pátek 29. července 2011

Anders Behring Breivik: Když se inteligence spojí s šílenstvím

Jsem křesťan, konzervativec a mezi mé oblíbené autory patří Franz Kafka a George Orwell. Soudě dle některých článků by mi mohl být blízký pachatel šíleného běsnění, jež zažilo minulý týden Norsko. Události provázel nejprve informační šum, když se k útoku na norské vládní budovy měla přihlásit islamistická organizace Ansar Džihád Alamí (Pomocníci světového džihádu).  Poté, co došlo k masakru na ostrově Utoya , začalo se spekulovat o organizovaném útoku krajní pravice a nakonec se zjistilo, že pachatelem obou útoků je rodilý Nor Anders Behring Breivik.
Co ale nejvíce praští do očí je množství mediálních zkratek spojených s osobou Anderse Breivika. Pachatel je médii líčen jako křesťanský fundamentalista a konzervativec. Pojďme se ale podívat, jaké bylo jeho smýšlení doopravdy.
Začněme nejprve u Breivikova náboženského přesvědčení, které mělo determinovat jeho politické smýšlení.  Za připomenutí zde stojí dva momenty.  Co zarazí už napoprvé, jsou jeho fotografie, na nichž pózuje v obleku Svobodných zednářů. Křesťanští fundamentalisté, ať už se rekrutují z protestantského či katolického prostředí, pohlíží na podobné tajné či polotajné skupiny přinejmenším s krajní nedůvěrou či je dokonce považují za nepřátelské křesťanství.
Dále se ve své knize sám přiznává, že měl během svého pražského pobytu styk s dvěma prostitutkami. Svoje počínání považuje za „relativně malý hřích ve srovnání s vděčností, která mu bude prokázána po jeho mučednické operaci.“
Přinejmenším z těchto dvou důvodů lze Breivika těžko označovat za křesťanského fundamentalistu. Považoval-li se za křesťana, tak jeho křesťanství bylo velmi nekonformní.  V jeho textu nenalezneme žádné zmínky o tom, že by svoje myšlení opíral o Bibli. Spíše než o víře ve spasitelnou moc Krista u něho můžeme hovořit spíše o vědomí křesťanství coby zdroje kulturní identity.
Zde se dostáváme k jeho politickému přesvědčení. Breivik je médii popisován jak krajní pravičák a konzervativec. Pokud jde o „krajní pravičáctví,“ coby označení pro lidi inklinující k fašismu či neonacismu, Breivik by této definici odpovídal jen stěží. Ponechme stranou, že fašismus a nacismus měly se skutečnou pravicí dohromady společného asi tolik, co Václav Klaus a Greenpeace.
Největší nebezpečí Anderse Breivika spočívá v tom, že se rozhodně nejedná o žádného primitivního hnědého křiklouna neschopného napočítat do desíti. Naopak, pokud si přečtete jeho dílo 2083 – Evropská deklarace nezávislosti, zjistíte, že navzdory jeho prokazatelnému šílenství se jedná o člověka relativně inteligentního. Coby obdivovatel levicově smýšlejícího Orwella a židovského autora Franze Kafky by měl do neonacistických organizací dveře uzavřené.
Jeho dílo zveřejněné na internetu samozřejmě zahrnuje řadu pasáží s názory vyhraněnými až extrémními.  V této „Evropské deklaraci nezávislosti“ se však hlásí i k mnoha všeobecně uznávaným myslitelům a státníkům. Jako alternativu vůči sociologii, kterou považuje za levicovou disciplínu, předkládá vedle Bible a zmíněného Orwella autory konzervativní (Burke) nebo dokonce liberální (Locke, Smith či Mil). Odkazuje také na Winstona Churchilla či známého britského konzervativního filozofa Rogera Scrutona. S mnoha jeho tvrzeními by se dokázala ztotožnit většina pravicově smýšlejících lidí. Multikulturalismus představuje opravdový problém, což před nedávnem přiznala i řada předních evropských politiků (Merkelová, Cameron, Sarkozy). Ve své kritice politické korektnosti se také většinou strefuje do černého a totéž lze říci o jeho názorech na celkový morální úpadek Evropy.
Navzdory své inteligenci se jedná o člověka psychicky nemocného, neschopného vnímat realitu a promýšlet důsledky svého jednání. Žil a pravděpodobně dodnes žije v bludné představě, že jeho čin vyvolá řetězovou reakci a v jeho činu ho budou následovat další „ templářští rytíři“ z jeho smýšleného řádu. Místo toho se ale stal masovým vrahem zodpovědným za hrůzný masakr. Oba útoky jsou svým rozsahem tragické a v žádném případě je není možné omluvit některými vyhraněnými postoji místní levice.
  Právě svým odkazem na myslitele s umírněnými konzervativními názory prokázal Breivik medvědí službu všemu pravicovému, konzervativnímu a křesťanskému. Jakákoli kritika politické korektnosti či multikulturalismu se  seberacionálnějším odůvodněním, může být smetena ze stolu s odkazem na Breivikův zrůdný čin. Místo rozumu budou rozhodovat emoce. Oba útoky jsou také poskvrnou na celém křesťanství. Zvláště proto, že lidi náležející k tzv. náboženským analfabetům budou mít za to, že útok byl ovlivněn údajnou vírou šíleného útočníka.

