středa 28. září 2011

Pravda a mýty o neokonzervativcích

Jeden z mnoha výtvorů vyjadřujících odpor k neokonzervatismu 
Asi málokterý politický směr se stal předmětem tolika mýtu a kritiky z různých stran jako neokonzervatismus. Jeho představitelé sklízeli pochopitelně kritiku nejen z řad levice coby fašisté, ale také na pravé straně politického spektra od ostatních konzervativců. Ti na ně dodnes pohlížejí s nedůvěrou jako na zakuklené levičáky a dostalo se jim nelichotivé nálepky trockistů, bolševiků či jakobínů. Tzv. paleokonzervativci jim zazlívají intervencionistickou zahraniční politiku a její idealistické cíle. Konečně asi nejslavnější americký konzervativní myslitel 20. století Russel Kirk jim vytýká zideologizovanost myšlení, která se podle něho příčí anglosaskému konzervatismu, založeném na pragmatismu a odmítání ideologií.
Židovský původ řady lidí označovaných za neokonzervativce dal vzniknout řadě konspiračních teorii údajných o „kabalistech“ či dalšího ze „židovských spiknutí.“ Bez odezvy nezůstali neokonzervativci ani v populární kultuře. Asi nejlépe vystihuje všeobecné smýšlení o neokonzervativcích písnička Neocon od americké neopunkové skupiny The Offspring:

We are strong
We are right
We won't be pushed aside
We'll go on
We will fight
We will not compromise
We will never lose to you
We will never lose to you
We will never lose to you
We will never lose to you

