úterý 30. srpna 2011

Být levičákem je cool, ALE…

Oblíbenou zábavou levicových intelektuálů se stalo cosi na způsob sebemrskačství. Sebeuspokojení vyhledávají v pocitu provinilosti za to, že žijí v té bohatší a „lepší“ části světa. Svého pocitu viny se snaží zbavit  palbou do vlastních řad, když kritizují všechny hříchy, jichž se měl dopustit Západ. Mezi nejtěžšími proviněními figurují rasismus a s ním spojená arogance k jiným kulturám, a když už třídní boj mezi bohatými kapitalisty a chudými pracujícími ztratil na aktuálnosti, začali hlásat vykořisťování chudého Jihu bohatým Severem. 
Podvědomé tíhnutí k levici patří k atributům mládí, a to včetně mnoha takových, co se považují za pravičáky. Odpor nebo přinejmenším nedůvěra k autoritám a všem druhům mocných v sobě nese i jistý nádech romantismu. Cílů potenciální kritiky je mnoho a níže se pokusím zmínit nejčastější z nich:
1.      Kapitalismus: Levicový evergreen. Neexistuje horší ekonomický systém….
2.      USA: Arogantní supervelmoc, která vede války, při nichž umírají nevinní.
3.      Izrael: Roztahovačný stát utlačující nebohé Palestince, který se navíc neštítí porušovat lidská práva.
Mimochodem, hádejte, které dvě země představovaly před několika dle jednoho průzkumu největší nebezpečí pro světový mír. Severní Korea? Írán? Chyba lávky, jsou jimi USA a Izrael.
4.       Církev (zejména katolická): Pokrytecká organizace, která by si místo kázání morálky měla mlčet a „zamést si před svým pedofilním prahem,“ jak pravil jistý pan Filip Mahďák v Britských listech.
Problémů, na něž se levicoví politici, myslitelé nebo její prostí příznivci snaží upozorňovat je mnoho a mohou mít i reálné jádro. Jak je vzrušující stavět se proti autoritám a vůbec všem, kdo se dopouští domnělého či skutečného bezpráví.  
Jenomže: Kde jinde než v západních zemích s liberálně-demokratickým zřízením je možné beztrestně kritizovat vládu či autority, ba co více, získat si tím popularitu? Zkuste si něco takového v Rusku a nejspíše nebudete znát dne ani hodiny….  
Ad 1: Vadí vám kapitalismus? OK. I kapitalismus má samozřejmě svoje nedostatky a není jich málo. Znáte ale lepší alternativu? Mimochodem, na kritice kapitalismu se dá docela dobře zbohatnout. Michael Moore je toho zářným příkladem.
Ad 2: Nesnášíte Ameriku? Představte si, že by dnes na jejím místě (stále) nejmocnější země světa stála Čína nebo SSSR. Antiamerikanismus pak téměř zaručeně přejde, pokud zrovna nejste kovanými stalinisty.  Kdyby už nic dalšího, tak dala světu rock´n´roll…
Ad 3: Nelíbí se vám, jak Izrael údajně neadekvátně zasahuje proti Palestincům? Tak si zapamatujte, že nikde jinde nemají Arabové taková práva jako v Izraeli. Kromě toho jsou nejlepšími kritiky Izraele sami Izraelci, tak se jim nefušujme do řemesla.
Ad 4: Katolická církev (i všechny další neliberální nekatolické denominace) to mají těžké, když nastavují svým učením laťku mnohem výše než je obvyklé v dnešní společnosti benevolentní k morálním pokleskům. Když se dopustí pedofilie člověk s pověstí grázla, kauza většinou za pár dní vyšumí. Pokud se však něčeho takového dopustí kněz, média mají vystaráno na dalších několik týdnů dopředu.
Summa sumárum, západní civilizace vyznávající liberálně demokratický řád není nic, před bychom měli být chráněni, jak tvrdil George Lukacs. Už samotná skutečnost, že západní země byly schopny připustit vlastní kritiku uvnitř a dokázaly zvítězit nad sovětským blokem, který ji tvrdě potlačoval, si zaslouží obdiv. Nic na světě není dokonalého, ale jakákoli snaha podkopat kapitalismus, označování USA a Izraele za příčiny všeho zla je silně destruktivní. 