pondělí 18. července 2011

Přínosy zkušenosti s totalitou

Hned na začátku tohoto článku bych chtěl uklidnit všechny, kdo se obávali, že zde budu do nebe vynášet minulý režim. Česko samozřejmě sdílí spolu s dalšími státy východního bloku řadu negativních jevů, které jsou přímým či nepřímým dědictvím komunistické diktatury. Namátkou lze uvést například neúctu k zákonům, nezájem o politickou participaci či celkově neúcta k zákonům („zákony jsou od toho, aby se porušovaly“).  Cílem článku bude ukázat i pozitivní přínosy, které mohou být cenné ve srovnání se státy bez komunistické minulosti. Zaměřím se zde hlavně na myšlení té nejvzdělanější vrstvy obyvatelstva - inteligence.
 V čem je česká intelektuální elita odlišná ve srovnání s těmi na západ od našich hranic?  Samozřejmě nelze vzhledem k různorodosti názorů jakkoli generalizovat, nicméně relativně silně proamerické postoje její velké části jsou nezpochybnitelné a patří k jedním z jejích hlavních atributů. K tomu je potřeba ještě dodat, že rozhodně nejde pouze o lidi inklinující k (neo)konzervatismu či ekonomickému liberalismu.
Příkladem budiž okruh lidí sympatizující s osobou bývalého českého prezidenta Václava Havla, nazývaná svými kritiky jako „pravdoslákaři.“ Zmíněné skupině je vlastní víra v idealismus v politice a vedle komunismu jim rozhodně nekonvenuje ani nynější vyprázdněný konzumní způsob života.  Postoje většiny z nich lze nejlépe charakterizovat jako sociálně liberální. Ať více či méně tíhne proto většina z nich podvědomě k politické levici.   
Václav Havel je člověkem, jemuž je blízké prostředí tzv. alternativní kultury. Těžko bychom hledali (vedle komunistů a dalších lidí s extrémními názory) zapřisáhlejší odpůrce amerického způsobu života a zahraniční politiky než mezi lidmi alternativně smýšlejícími. Proto může být překvapivé, že Václav Havel byl jedním z osmi evropských státníků, kteří zanechali svůj podpis pod prohlášením United We Stand a podpořili tak americký zásah v Iráku. Havlovo počínání tím ostře kontrastovalo s přesvědčením jeho přátel z Rolling Stones. Politika George Bushe je inspirovala k napsání písně Sweet Neocon, strefující se do bývalého amerického prezidenta.
Promamericky smýšlející jedince lze u nás hledat i mezi lidmi rekrutujících se z tzv. undergroundu.  Jako bizarní se může jevit scéna s Ivanem „Magorem“ Jirousem z filmu Český mír. Bohémsky žijící spisovatel a básník zde vystupoval jako přesvědčený obhájce stavby amerického radaru a aktivistům z iniciativy Ne základnám dával historickou lekci o tom, jak Ronald Reagan osvobodil Česko od komunistů. Jinde by to byl možná obrázek patřící do kategorie sci-fi, ale zkušenost s komunismem (a v Magorově případě i mnohaleté věznění v komunistických kriminálech) dokáže udělat své. Volnomyšlenkářský umělec chválí konzervativního jestřába. Totéž by nejspíše udělala většina lidí, nosící trička s Che Guevarou  coby „cool“ módním doplnkem, kdyby se jim dostalo příležitosti žít jako obyčejní obyvatelé totalitního státu.
 Na uvedených příkladech můžeme vidět, jak může být v dílčích aspektech zkušenost s komunistickou totalitou přínosná, čímž nehodlám popírat, že cena byla obrovská. Zejména vzdělanější lidé si v důsledku toho více uvědomují cenu získané svobody. Stávají se imunnějšími vůči vulgárnímu antiamerikanismu některých západních levicových intelektuálů typu Noama Chomského, vykreslujících jednotlivé americké prezidenty jako nejhorší masové vrahy.
U lidí s komunistickou zkušeností také zpravidla nehrozí, že se z nich stanou bojovníci proti „zlému“ kapitalismu. Samozřejmě ani tržní ekonomika s sebou přináší mnohá úskalí, ale „zrušení kapitalismu“ nic neřeší. Stejně tak se není potřeba obávat, že by někoho napadlo velebit Fidela Castra či Huga Cháveze, jak jsme tomu mohli být svědky v případě Hollywoodského herce Seana Penna.
Konsekvence komunistické minulosti jsou samozřejmě mnohem širší a přesahují rámec tohoto článku. Jen mě napadá otázka na závěr: Bude Česko spolu s dalšími postkomunistickými zeměmi setrvávat ve zmíněném trendu?