Píseň popisuje neokonzervativce jako skupinu fanatiků, bojující za prosazení svých idejí. Skutečnost je ale jak už to většinou bývá mnohem složitější, zvláště pokud vezmeme v úvahu, že se nejedná o názorově jednolitou skupinu a postoje mnohých z nich prošly poměrně překotným vývojem.
Počátky neokonzervativců můžeme vystopovat mezi New Yorskými intelektuály v 60. letech 20. století.  Mnozí z nich studovali na City College of New York a jednalo se o levicově smýšlející antikomunisty, kteří byli konsternováni liberalizací společnosti v 60. let a vzestupem tzv. kultury odmítání (counter culture) stavějící se nepřátelsky vůči západní civilizaci. Amerika, kapitalismus a celá západní společnost sice nejsou dokonalé nicméně má mnohé přednosti vůči ostatním společnostem, díky čemuž si zaslouží ochranu, a ne útoky z vlastních řad, jak to dělali (a dělají) levicoví intelektuálové. Odtud definice neokonzervativců coby „liberálů přepadených realitou“ od jejich „kmotra“ Irvinga Kristola.
Je také potřeba zmínit, že ačkoliv byla většina neokonzervativců židovského původu, nejedná se o čistě židovský fenomén, protože se mezi nimi našli i lidé křesťané  jak z katolického (Michael Novak, Richard Neuhaus či George Weigel), tak protestantského prostředí (Jeanne Kickpatrick a Peter Berger).
Samotné označení neokonzervativec nepochází od jeho samotných představitelů a řada z nich se mu dokonce bránila. Této nálepky se jim dostalo od americké levice, konkrétně socialisty Michaela Harringtona.
Vymezit hlavní body neokozervativního myšlení se pokusil na konci 70. let Irving Kristol ve své eseji Confessions of aTrue, Self Confessed-Perhaps the Only Neoconservative. Přiznává zde, že vztahy s otatními konzervativci jsou zde nelehké, ale na druhou stranu ne nutně nepřátelské. V osmi bodech zdůrazňuje jednak důležitou roli tržní ekonomiky, rodiny a náboženství ve společnosti. Kritizuje politický utopismus coby mor pro společnost a naopak vyzdvihuje pragmatismus. Vytýká liberalismu neustálé zasahování do ekonomiky a naopak benevolenci v morálních otázkách.
Sečteno a podtrženo, nenalezneme zde prakticky nic, co by odporovalo mainstreamovému konzervatismu.
Na druhou stranu je ale pravda, že řada neokonzervativců nesdílí tak skeptické postoje k činnosti státu a má výrazně liberálnější postoje v morálních otázkách než ostatní konzervativci. Příčina je jasná – levicový původ řady neokonzervativců. Nelze ale generalizovat, protože například u Richarda Neuhause bylo důvodem jeho posunu doprava společenská liberalizace v morálních otázkách, přesněji rozhodnutí z případu Roe vs. Wade z roku 1973, kterým byly legalizovány potraty na celém území USA. 
Jak už zde bylo řečeno, nejednalo se o názorově jednolitou skupinu a sám Irving Kristol při vymezení osmi hlavních bodů neokonzervatismu přiznává, že jím vymezené znaky mohou být kritizovány i jeho samotnými kolegy.
Neokonzervativci měli na americké konzervativní hnutí nesmírně blahodárný vliv, protože mu dokázali dát sofistikovanější podobu a silnou intelektuální základnu v podobě think tanků American Enterprise Institute Heritage Foundation a dalších či periodik National Review, Weekly Standard a Commentary. Jejich intelektuální přínos uznává i zmiňovaný Russel Kirk v eseji The Neoconservatives: Endangered species, kde se jinak vyjadřuje na adresu neokonzervativců velmi kriticky.
V praktické politice se neokonzervativci původně rekrutovali z řad demokratů a někteří z nich se sdružovali kolem demokratického senátora Henry M. „Scoop“ Jacskona,s nímž sdíleli jeho ostře protikomunistické postoje a kritiku politiky deténte. Další směřování Demokratické strany v 70. letech pro ně však znamenalo zklamání. Nejprve v roce 1972 kandidoval v prezidentských volbách za demokraty ultraliberál George McGovern, který byl odpůrcem pomoci Jižnímu Vietnamu a požadoval stažení jednotek ze zahraničí. Zklamáním pro ně bylo i období vlády dalšího demokrata Jimmyho Cartera, na němž Jeanne Kickpatricková kritizovala jeho dvojitý standard v zahraniční politice. Svojí politikou fakticky toleroval počínání totalitních komunistických států a naopak tvrdě vystupoval proti nedemokratickým režimům nakloněným Americe. Deziluze měla za následek, že většina lidí označovaných za neokonzervativce se postupně přešla k republikánům a podporovala politiku Ronalda Reagana.    
Spolu s ostatními konzervativci sdíleli společný cíl zničení komunismu. Neokonzervativci však spojovali svůj boj proti komunismu s šířením demokracie a lidských práv. Rok 1989 přinesl splnění nekonzervativního cíle a zdálo by se, že tím neokonzervativci ztrácí svůj raison d´etre. Rozdíly mezi neokonzervativci první generace a ostatními konzervativci se začaly rozostřovat a nastoupila druhá generace.
Po nečekaně rychlém zhroucení sovětského impéria však bylo potřebné redefinovat americkou zahraniční politiku a na pravici nepanovala shoda na alternativě vůči politice liberálního internacionalismu uplatňovanou za vlády Billa Clintona.