úterý 23. srpna 2011

Mimo červeno-modré dělení: Proč někteří konzervativci volí demokraty

Většina obyvatel USA má přirozeně tendenci inklinovat spíše k demokratům. Podle nedávno vydané studie Pew Research Center Beyond Red vs. Blue: The Political Typology se nejvíce lidí (37 %) považuje za nezávislé, téměř třetina (32 %) se identifikuje s demokraty a pouze čtvrtině jsou blízcí republikáni. Ještě jednoznačněji vyznívá převaha demokratů mezi registrovanými voliči: 40 % z nich je v seznamech zapsaných jako demokraté, 35 % jako nezávislí a pouhou čtvrtinu tvoří republikáni. Mnohé mohou napovědět i volební výsledky z prezidentských a kongresových v posledních 20 letech. Demokratická vítězství byla zpravidla mnohem přesvědčivější než ta republikánská.
Může se proto zdát překvapivé, že stejný průzkum ukázal naprosto odlišné rozdělení obyvatelstva než by napovídala intuice – většina lidí by měla inklinovat k liberalismu. Z výše uvedené studie však vyplývá, že nejvíce Američanů (necelých 40 %) se označuje za konzervativce, o něco méně zde najdeme umírněných a liberálové mají v celé populaci pouze pětinové zastoupení. Proč  tedy demokraté získávají hlasy snáze než republikáni?
Více nám prozradí rozdělení jednotlivých voličských skupin nakloněných demokratům, vytvořené ve zmíněném článku. Vedle jednoznačně levicově liberálních „skalních“ liberálů (Solid liberals) tvoří elektorát demokratů další dvě skupiny: Nová koalice demokratů (New Coalition Democrats) a „Demokraté zahnaní do kouta“ (Hard Pressed Democrats).
Pro první z nich je typická etnická různorodost. Téměř rovným dílem jsou zde zastoupení jak bílí, tak černí a hispánští voliči. Polovina z nich je pravidelnými dobrovolníky v charitativních či jiných neziskových organizacích. Jejich společným jmenovatelem je nízký sociální status.  Podobně jako další demokraté jsou zastánci velkého státu a zásahů státu do ekonomiky. Navíc se nezřídka jedná o první či druhou generaci přistěhovalců, jsou nakloněni liberální imigrační politice. Na druhou stranu však pro 92 % z nich je důležitou součástí jejich života náboženství.  Díky tomu zaujímají mnozí z nich konzervativní postoje ve společenských otázkách.  
Hard Pressed Democrats se rekrutují z řad „modrých límečků,“ a jak už název skupiny napovídá, jde opět spíše o lidi z nižších vrstev společnosti. S předchozím voličským segmentem mají společný i blízký vztah k náboženství a z toho vyplývající sociální konzervatismus. Mezi těmito příznivci demokratů mírně převažují běloši a zhruba třetinový podíl zde mají afroameričané. Na rozdíl od New Coalition Democrats považují přistěhovalectví za břemeno pro stát a vidí v něm potenciální kulturní hrozbu.
Hard Pressed Democrats a New Coalition Democrats mají dohromady čtvrtinový podíl mezi všemi registrovanými voliči a tvoří proto nezanedbatelnou část demokratického elektorátu. Ačkoli mají v morálních otázkách mnohdy shodné názory s republikány, vzhledem k jejich postavení u nich hrají rozhodující roli postoje politiků k ekonomice a zůstávají tak v náruči demokratů. 