čtvrtek 14. července 2011

14. červenec 1789: Mýtus vítězství svobody

Den pádu Bastily bývá řazen k podobným historickým momentům, jakými jsou například revoluce, které smetly komunistické režimy v Evropě přesně o 200 let později. Opravdu však bylo dobytí lidmi nenáviděné věznice předobrazem úsvitu věku svobody?  Bylo svržení absolutismu vítězstvím hodnot vzešlých z osvícenství nad tmářstvím a útlakem ze strany tzv. ancien régime?
Při podrobnějším zkoumání průběhu oné pařížské vzpoury zjistíme, jak 14. červenec roku 1789 předznamenal další události, které měly mnohem tragičtější následky. Rebelie byla už předem rozdmýchána pamflety a „lid“ při ní neprojevil prakticky žádné hrdinství, protože Bastila kapitulovala prakticky bez použití zbraní, aby se zabránilo zbytečnému krveprolití. Osvícený velitel věznice de Launay, který sám nařídil kapitulaci věznice, byl pařížskou lůzou zavražděn a stejně dopadli i jemu podřízení důstojníci.
Z věznice se podařilo „osvobodit“ celkem sedm lidí. Čtyři z nich byli padělatelé listin a další dva byli šílenci, kteří byli druhého dne odvezeni do blázince. Konečně poslední z nich představoval kapitolu samu pro sebe. Jednalo se o zvrhlíka zavřeného na žádost vlastních příbuzných. „Proslavil“ se též jako žák markýza de Sade, jež dal název úchylce dnes známé jako sadismus. Tento den je dnes i přesto Francouzi oslavován jako jeden z hlavních státních svátků.
Pád Bastily však nebyl koncem, ale počátkem téměř desetileté spirály násilí, projevující se ve větší či menší intenzitě. Mabouet, jeden z umírněnějších představitelů třetího stavu v souvislosti s událostmi z 14. července později prohlásil: „Pro každého nestranného člověka začíná krutovláda čtrnáctým červencem.“
Vyvrcholením nejhrůznějšího teroru za vlády Jakobínů v letech 1793-94  byl nechvalně proslulý masakr ve Vendée. Řádění revoluční armády v této oblasti nepřežilo více než sto tisíc lidí. Praktiky užívané při popravách v ničem nezaostávaly s řáděním sovětských tajných služeb ve 20. století.  Jejich větší „efektivitě“ bránila pouze menší technická vyspělost.
Dědictvím osvícenství není pouze dnešní liberální pojetí svobody. Jeho vedlejším produktem jsou i totalitní ideologie ve 20. století. Byl to Jean Jacques Rousseau, který prohlásil, že soukromé vlastnictví je příčinou společenské nerovnosti a vydláždil tím cestu myšlení Karla Marxe. I samotná francouzská revoluce se stala přelomovou v tom, že v ní byla zpochybněna nedotknutelnost soukromého vlastnictví – jedné ze základních lidských svobod.
Nejlépe dokládá kontrast důsledků osvícenského myšlení srovnání francouzské revoluce s americkou válkou za nezávislost. Zatímco během pádu Bastily měla hlavní slovo spodina, která se stala hybnou silou dalších událostí. Nebezpečí obecné vůle, o níž psal Rousseau, tkví v tom, že místo svobodné společnosti má za následek vznik ochlokracie – vlády lůzy. 
Naopak při válce americké válce za nezávislost měli hlavní slovo osadníci, kteří si byli vědomi nenaplňování svých konkrétních práv. Nedostávalo se jim jejich práva na reprezentaci dle práva nazvaného „no taxation without representation.“ S vědomím vlastních práv měli spojený i smysl pro zodpovědnost a i díky tomu se Spojené státy staly demokratickými, zatímco se revoluční Francie topila v krvi.
Žádná událost nebyla tak mytizována jako francouzská revoluce. Jedná se o první z neúspěšných pokusů nastolit společnost založenou na abstraktních idejích. Revoluční události se měly stát  mementem pro budoucnost. Místo toho byly převažující negativní důsledky revoluce zastíněny Deklarací práv člověka a občana, která nemohla být uprostřed revolučního vření v praxi naplněna. 