Izolacionismus Pata Buchanana už byl v době faktického unilateralismu nepoužitelný. Pro neokonzervativce nebyl pro nepřítomnost vize přijatelný ani kisingerovský realismus. William Kristol a Robert Kagan volali  roku 1996 ve své stati Toward a Neo-Reaganite Foreign Policy po „neo-reaganovské zahraniční politice vojenské převahy a morální důvěry.“ 
Na výrok Johna Quincyho Adamse „Amerika by neměla za hranicemi hledat příšery, které by ničila,“ odpovídali: A proč ne? Alternativou je nechat příšery na svobodě pustošit a loupit jak se jim zlíbí a nechat Američany přihlížet. Co mohlo znít jako moudrá rada v roce 1823, kdy Amerika byla malou izolovanou zemí ve světě evropských gigantů, už neplatí, když je Amerika obrem.
Zkušenost s první válkou v Perském zálivu způsobila, že se pozornost neokonzervativců začala přesouvat na Blízký východ. V lednu 1998 vyzvali nejvlivnější neokonzervativci tehdejšího prezidenta Billa Clintona v otevřeném dopise k tvrdšímu postupu vůči Iráku porušujícímu podmínky OSN a svržení Saddáma Husajna. V době „dovolené od historie,“ jak nazval mezidobí mezi pádem komunismu a 11. září 2001 Charles Krauthammer, však nepadla výzva na úrodnou půdu.
Ani George Bush neměl původně v úmyslu vést intervencionistickou zahraniční politiku a dokonce se vymezoval vůči nadměrnému počtu tzv. „humanitárních misí“ za vlády Billa Clintona. Vše ale změnilo 11. září. S mnohem příznivější odezvou se setkal další dopis od nekonzervativních intelektuálů v čele Williamem Kristolem, v němž kromě dopadení Usámy bin Ládina, boji s Hizballáhem a podporou Izraele nechyběla ani výzva k podpoře irácké opozice a svržení iráckého diktátora.
Rok a půl nato se podařilo neokonzervativcům dosáhnout svého cíle – svrhnout Saddáma Hussajna. Samotný úder se však neobešel bez pochybení a vojenská přítomnost se postupně stávala pro USA přítěží, která snižovala podporu iráckého tažení u americké veřejnosti.
Výše zmiňované mělo za následek jednak prohru republikánů v tzv. mid-term elections v roce 2006, kdy přišli o většinu v obou komorách Kongresu, odstoupení hlavního jestřába Donalda Rumsfelda z funkce ministra obrany a postupné slábnutí vlivu neokonzervativců ve prospěch realistů.
Je ale potřeba dodat, že samotného George Bushe nelze považovat za neokonzervativce a pokud byl jejich názory ovlivněn, stalo se tak především díky vlivu historických okolností. Pokud se podíváme na samotné irácké tažení, tak mezi těmi, co ho podporovali, najdeme mnoho lidí, co nebyli ani „neo“, a dokonce ani „cons.“ Mezi mnohými například umírněný sloupkař David Brooks z New York Times,  labourista Tony Blair a v dopise United We Stand, kde vyjádřili někteří evropští státníci podporu americkému zásahu, nechyběly podpisy Anderse Fogh Rasmussena, který je pravicový liberál a našeho tehdy ještě prezidenta Václava Havla. Naopak Samuel Huntington, řazený do první generace neokonzervativců  se stavěl proti válce v Iráku.
Obě americká tažení však zasadila těžkou ránu šíření politice zvenčí a lpěním na demokracii si Bushova administrativa vysloužila nálepku pokrytců, protože byla nucena spolupracovat se spřátelenými autoritativními režimy jako Egypt, uvnitř nich by zavedení demokracie znamenalo téměř jistý vzestup islamistů. 
Znamená to ale definitivní tečku za myšlenkami neokonzervativců? Určitě ne, protože po vystřízlivění z Fukuaymovského snění o všeobecné akceptaci liberálně demokratické vlády po celém světě ústící v konec dějin, se svět rozdělil na demokratický a protidemokratický. Druhý z nich ale není sdružený pod praporem komunismu. Je proto mnohem různorodější než za studené války. Společným jmenovatelem protidemokratického bloku je nepřátelství vůči všem výdobytkům západního liberálního zřízení s tržní ekonomikou, ať už se jedná o četné podivínské autoritáře, skanzeny komunismu či radikálně islamistické země. 
Zahraničně politická koncepce, blízká neokonzervativcům (lze-li o nich mluvit jako o koherentní skupině) nazvaná jejím autorem Charlesem Krauthammerem „demokratický realismus“ představuje přijatelnou odpověď na cynický hobbesiánský realismus na jedné straně a liberální internacionalismus na straně druhé.
Liberální internacionalisté se sice snaží prosazovat svoji politiku nenásilnými prostředky (mezinárodní organizace, diplomacie), ale zároveň se nezříkají použití síly při tzv. humanitárních intervencích. Svět, kde by státy neuplatňovaly své zájmy, je ale utopií. 
Naopak demokratický realismus užívá k naplnění svých cílů prostředky ryze pragmatické, které počítají s menší rolí mezinárodních organizací typu OSN. Takový postup se pochopitelně může jevit (a skutečně jeví) jako arogantní. Idealistických cílů ale není možné dosáhnout za přispění organizací se zeměmi, jejichž snahou je uskutečňování takové politiky podkopávat. Podpora demokracie „v místech, kde se to počítá“ při využití jakýchkoli prostředků je nejen v zájmu nejen USA, ale i všech ostatních západních států už proto, že se státy s podobným zřízením se nejlépe jedná.
   Shrnutí na závěr: Lidé označovaní za neokonzervativce (někteří z nich dokonce proti své vůli) představují skupinu s relativně pestrým vějířem názorů, které si mnohdy mohou i odporovat. Vystřídaly se postupně dvě generace a obě z nich dokázaly reagovat na změny ve světovém pořádku. Nejde tedy o žádnou sektu, jak si někteří myslí.