úterý 16. srpna 2011

Sojka rozvědčice, Anče whistleblower, aneb buďme vděční za „bonzáky“

Sojka z večerníčku Krkonošské pohádky si za svoji informátorskou činnost získala pověst odporné denunciantky, vedle níž se donašeči Stb a jejích sesterských organizací napříč socialistickým blokem krčí coby neschopní břídilové. Jak už psal kdosi přede mnou, označení sojky za bonzačku je přinejmenším nepřesné, či dokonce až nespravedlivé. Sojce připadá mnohem důstojnější role – plní úlohu rozvědčíka či spíše rozvědčice, která svého nadřízeného informuje o činnosti vnějšího nepřítele na území Krakonošova panství. Ať jsou vaše sympatie v této pohádce na jakékoli straně, fungující rozvědka je nedílnou součástí každého zřízení státního či kvazistátního charakteru, což je i případ Krakonošova vladařství.
Naopak je až s podivem, že se nelichotivé nálepky konfidenta nepřátelské moci nedostalo Anče. Jako jediná byla schopná se alespoň verbálně vzepřít Trautenberkovým příkazům a občas se dokonce ukázala být lepším informátorem pro Krakonoše než tolik proklínaná a zatracovaná sojka. Ani Anče ale ve skutečnosti není žádným donašečem. V Česku si však o nálepku denuncianta koleduje prakticky každý, kdo se rozhodne spolupracovat s represivními složkami. Je úplně jedno, zda jde o konfidenta Stb či Gestapa schopného napráskat vlastní známé či naopak člověka upozorňujícího na nekalé praktiky uvnitř institucí či organizací. Takoví lidé budou vždy práskači, bonzáci či zrádci, co nedokážou držet partu a zaslouží si proto být vyvrženi ze „slušné“ společnosti, byť by byly jejich úmysly sebeušlechtilejší.
Pokud tedy Anče nepřísluší žádné z výše uvedených označení, kým tedy vlastně je? Angličtina zná pro takové lidi do češtiny těžko přeložitelný výraz „whistleblower.“ Podle Wikipedie je whistleblower stávající či bývalý zaměstnanec nějaké organizace, který upozorní instituci nebo orgán oprávněný k prověření či zakročení na nelegitimní, neetické nebo nezákonné praktiky na pracovišti, které se dějí se souhlasem jeho nadřízených a jdou proti veřejnému zájmu či ohrožují veřejnost.
Když si vše převedeme na poměry v Trautenberkově hospodářství, tak Anče byla oním „stávajícím zaměstnancem.“ Je věcí diskuse, nakolik bylo Trauntenberkovo chování nelegitimní či nezákonné, přestože v některých případech rozhodně překračoval své kompetence. Rozhodně si však počínal přinejmenším neeticky. Krakonoš byl v tomto pohádkovém seriále prakticky jedinou institucí/orgánem schopným zajistit patřičnou vymahatelnost práva.
Tito „bonzáci“ jsou proto nezbytní v každé zdravé společnosti. Nejsou těmi, kdo jen pasivně přihlíží, ale jsou schopní vybočit z davu a nahlas upozornit na páchané bezpráví. I v Česku už máme jednoho takového whistleblowera. Je jím Libor Michálek, jehož zásluhou byly odhaleny černé praktiky na ministerstvu životního prostředí. Celá kauza se nemohla obejít bez typicky českých reakcí typu: „Stejně je v tom namočený i on,“ jak jsme se mohli přesvědčit v deníku Dnes a nejspíše také při nejedné hospodské debatě.  Uteče nejspíše ještě hodně vody, než se lidé upozorňující na nekalosti dočkají všeobecného uznání. Libor Michálek je první vlaštovkou, která ukazuje, že se ve společnosti začínají pomalu hnout ledy, svědčí o tom např. relativně početné facebookové skupiny na jeho podporu. Výše uvedené můžeme chápat jako dobré znamení, které nám dává nadějnější vyhlídky do budoucnosti.

