neděle 26. června 2011

Mají křesťanské strany ve 21. století voličům stále co nabídnout?

Strany, deklarující se nějakým způsobem jako křesťanské, musí dnes čelit hned několika výzvám.  Jaký smysl má jejich existence v dnešní sekularizované době? Co dělá tato uskupení „křesťanskými“ či alespoň křesťanštějšími než ostatní politické strany? Mají tyto strany co nabídnout v atomizované společnosti, kde identifikace věřících s denominačním uskupením nelze považovat za samozřejmost?  V tomto článku se zaměřím spíše na fenomén nově vzniklých menších křesťanských uskupení, resp. o jaké strany se konkrétně jedná, jak by měly vypadat, aby mohly být považovány za „křesťanské“ a zda jsou schopny splnit kritéria „křesťanskosti.“ Téměř ve všech případech se bude jednat o strany vzešlé z protestantského milieu. Problematice katolických stran, jejichž počátky je možné vystopovat už na konci 19. století, věnuji jeden ze svých dalších článků.
Prakticky všechny křesťansky orientované strany se navíc musí smířit s tím, že se jim jejich „monopol na křesťanství“ snaží narušit jiná uskupení. V první řadě se jedná o tzv. nové populistické strany, jako rakouští svobodní (FPÖ) či u nás v Česku Suverenita, které se ve své rétorice namířené vůči imigrantům často odvolávají na křesťanské hodnoty. Zůstaňme ale ještě na chvíli v Česku, protože zde na křesťanské voliče cílila strana z opačné části politického spektra. Levicová ČSSD, která má ve svých řadách i mnoho bývalých komunistů a užívala během své předvolební kampaně proticírkevní rétoriku v otázce majetkového vyrovnání s církvemi, se snažila lanařit voliče z řad křesťanů mimo jiné i vytvořením křesťansko-sociální platformy.
Navzdory a možná právě i kvůli postupující sekularizaci společnosti ve druhé polovině 20. Století neztratila otázka náboženství v politice zcela na významnosti. Příkladem může být vznik křesťansko-demokratických stran ve skandinávských zemích. Vznikly jako reakce na liberalizaci společnosti a její rostoucí „bezbožnost.“ Přestože se jedná vesměs o spíše menší uskupení, výjimkou Dánska se všechny z nich staly stálou součástí tamních stranických systémů.   
Z nově vzniklých relevantních křesťanských stran stojí za zmínku také menší nizozemská strana nesoucí název Křesťanská unie (CHU). Díky jejímu silnému důrazu na etické otázky ji můžeme považovat za protipól mnohem větší a také poměrně silně rozkročené Křesťanskodemokratické výzvě (CDA).
Většinu ostatních stran odvolávajících se na křesťanství, vzniklých v několika posledních desetiletích lze považovat za spíše marginální, protože nemají takřka žádné zastoupení na vyšší úrovni. Jednou z příčin je volební systém s většinovými účinky, který brání menším stranám prosadit se. Dalším problémem je také přítomnost několika menších stran s podobným programem, což vede v konečném důsledku ke tříštění hlasů. Příkladem, kde sehrávají roli oba zmíněné faktory je Austrálie. Navzdory tamnímu systému s většinovými účinky zde můžeme najít hned dvě podobně orientované strany odvolávající se na křesťanství: Christian democratic Party a Family First Party.  Nezřídka se také stává, že část agendy křesťanských stran přebírají i jiné strany zejména konzervativního ražení.