 Dogmatické lpění některých příslušníků jejich druhé generace na rychlém šíření demokracie je ale postavilo do slepé uličky. Pragmatická zahraniční politika se nemůže obejít bez spolupráce s nakloněnými autoritativními režimy a neustálé ohánění se demokracií dělá takovou politiku pokryteckou, což byla mj. i jedna z mnoha věcí, která srážela body administrativě George Bushe mladšího. Takzvaní neokonzervativci, přistoupíme-li na dávné označení od socialisty Michaela Harringtona, s sebou přinesli řadu podnětných myšlenek, ale také mnohé omyly. Realita je složitá a lidé mají sklony vykládat si ji příliš jednoduše, což platí o  neokonzervativcích, resp. některých jejich myšlenkách,  ale mnohem více o většině jejich kritiků.

pátek 23. září 2011

Temné stíny na Wikileaks

Zakladatel serveru Wikileaks Julian Assange si dokázal vydobýt pověst bojovníka vedoucího nerovný zápas se zvůlí mocných. U svých příznivců požíval auru coby novodobého Lecha Walesy či Václava Havla, stojící tváří v tvář proti údajně bezohlednému establishmentu západních mocností v čele s USA.
Jedním z hlavních cílů Wikileaks měla být diskreditace americké zahraniční politiky, která se ale (naštěstí) prakticky vůbec nezdařila. Kromě údajů o skutečném počtu mrtvých civilistů z konfliktů v Iráku a Afghánistánu, které překvapily asi málokoho a několika peprných výroků diplomatů v Evropě na adresu nejvyšších představitelů starého kontinentu se nepodařilo vyhrabat prakticky nic. Snad jen někteří američtí diplomaté měli po zveřejnění svých depeší co vysvětlovat.
Pokud přinesly Wikileaks nějaký užitek, tak určitě poskytnutí nepřeberného množství badatelského materiálu pro historiky a politology. Snad nikdy jindy se společenským vědcům nenaskytla taková příležitost k podrobnějšímu zkoumání událostí, na něž by museli čekat i několik desítek let s otevřením archivů.  Nelze opomenout ani jejich podíl na rozpoutání tzv. arabského jara, přestože zde je potřeba zdůraznit, že další vývoj nejspíše nikde nepřinese vznik liberálně demokratického zřízení a spíše lze očekávat posílení pozic radikálů. Boj za větší transparentnost vlád by byl v pořádku a tzv. whistlebloweři  jsou součástí nedílnou součástí každé zdravé demokracie. Celá kauza kolem Wikileaks však obnáší několik velkých ALE:Postoje zakladatele Wikileaks vycházejí z naivního antiamerikanismu a s ním spojené představě, že Amerika je zdrojem všeho zla ve světě. Tento postoj by bylo možné pochopit u člověka, který ještě nevyrostl z puberty, ale ne u globální celebrity, která chce být brána vážně. Jeho zaslepenost antiamerikanismem totiž nepoškozuje ani tak pověst USA, jako spíše skutečných bojovníků za svobodu.
Pověst Wikileaks coby serveru bojujícího za lepší a svobodnější svět totiž podkopává několik skandálů, při nichž došlo ke zveřejnění lidí spolupracujícími s USA. Novináři Davd Leigh a Luke Harding popisují své setkání s Julianem Assangem v jedné španělské restauraci. Když jeden z novinářů vyjádřil obavy, že zveřejnění dokumentů s nesmazanými jmény afghánských spolupracovníků s americkými ozbrojenými silami ohrozí jejich životy (tj. vydá je do spárů ozbrojenců z Talibanu) odpověděl Assange: „Jsou donašeči. Jestli je zabijí, přivodili si to sami. Zaslouží si to.“ Novinářům se nakonec podařilo přesvědčit Assangea o začernění jejich jmen, nicméně jeho spolupracovníci tvrdili, že selhání ve věci zveřejnění „donašečů“ ho štvalo.
James Ball se přidal k Wikileaks z idealismu a přesvědčení, že bojuje za lepší svět. Brzy ale prohlédl, když zjistil, že jeden ze spolupracovníků s přezdívkou „Adam“ je šílenec a antisemita se styky s extremistickými organizacemi. Tento „Adam,“ jehož skutečné jméno bylo Israel Shamir a používal dalších šest jmen, měl být šťastný ze spolupráce s běloruským režimem a s každým, kdo byl protiizraelský a protizápadní. Assange dokonce jmenoval Shamira zástupcem Wikileaks pro Rusko a východní Evropu. Shamir nejenže vychvaloval Lukašenka, ale přirovnal protestující proti jeho režimu k fotbalovým chuligánům.
V době studené války byli sympatizanti SSSR na Západě nazýváni užitečnými idioty. Z většiny takových se jednalo o naivitu a naprostou neznalost, jenomže v tomto případě jde o zcela vědomou podporu režimu, který nerespektuje lidská práva.
Další obětí Wikileaks se stal etiopský novinář, který musel kvůli zveřejnění depeší opustit zemi. Unikla totiž zpráva o jeho setkání s představitelem americké ambasády, kterého informoval o plánu tamního režimu na zastrašování nezávislého tisku.
Julianu Assangeovi zatím strávil za údajné obtěžování pouze krátký čas v tak luxusních podmínkách domácího vězení, že by mu ho záviděli i jugoslávští váleční zločinci zavření v Scheveningenu, jemuž se ne nadarmo přezdívá pětihvězdičkový hotel. Assange byl následně na kauci propuštěn a nyní se čeká na konečné rozhodnutí soudu o vydání do Švédska. Ani v nejhorším se nemusí obávat toho, co by ho čekalo, kdyby se stejnou vehemencí zveřejňoval dokumenty proti zmíněnému Talibanu, kde by mu případné odhalení vyneslo pomalou a bolestivou smrt na popravišti. Stejný osud by ho čekal, kdyby žil pod vládou fanatických talibanců a vedl stejně nevázaný život jako na Západě.
Infantilní kritika a démonizace USA a všech demokratických zemí bez vědomí toho, že jsou stále ještě dobré ve srovnání s jinými nesvobodnými diktátorskými režimy, je projevem naprosté ztráty soudnosti zúčastněných. Nejenže nevede k otevřenější společnosti a větší transparentnosti, ale naopak vědomě či nepřímo pomáhá režimům, pro něž pojmy jako svoboda a lidská práva neznamenají vůbec nic nebo pouhý cár papíru.   Podařilo-li se někomu zdiskreditovat pojem boj za transparentnost, byl jim Julian Assange a jeho projekt.