čtvrtek 11. srpna 2011

Prague Pride: Příklad naprosto zbytečného happeningu

Akce homosexuálů nazvaná Prague Pride dokázala už před svým zahájením vyvolat rozruch, který dosáhl i díky několika nepříliš šťastným výrokům lidí blízkých Hradu bizarních rozměrů.  Podporu této události vyjádřili diplomaté z 13 zemí v čele s velvyslancem USA Normanem Eisenem. Člověk neznalý poměrů v Česku by si mohl myslet, že homosexuálové jsou zde považováni za občany druhé kategorie, snášející ústrky od většinové společnosti.
Nic však není vzdálenější pravdě. Homosexuály zde akceptují více než tři čtvrtiny obyvatelstva (tj. mnohem více než např. Romy), požívají práva jako všichni ostatní obyvatelé a opomenout nelze ani jejich silnou lobby v řadách umělců. Podobně jako v řadě dalších zemí mohou uzavírat registrovaná partnerství. Těch bylo za pět let existence zákona uzavřeno zhruba 1200. Pro srovnání, i přes nízkou sňatečnost v ČR dosahuje počet uzavřených manželství čísla 50 tisíc. Zájem o uzavření registrovaného partnerství je tedy velmi nízký. Roční poměr uzavřených manželství a registrovaných partnerství se ani zdaleka nepřibližuje číslu 96:4, což by údajně mělo odrážet poměr „ostatní“ a homosexuální populace.  Na útlak si homosexuálové v Česku opravdu stěžovat nemohou, snad žádná jiná menšina v Česku (i jinde)  nemá takový vliv jako oni. Způsob, jakým si vymohli schválení registrovaného partnerství je toho nejlepším důkazem.
V čem tedy spočívá smysl akcí, jakou je i zmíněná Prague Pride? Z výše uvedených důvodů jím nemůže být upozorňování na bezpráví 4% menšiny v Česku. Rozhodně se nejedná ani o akci, která by se snažila upozornit na porušování práv homosexuálů v  zemích, kde jsou perzekvováni. Mimochodem, v životě jsem neviděl jediný článek od gay či lesbických aktivistů, zaobírající se problematikou pronásledování homosexuálů např. v arabských zemích, kde se coming out fakticky rovná rozsudku smrti.
  Podobné akce už mají mnohaletou tradici na mnoha místech světa. Podobně jako ta pražská obsahuje řada z nich ve svém názvu slovo „pride“, znamenající hrdost. V čem může být sexuální orientace zdrojem hrdosti? Samotná sexuální orientace nedělá lidi lepšími ani horšími.
Prague Pride má být jen a pouze oslavou homosexuálního způsobu života. Proč ale mají někteří homosexuálové takovou potřebu dávat veřejně na odiv svoji sexuální orientaci, která by měla výlučně spadat do intimní sféry každého člověka? Věcná diskuse se zastánci takových akcí je bohužel nemožná. Na jakoukoli kritiku reagují poznámkami o „homofobii, tmářství či zabetonování se ve středověku.“ Nejsou schopní pochopit, že mnoha lidem nevadí homosexuálové, ale způsob, jakým se někteří příslušníci náležející k LGBT komunitě prezentují (viz např. výsledek ankety na stránkách časopisu Týden). 

pondělí 8. srpna 2011

Konzervativci jako obhájci osvícenského dědictví?