 Nyní se zaměříme na otázku, jaké atributy by dnes mělo nést politické uskupení prohlašující se za křesťanské.  Strany, které vznikly v době po druhé světové válce a byly reakcí na postupné společenské změny, bývají nezřídka spojovány s tzv. postmateriálními hodnotami, jako seberealizace a možnost spolurozhodování o věcech veřejných. Zpravidla je jim blízký sociální liberalismus. Předvojem nástupu těchto stran byl v roce 1966 vznik nizozemské strany Demokraté 66 (D66). Až o 20 let později se dokázaly v plné síle prosadit i programově blízké zelené strany.
Křesťansky orientované strany by měly představovat odpověď na spíše levicové orientované postmateriální strany. Na jejich liberální postoje ve společenských otázkách by měly zareagovat obhajobou tradičních křesťanských hodnot jako rodina, úcta k životu či solidarita. Měly by tedy zastávat konzervativní postoje v etických otázkách, obhajovat tržní ekonomiku „s lidskou tváří.“ Mezi jejich priority by měla patřit i myšlenka solidarity, ovšem bez nánosů populismu, jehož se často dopouštějí převážně na levé straně spektra.
Jsou však křesťanské strany schopné hájit postoje uvedené v předchozím odstavci? Na tuto otázku nelze podat jednoznačnou odpověď a je třeba postupovat případ od případu. Prakticky bez výhrad by dokázali obstát finští křesťanští demokraté. Prakticky totéž lze říci o zmíněné nizozemské straně Christian Unie, navzdory jejím spíše levicovým a „zeleným“ postojům v ekonomické oblasti.
Naopak s velkými problémy se nyní potýkají křesťanští demokraté ve Švédsku a Norsku. Zčásti musí řešit problém ideové vyčpělosti, jež je vlastní spíše politickým obrům jakými jsou německá CDU či rakouská ÖVP. Zejména pro švédskou Kristdemokraternu platí, že v jejich prohlášeních téměř vůbec nenarazíme na jakékoli zmínky o křesťanství a degradují své postoje na něco, co připomíná spíše sekulární humanismus, viz její motto „za lidštější Švédsko.“ V norském případě narazíme v programových zásadách alespoň na odkaz na „křesťanské a humanistické hodnoty. Přílišné ideové rozmělnění ve švédském případě a přenechání vlastních témat populistům v případě Norska je jednou z možných příčin poklesu obliby těchto stran. Strana s křesťanskou profilací samozřejmě nemůže být uzavřenou sektou, chce-li pomýšlet na volební úspěch. Protože cílí převážně na tzv. hodnotové voliče, musí jasně deklarovat principy, k nimž se hlásí.
V našich podmínkách může vývoj uskupení, o nichž jsem psal v tomto článku, být inspirací a mnohdy i mementem pro KDU-ČSL. Spojování křesťanství a politiky se přirozeně nemůže obejít bez kontroverzí i mezi samotnými věřícími. Účast křesťanů v politice s sebou nese i riziko spojování samotného křesťanství s ne zrovna férovými praktikami politického boje. Důraz na mravnost a hodnoty je (nejen) pro křesťanské politické strany dvojsečnou zbraní. Morální apel jim může zvýšit kredit u části voličů. Zároveň si tím však nastavují laťku výše než ostatní politická uskupení a vystavují se tím potenciální zdrcující kritice, nebudou-li představitelé těchto stran schopni sami dostát tomu, co hlásají. 
 Na druhou stranu je potřeba, aby bylo slyšet hlas křesťanů ve společenských otázkách, kde se rozchází se sekulárně smýšlející částí veřejnosti. Zvláště když žijeme v době agresivních kampaní radikálních ateistů.