čtvrtek 22. září 2011

Vyrovnání s církvemi: Populismu a antiklerikalismu navzdory

Mezi největší zbývající problémy při vyrovnání se s komunistickou minulostí patří majetkové a finanční vyrovnání s církvemi. Věc se týká prakticky v celém rozsahu církve římskokatolické, protože ostatní denominace nikdy nedisponovaly před rokem 1948 žádným větším majetkem s výjimkou vlastních svatostánků.
Kvůli tomu leží již 20 let řada nemovitostí ladem a postupně chátrá a nikdo s nimi nemůže nakládat, protože dosud nebyly vyřešeny jejich vlastnické vztahy. Světlo na konci tunelu můžeme vidět až nyní, kdy má velikou šanci projít zákon napravující majetkové křivdy z minulé éry.
Co přispělo k tomuto neutěšenému stavu? Problém s navrácením církevního majetku mohl být vyřešen ještě za dob federace, kdy zákon o vyrovnání neprošel v tehdejším Federálním shromáždění o čtyři hlasy díky hlasům levice a slovenského HZDS. Další léta navíc provázela laxnost tehdejších vlád a neschopnost najít shodu při jeho řešení.
Problémem je zčásti také populismus založený na proticírkevní rétorice, který dodnes dokáže rezonovat nezanedbatelnou částí české veřejnosti. Například ČSSD dobře věděla, proč „varovala“ ve své kampani před neuskutečněnými volbami v roce 2010 voliče před „bezohledností a sobectvím“ v podobě školného a 270 miliard korun církvím. Obstrukcí ve vládě se kvůli této otázce nevyvarovaly ani Věci veřejné, které fakticky podmínily schválení zákona o vyrovnání s církvemi navýšením peněz do rozpočtu ministerstva dopravy.
Samotný antiklerikalismus je v české společnosti zakořeněný poměrně silně a jakékoli spojování církví s majetkem na ni působí jako červený hadr na býka. Je však i selhání samotné katolické církve. Její počínání budilo zdání, že jí jde pouze o majetek a nebyla schopna veřejnost přesvědčit, že vyrovnání je výhodné jak pro církev samotnou, tak i pro stát a veřejnost. Katolická církev měla více zdůrazňovat, že jí jde o vymanění se z finanční závislosti na státu.
Argumenty typu „nesouhlasím s navrácením z toho důvodu, že jsou mi církve nesympatické, protože jim jde jen o majetek“ Práva nelze posuzovat podle sympatií či antipatií k dotyčné osobě, ať už fyzické či právnické.
Lidé z řad nevěřících často tvrdí: „Proč mám platit církvím ze svých daní, když nejsem věřící?“ Současný status quo v podobě státního financování církví je dědictvím z dob komunismu, konkrétně zákona č. 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností.
Církev dostane vráceno 56 % zabaveného majetku a zbytek postupně ve splátkách v celkové hodnotě 56 mld. Kč, která má zahrnovat hodnotu zbylého majetku. Do toho nebudou zahrnuty výnosy z onoho majetku za celou dobu jejich konfiskace.
Jedná se tedy o dohodu výhodnou i pro stát, protože celkové odškodnění nebude dosahovat součtu škod způsobených církvi vyvlastněním jejího majetku. Zanikne tím problém se zablokovaným církevním majetkem, církve tím získají nezávislost na státu a tím také zodpovědnost za vlastní financování. Nezávislost církve na státu můžeme považovat ideální stav v rámci společnosti, kde tvoří lidé hlásící se k ní minoritu. Takové uspořádání nedráždí necírkevní část veřejnosti a umožňuje církvím zaobírat se věcmi, které jsou jim určeny.