Nedílnou součástí každého demokratického právního státu je (nebo přinejmenším měla být) rovnost občanů před zákonem a s tím spojená všeobecná platnost lidských práv. Jinými slovy, vymahatelnost práva by měla být dostupná všem.  Aplikace tohoto principu může být ale dnes problematická, pokud je v dané společnosti uplatňován princip tzv. multikulturalismu, hlásající myšlenku, že všechny kultury jsou si rovnocenné. Je možné obhajovat takový přístup, aniž by byla porušována základní lidská práva?
Nad úskalími tohoto přístupu se zamýšlí v sloupku Multiculturalism and Its Discontents na stránkách Big Questions Online americká novinářka Susan Jacoby. Hned na začátek je potřeba říci, že autorka zmíněného článku rozhodně není žádným zarputilým konzervativcem. Naopak sebe samu považuje za ateistku a (levicovou) liberálku.
Autorčina 80letá přítelkyně, vzdělaná dáma, která kdysi vyučovala dějiny renesance, nyní žije v zařízení pro seniory na Floridě. Jako pomocný personál je zde zaměstnáno i mnoho imigrantů afghánského původu. Jednou spatřila v jídelně mladou Afghánku, s níž se už dobře znala, jak pláče. Zeptala se proto dívky, co se jí stalo.  Odpověď byla srdcervoucí: „Paní profesorko, můj otec mi zařídil setkání s mým budoucím manželem. Je mu 40 let a svatba bude do 6 měsíců. Tolik sem chtěla jít na vejšku, ale nebudu moc.“ Ona stará dáma ji utěšovala: „Yasmin, v této zemi si nemusíš brát nikoho, koho nechceš, protože ti to nařizují rodiče. Existují organizace pomáhající dívkám jako ty si takové věci promyslet. Existují vysokoškolské nadace. Můžu tě odkázat na lidi, na něž se můžeš obrátit.“  Jenomže, do rozhovoru se vložil ještě další klient onoho ústavu s tím, že nemají žádné právo vměšovat se do její kultury, náboženství a rodiny.
Autorka pak správně poznamenává, že takové „vměšování se“, tj. říci trápící se dívce, že má i jinou možnost než nucený sňatek je to, co by měl dělat opravdový liberál. K tomu dodává, že nevšímat si pláče 17letého člověka, tlačeného okolím k tomu, aby ukončil své studium, je úplně perverzní.    Samozřejmě nezbývá než souhlasit.
V závěru Susan Jacoby možná nechtěně upozornila na veliký problém většiny levicových liberálů.  Je jím lhostejná univerzálnost lidských práv a místo ní upřednostňují právě ono „nevměšování se“ do záležitostí jiných kultur.
 Existují samozřejmě i výjimky. Jednou z nich je vedle zmíněné novinářky i zavražděný nizozemský politik Pim Fortuyn. Dokázal se vzepřít převládajícímu duchu politické korektnosti a nahlas říci, že všechny kultury si nejsou rovny. Stal se průkopníkem, který dokázal prolomit mnohá tabu a upozornit na stinné stránky bezbřehého multikulturalismu. Takových lidí však bohužel najdeme mezi levicovými liberály pomálu. 
Nelze se proto divit tomu, že Ayaan Hirsi Ali, bojovnice za práva žen s podobným osudem jaký potkal zmíněnou Yasmin, zakotvila v neokonzervativní organizaci American Enterprise Insitute. Marné byly autorčiny přímluvy za přijetí Ayaan Hirsi Ali v liberálních think tancích jako Brookings Institution či Center For American Progress, v nichž jsou schopní obětovat univerzálnost lidských práv na oltáři multikulturalismu.
Dnešní představitelé moderního liberalismu svým zpochybňováním všeobecné vymahatelnosti práva popírají vše, za co bojovali jejich předchůdci během osvícenství. Susan Jacoby proto nezbývá než si na samém konci článku postěžovat, jak konzervativci přebírají liberálům část jejich vlastní agendy.
Důsledkem výše uvedeného můžeme být nyní svědky paradoxní situace. Konzervatismus vznikl zhruba před 200 lety jako reakce na osvícenství a revoluční události ve Francii.  Jeho proponenti původně vystupovali proti jeho liberálním výdobytkům. Nyní připadla konzervativcům v jednom šiku s klasickými liberály role osamocených obhájců liberálních svobod, vzešlých z osvícenského myšlení.