čtvrtek 7. července 2011

"Dechristianizace" evropských křesťanských demokratů?

Místopředsedkyně Evropské komise Viviane Redingové před nedávnem odsoudila billboardovou kampaň maďarské vlády odrazující ženy od potratů. Měla být placena z evropských peněz určených na genderové projekty. Podle komisařky měla být kampaň „proti evropským hodnotám“ (!) a nechala se slyšet, že bude chtít prostředky od Maďarů získat zpět.
Výrok nezazněl z úst žádné zapřisáhlé komunistky či socialistky. Mýlí se i ten, kdo si myslel, že politička se rekrutuje z řad zelených věrozvěstek nové genderově korektní morálky. Viviane Redingová je členkou lucemburské Křesťansko-sociální lidové strany (CSV). U evropských křesťanských demokratů přitom nejde o žádný ojedinělý exces, jako spíše o pravidlo. Křesťansko-demokratické strany procházejí „dechristianizací.“
Mimochodem, právě v Lucembursku bylo i za přispění hlasů oněch „křesťanských“ sociálů změněna ústava a velkovévodovi odňato právo veta při schvalování zákonů. Tím byla otevřena cesta ke schválení eutanazie, požadované koaličními socialisty a opozičními liberály. Pozoruhodné bylo zdůvodnění premiéra Jeana Claudea Junckera, hájícího barvy CSV. Hlasování pro změnu ústavy obhajoval nutností předejít ústavní krizi.        
Svědky nápadně podobného scénáře jsme mohli být o téměř dvacet let dříve v sousední Belgii. Protože se belgický král Badouin I. zdráhal podepsat zákon povolující potraty, zbavila vláda v čele s vlámským křesťanským demokratem Martensem na dva dny panovníka funkce a socialistům se podařilo opět ve spojení s liberály zákon protlačit.  Ani tehdy nebyli křesťanští demokraté schopní vzepřít se koaličnímu partneru, který se spojil s opozicí. Místo, aby se zmohli na jakýkoli odpor, dobrovolně mlčky vyklidili pozice socialistům a liberálům.
Ve valonské části Belgie se před deseti lety zřekla tamní Křesťansko-sociální strana (PSC) pro jistotu zřekla své křesťanské identity úplně. Název si změnila na „Humanistický demokratický střed.“ O tom, jaké asociace vyvolává u mnoha křesťanů slovo humanistický, netřeba se příliš rozepisovat. Stačí pouze zmínit, že spolky humanistů stojí za nedávnými ateistickými kampaněmi v Evropě. Trend postupného poklesu obliby strany po změně názvu však strana zvrátit nemohla.
Moc korumpuje, a absolutní moc korumpuje absolutně, což neplatí pouze v Belgii a Lucembursku, ale prakticky všude na světě. Snad nejkřiklavějším příkladem je Itálie. Po většinu poválečných čtyřiceti let, kdy tamní Democrazia Cristiana (DC) seděla permanentně ve vládě, oscilovala výše její podpory kolem impozantních 40 %.
Každý úspěch si však vybírá svoji daň. DC mohla být tak dlouho ve vládě, protože přítomnost silné antisystémové komunistické strany a zčásti také postfašistů znemožňovala sestavení vlády bez zastoupení křesťanských demokratů. „Primát“ této strany spočívá i v tom, že její členové popřeli identitu vlastní strany. Zanechali své podpisy u zákonu, jímž byly legalizovány potraty.
Díky těsnému sepětí s mocí se strana stala útočištěm oportunistů a lidí ne zrovna křesťanského smýšlení. Na počátku 90. let přišli o svůj hlavní mobilizační prvek – komunistické nebezpečí, což se nemohlo neprojevit na poklesu volební podpory. V roce 1992 dosáhla svého historicky nejhoršího výsledku – 29,7 %, což ale ještě nepředstavovalo pro stranu katastrofu.  Křesťanským demokratům (i dalším zavedeným stranám) se staly osudnými jejich korupční skandály, které otřásly prakticky celým stranickým systémem. Strana se po téměř půlstoletí své existence a prakticky permanentního vládnutí rozpadla a zůstalo po ní jen několik marginálních uskupení.