pondělí 19. září 2011

Přínosy „vnucování“ demokracie

Kritiky „vývozu“ demokracie bývá často namítáno, že demokracie se nemůže žádné zemi vnucovat už z toho důvodu, že takové jednání je nedemokratické. Demokracie může dle nich vzniknout pouze za souhlasu obyvatelstva. Jako další námitka bývá vnášena i „kulturní podmíněnost“ pro vznik liberálně demokratického zřízení. Podle tohoto až deterministického přístupu je demokracie uskutečnitelná pouze v zemích západního civilizačního okruhu.
Země s protestantskou či katolickou tradicí samozřejmě mají či měly většinou mnohem lepší startovní pozici při vzniku demokracie než ty ostatní. Samuel Huntington ve své knize Střet civilizací zmiňuje, že demokratizace „byla nejúspěšnější v zemích, kde byl silný západní a křesťanský vliv.“ To samozřejmě nepopírá, že zavést demokracii je možní i v jiných než západních zemích. Na světě existují státy, které nejenže nemůžeme v žádném případě považovat za západní, ale demokracie jim byla importována zvenčí způsobem demokracii na hony vzdáleným.
Zůstaňme nejdříve u prvního argumentu o nedemokratičnosti vnucování demokracie. Musí vždy demokracie vzniknout na základě souhlasu většiny obyvatel? Na příkladu demokratizace Německa ukazuje, jak je naroubování demokracie zvenčí nejen prospěšné, ale v tomto případě bylo i nutné. Těžko lze odhadovat, kolik lidí by se v Německu těsně po druhé světové válce vyslovilo pro demokracii. Bez účasti západních spojenců v čele s USA by však na území západních okupačních zón demokracie vzniknout nemohla.
Německo bylo ale západní země s relativně dlouhou zkušeností s demokratickým zřízením či alespoň vládou nesoucí její prvky. Nic z toho ale neplatilo o další zemi s importovanou demokracií – Japonsku. Ani zde se demokratizace neobešla bez asistence USA, které Japoncům doslova nadiktovaly jejich novou ústavu. Japonsko se tím stala vzorovou zemí s liberálně demokratickým zřízením. Navzdory velké geografické vzdálenosti navíc udržuje poměrně úzké ekonomické vztahy se západními zeměmi. USA a EU přes růst japonské obchodní výměny s Čínou stále figurují na předních místech mezi hlavními obchodními partnery země vycházejícího slunce.
Jak Německo, tak i Japonsko jsou dnes demokraciemi s prosperující ekonomikou. Britský historik Niall Ferguson mluví o těchto dvou zemích jako o „nejúspěšnějších případech americké imperiální vlády všech dob.“ Je ale potřeba dodat, že ani v jedné z uvedených zemí by nebylo zavedení nového zřízení tak snadné bez původně nezamýšlené vydatné ekonomické pomoci ze strany Spojených států.
Japonsko a Německo se řadí do Huntingtonovy poválečné druhé vlny demokratizace a nelze nezmínit, že mezi další země zde patřily i státy, jež můžou za zřízení demokratických institucí vděčit i dědictví britské koloniální nadvlády.  Proto lze za největší zemi světa s liberálně demokratickým zřízením považovat miliardovou Indii. Kromě toho bývají organizací Freedom House hodnocena jako svobodná či alespoň částečně svobodná většina dalších zemí, které byly dříve britskými koloniemi. Pokud měl  britský kolonialismus nějaký přínos, pak jím bylo nepochybně rozšíření demokratických institucí do mnoha odlišných částí světa.
Ne všechny pokusy těchto dvou anglosaských zemí o nastolení demokracie byly úspěšné. Když pomineme některé bývalé britské državy, v nichž svírají otěže diktátoři formátu Roberta Mugabeho, tak v nynější době jsou dvěma problematickými případy státy Afghánistán a Irák, kde sice již několikrát proběhly demokratické volby, nicméně se zde nepodařilo zajistit dodržování základních lidských práv.
Navzdory tomu můžeme import demokracie založené na liberálním pojetí svobody považovat prospěšný. Díky zmíněné Indii žilo nejvíce lidí ve svobodných zemích. Na druhou stranu je ale potřeba dodat, že budování demokratických institucí představuje záležitost několika let, což je i případ prakticky všech úspěšných zemí zmíněných v tomto článku.  Paradoxem celého procesu budování demokratických institucí tedy je, že mu předchází zpravidla období vlády spíše autoritativního charakteru, ať už se jedná o koloniální nadvládu či dočasnou okupační správu cizí mocnosti.

