jako je kontroverzní přemístění vlakového nádraží ve Stuttgartu.  Dalším z klíčových faktorů, jež nelze opomenout při vysvětlení úspěchu zelených, je mezi Němci tradičně silně zakořeněný odpor k jaderné energii. Protijaderné nálady byly v tomto případě navíc přiživovány hysterií vyvolanou jadernou havárii v japonské Fukušimě.
Z protijaderného populismu vyvolaného zmíněnou japonskou havárií však nelze obviňovat pouze zelené, kteří mají odmítání výstavby jaderných elektráren takřka v popisu práce. Odporu většiny voličů k jádru se zalekla i samotná vláda Angely Merkelové, která měla původně v plánu prodloužit plánovaný provoz jaderných elektráren. Události na druhém konci světa však přiměly vládu CDU/CSU a FDP otočit o 180 stupňů a dočasně odstavit některé jaderné elektrárny.   
Zajímavá je reakce českých zelených na úspěch své sesterské strany u našich západních sousedů. Ondřej Liška v tiskovém prohlášení SZ uvedl, že „výsledek zelených v Německu opět dokazuje českým voličům, že Strana zelených není žádnou extrémní stranou.“  Opravdu je ale popularita měřítkem neextrémní povahy politických stran? Nesvědčí výsledek 24,2 % naopak o extrémně „nukleofobním“ postoji mnohých Němců, dosahujícím až absurdních rozměrů? Extrémní odpor k něčemu nebývá většinou zapříčiněn ničím jiným než obyčejnou neznalostí. Jak si vysvětlit hromadné skupování dozimetrů a jódových tablet kvůli havárii, která se udála na druhém konci zeměkoule a postihnout může maximálně okolí několika desítek kilometrů? Neznalost může přijít v tomto případě Němce hodně draho. K potěše ČEZu a dalších společností ze zemí s významným podílem energie vyrobené štěpením jádra, chtělo by se říci.
Mimochodem, jak by předseda SZ reagoval, kdyby užívali vysokou podporu coby argument pro svoji umírněnost například rakouští svobodní či dokonce nacistická NSDAP, která dosáhla ve srovnání se zelenými dvojnásobného podílu hlasů? Jako zapálený bojovník proti všemu, co alespoň trochu zavání nacismem, by se nejspíše proti takovým tvrzením ostře ohradil. Samozřejmě oprávněně, ale na druhou stranu by nebylo od věci, kdyby si zelení byli schopni zamést si před vlastním prahem.