Přesuňme se z Itálie k našim západním sousedům v Německu. CDU/CSU lze díky její úspěšné politice v poválečných letech považovat za jakýsi prototyp moderních západních křesťanskodemokratických stran a bývá často dáván za vzor české KDU-ČSL. A skutečně, KDU přejala od své německé sesterské strany koncept sociálně-tržního hospodářství. Může být největší německá strana, honosící se odkazem takových velikánů jakými jsou „otec nového Německa“ Konrad Adenauer či „kancléř znovusjednotitel“ Helmut Kohl vzorem i v dalších oblastech kromě ekonomiky?
Bavorskou CSU lze i dnes považovat za jednoznačně konzervativní stranu v kulturně-morálních otázkách na straně jedné, ale také zdůrazňující sociální smír na straně druhé. Z pohledu křesťanského konzervativce nelze mít vůči jejím programovým zásadám prakticky žádné výhrady. To ale neplatí o CDU, působící ve zbytku Německa. CDU sice vznikla jako naddenominační uskupení, zaujímající pozici v pravém středu politického spektra Z jejího křesťanského odkazu už ale mnoho nezbylo.
 Předsedkyni CDU/CSU a kancléřku Angelu Merkelovou označil jistý americký diplomat v jedné z depeší zveřejněné Wikileaks jako „teflonovou,“ protože není schopná si stát za svými názory. O její „teflonovosti“ jsme semohli přesvědčit v otázce postoje k jaderné energii. Původně měla totiž vláda CDU/CSU a liberální FDP prodloužit provoz jaderných elektráren o 12 let. Jenomže přišla jaderná havárie v japonské Fukušimě a s ní i celosvětová protijaderná hysterie. Merkelová najednou otočila o 180 stupňů a začala horovat za jejich co nejrychlejší uzavření. Výrok „Chceme-li odstoupit od jaderné energie a přejít k obnovitelné energii, potřebujeme k tomu elektrárny na fosilní paliva," je opravdu půvabný pro svoji naprostou absurdnost a bezelstnost, s jakou byl vyřčen z úst naší „železné kancléřky.“ Srdce nejednoho zeleného aktivisty muselo určitě zaplesat.
U stran zaštiťujících se křesťanstvím v názvu by měly hrát stěžejní roli morální otázky. Zdá se, že minimálně část CDU prodělala v posledních několika letech poměrně veliký posun. Každý ať sám zhodnotí, zda k lepšímu či horšímu.
Snad nejlépe svědčí o onom posunu výroky Kristiny Köhler. Tato mladá křesťanská demokratka se proslavila svojí účastí na pochodu homosexuálů Christopher Street Day konané ve Frankfurtu nad Mohanem. „Jako křesťanská demokratka se těším z párů gayů a lesbiček, které na sebe chtějí vzít trvalou odpovědnost v celoživotním partnerství. To jsou opravdové konzervativní hodnoty,“ svěřovala se na svých webových stránkách. Nejde o žádného pěšáka. Kristina Köhler je členkou vlády Angely Merkelové a hádáte správně, kdo jste si mysleli, že jí zde připadlo křeslo ministryně pro rodinu. Ať tedy žijí „opravdové“ konzervativní hodnoty.
KDU-ČSL se mnohokrát v minulosti hlásila k sepětí s německou CDU, ať už to byl Josef Lux s již vzpomenutým konceptem sociálně-tržního hospodářství či Cyril Svoboda pózující na společné fotce s Angelou Merkelovou před neúspěšnými loňskými volbami. Nakolik ale mohou být CDU a ostatní velké evropské křesťansko-demokratické strany inspirací, má-li být dle Pavla Bělobrádka KDU „stranou hodnot a principů?“