středa 14. září 2011

Bátora, nácci v Šluknově, třetí volby v Krupce a Paroubek na závěr

Konec prázdnin se nesl ve znamení pokračování kauzy Bátora. Její další dějství měl otevřít několik dní starý komentář na jeho facebookovém profilu, v němž se měl navážet do Karla Schwarzenberga. Předseda TOP 09 i faktický vůdce strany Miroslav Kalousek se stylizovali do role neohrožených bojovníků proti fašistům a začali volat po jeho odvolání. Kauza měla tragikomické až fraškovité vyústění. Ministr školství Dobeš sice podlehl nátlaku a Bátoru odvolal z funkce personálního ředitele. Vzápětí však Bátorovi za mlčení špiček TOP 09 připadla pozice Dobešova vicekancléře. 
Ano, sympatie k extremistům, ať už zleva či zprava v Česku rostou. Bátora je přes svoji minulost a styky s nacionalistickými a antisemitskými skupinami relativně neškodnou figurkou. Příčiny růstu sympatií k radikálním uskupením by měla vláda hledat také u sebe. Vládě samozřejmě ubírají body připravované nepopulární reformy, z nichž mnohé jsou šité horkou jehlou a není možné opomenout ani vystřízlivění mnohých voličů, jejichž velká povolební očekávání nemohla být naplněna. Nahazovačem další „blbé nálady“ a s ní spojené nespokojenosti s politickou situací jsou ale i žabomyší spory uvnitř koalice, k nimž patří i Bátorova kauza.
Na Bátoru plynule navázala eskalace napětí mezi původními a tzv. „nepřizpůsobivými“ občany na Šluknovsku. Netřeba dodávat, že neřešený problém s romskými obyvateli se budou snažit využít ve svůj prospěch extremisté, zejména ti z řad Vandasovy DSSS. Ti s lepší pamětí si jistě vybavují, že už před třemi lety se v Mostě přidali na stranu protestujících radikálů i „normální slušní“ lidé.
Ve srovnání s vývojem na Šluknovsku byla v minulých dnech věnována relativně malá pozornost už třetím komunálním volbám v Krupce. Severočeské město na Teplicku řeší vedle uplácení voličů podobné problémy jako zmíněný nejsevernější cíp Čech. Na výsledky komunálních voleb mají samozřejmě vliv poměry v obci. Pokud se konají ve větším místě, můžeme je brát i jako lakmusový papírek voličských nálad mezi hlavními volbami.
Většina zpráv o volbách zmiňovala opětovné kupčení s hlasy a „téměř“ stejný výsledek. Výsledek třetích voleb se opravdu příliš nelišil od předchozích. Kromě nižší volební účasti zde však byl do očí bijící jeden zdánlivý detail: Posílení pozic neonacistické Dělnické strany sociální spravedlnosti (DSSS). Zatímco v řádném termínu získala pouze 3,80 %, v květnu už se přehoupla přes pětiprocentní hranici a získala první mandát. V sobotních volbách se podpora DSSS vyšplhala na varujících 9 % a dosáhla dokonce na dvě místa v zastupitelstvu Krupky.
Je proto pravděpodobné až téměř jisté, že v případě konání voleb v dalších problémových lokalitách severních Čech i jinde, bychom byli svědky podobného nárůstu pozic dělníků. Růst obliby DSSS můžeme považovat za projev jednoho dlouhodobějšího trendu, který má mnohem širší konsekvence. Za předpokladu, že členové i elektorát KSČM postupně vymizí přirozenou cestou, rozhodně nevymizí poptávka po radikálnější protestní straně.
KSČM se patrně nikdy nezbaví nálepky živoucí fosilie a relikt z dob komunistické totality. Není schopná reagovat na aktuální společenské problémy a oslovit mladší voliče. Jako mnohem lepší se v lovení hlasů, a to zejména mezi „učňovskými“ voliči projevila právě DSSS. Svědčí o tom například výsledky studentských voleb v loňském roce či virtuálních voleb na Facebooku, který i dnes můžeme považovat spíše za doménu mladých.  Naštěstí těmto stranám brání v úspěchu kromě 5% hranice také jejich roztříštěnost. Na podobné voliče z řad nespokojených sází i populistická Suverenita. Zamíchat kartami ale může i Jiří Paroubek, pokud opravdu opustí ČSSD a přidá se k dosud bezvýznamné ČSNS 2005. Národní socialisté se svými protievropskými a nacionalistickými postoji v mnohém shodují právě se zmíněnou Suverenitou, takže se stanou třetí stranou soupeřící o podobné voliče. Silným soupeřem těmto stranám bude v Ústeckém kraji také uskupení s názvem Severočeši, které získalo v krajských volbách 13 % a jako další úspěch si loni mohlo připsat zisk dvou senátorských mandátů.
Přestože sociální demokracie jako politický směr dříve deklarovala ve svých počátcích internacionalismus jako jeden ze svých hlavních principů. Projevovaly se nacionalistické tendence spojené s populismem s větší či menší intenzitou i v naší porevoluční ČSSD a nejinak je tomu i dnes.
Nespokojenost s politickou situací je sice veliká, ale poptávka jako by byla přímo úměrná počtu stran snažících se lovit v řadách nespokojenců. Díky této roztříštěnosti může většina hlasů těchto stran propadnout. Pamatujete si, jak byla po loňských volbách tolik populární facebooková stránky s motivem „Děkujeme Paroubkovi, že odstoupil“? Možná to nemusí být naposledy, co bude možné Paroubkovi za něco děkovat. „Podaří“-li se mu to, co loni jeho úhlavnímu nepříteli Miloši Zemanovi, tj. skončit těsně pod pěti procenty a odebrat tím hlasy jiným podobným stranám, fakticky tím může eliminovat vliv extremistických a populistických stran.
Neuspějí-li tedy navzdory „blbé náladě“ extremisté a populisté, stane se tak kvůli jejich rozdělenosti, přítomnosti 5% hranice a poděkovat možná budeme moci i Jiřímu Paroubkovi. Paroubkova sebestřednost a neukojitelná touha po moci mohou Česku alespoň krátkodobě pomoci. Otázkou však je, na jak dlouho lze na takovou „pomoc“ spoléhat….