čtvrtek 16. června 2011

Je stávka darem z nebes pro vládu?

Za téměř rok svého působení dokázala vláda Petra Nečase promrhat důvěru lidí, kteří do ní ve volbách vložili svoji důvěru. Ačkoli vláda disponuje v parlamentu většinou, která nemá v novodobé české historii precedens, do myslí většiny obyvatel se zatím stačila zapsat svými ustavičnými hádkami a četnými kauzami. Na oblíbenosti jí rozhodně nemohly přidat ani zamýšlené reformy, šité horkou jehlou. Zákonitě se proto musela dočkat kritiky zleva i zprava a její popularita se postupně propadala do suterénních míst.
Nyní se však vládě naskýtá jedinečná příležitost odrazit se od nejhlubšího dna. Ne snad, že by u jednotlivých členů vlády došlo k náhlému prozření. Stále lze mít x různých výhrad k činnosti Nečasova kabinetu. Za „pomoc“ může být vláda vděčná odborářským bafuňářům, jejichž projevy jako vystřižené z normalizačního zpravodajství ze zasedání ÚV KSČ musely zvednout ze židle i ty, kteří vládě nefandí.
Chtějí-li milí odboráři stávkovat, mají na to samozřejmě právo. Práva ale musí být vyvážena i povinnostmi a ze zákona musí být stávka nahlášena tři pracovní dny předem.  Jak si máme vysvětlit, že předseda ČMKOS Jaroslav Zavadil nazval soudní rozhodnutí „cárem papíru“? Tvrzení, že se řídil Ústavou ČR, a ne příslušnou zákonnou úpravou je známkou naprostého právního diletantismu. Listina základních práv a svobod, jež je součástí ústavního pořádku, říká naprosto jasně: „Právo na stávku je zaručeno za podmínek stanovených zákonem. Toto právo nepřísluší soudcům, prokurátorům, příslušníkům ozbrojených sil a příslušníkům bezpečnostních sborů.“  Každému alespoň průměrně inteligentnímu člověku z toho musí být jasné, že podrobnosti stanovuje příslušná další zákonná úprava. Odbory se proto nesmí divit, že jim může vláda stávku právně napadnout, pokud si nepohlídají se stávkou spojené příslušné právní náležitosti. Nebo snad chtějí odbory záměrně ignorovat zákony a soudní nařízení? Prodloužení stávky není ničím jiným než gestem uražené ješitnosti.
 Předstávková rétorická přestřelka odborů a vlády nám přinesla prvního vážného aspiranta na vítězství v soutěži o nejhloupější výrok roku. Zaperlil totiž šéf samostatných odborů Bohumír Dufek. Ten se nechal slyšet, že stávkovat nezakazovali ani za komunismu. Těžko říci, zda mělo jít o pokus o vtip, symptom selektivní historické paměti či známka naprosté idiocie.  Za komunismu by dříve skončil v kriminále či alespoň zakusil šikanu od hochů z StB než by se mu stávku vůbec podařilo zorganizovat. Odboráři by si pro příště měli ve vlastním zájmu podobné výroky odpustit, chtějí-li být bráni alespoň trochu vážně.
Kam až jsou odbory schopné zajít, daly odboráři najevo svým úmyslem zablokovat hlavní silniční tahy. Nejenže takové jednání překračuje rámec stávky –  tj. nezpůsobuje škodu zaměstnavateli přerušením pracovní činnosti, ale pohybuje se na samé hraně zákona, protože svým jednáním omezuje ostatní obyvatele. Budiž jim připočteno ke cti, že nakonec od svého záměru upustili, byť z důvodů ryze populistických. Jako důvod totiž uvedli nesouhlas většiny lidí.
Odbory se snaží naklonit si veřejnost tvrzením, že stávkují i za ně proti politice současné vlády. Očekávat od nynějších odborových předáků idealismus a sebeobětování se pro druhé je asi tak pošetilé, jako si myslet, že dorost KSČM přestane pět ódy na Stalina a Gottwalda. Ve hře rozhodně není důchodová a zdravotní reforma či zvýšení sazby DPH. Většiny stávkujících se zvýšení hranice netýká a zvýšení DPH se nejspíše nepodepíše na cenách tak drasticky, jak se mnozí obávají. Reforma s sebou nese i zrušení jednoho z největších privilegií zaměstnanců drah – daňového osvobození režijních jízdenek. Nemůžeme se proto divit, že řada z nich to musí zákonitě nést s velikou nechutí.
Samotná stávka neuškodila vládě, ale normálním lidem. Odbory si tím samy vstřelily gól do vlastní sítě. Zatímco plánované reformy prozatím nikoho příliš nepostihly, stávka dopravních odborů už dokázala pořádně zkomplikovat život tisícům obyvatel. V disciplínách asociálnosti, bezohlednosti a papalášství zatím odbory přehrávají vládu 1:0. Uvidíme, jak se situace vyvine při samotné realizaci reformních kroků.
Strany, prezentující se jako pravicové, si prozatím mohou gratulovat. Pokud si donedávna stýskaly, že s odchodem Paroubka přišly o jeden z mobilizujících prvků svých voličů, mají zde odbory. Ty jsou schopné veřejnost polarizovat podobným způsobem, jako to dokázal Jiří Paroubek a probudit tím pravicové voliče z letargie. Nikoli náhodou jsou to právě vůdci odborů, „bojující za zájmy obyčejných lidí,“ jejímiž hlavním atributem je právě křiklounské chování, neodmyslitelně spjaté s osobou Jiřího Paroubka.