neděle 11. září 2011

(Ne)pravda o 11. září

Podobně jako další významné události dokázalo i 11. září vyvolat vznik řady alternativních vysvětlení pomocí nejrůznějších konspiračních teorií. Dle nejrozšířenější z nich měla za útoky přímo (teorie „make it happen on purpose) či nepřímo (teorie „let it happen on purpose“) stát americká vláda.
 Podle průzkumu z roku 2008 uskutečněného organizací World Public Opinion v 17 zemích světa si pouze 46 % dotázaných věří tomu, že za útoky skutečně stojí Al-Káida. 15 % má za to, že útok byl zinscenován americkou vládou a 7 % se domnívá, že za ním stojí Izrael. Ostatní buďto odpověděli, že neví či uvedli jiného pachatele.
 Proč má tolik lidí sklon věřit jinému vysvětlení než je nám předkládání z oficiálních zdrojů? Důvodů může být několik.  U mnoha z nich hraje určitě roli prostá nedůvěra k establishmentu, která je zvláště u mladších posílená odporem ke světu dospělých, jehož jsou instituce a mainstreamová média součástí. Další chtějí prostě mít pocit, že se nenechají zmanipulovat a vědí více než ti ostatní. Všemožné skupiny „za pravdu o 11. září, které jsou populární i mezi českými uživateli Facebooku, se snaží vznášet argumenty, které se alespoň snaží vypadat racionálně.
Na druhou stranu lze hledat příčiny obliby těchto konspiračních teorií hledat i v odporu vůči americké zahraniční politice, kvůli níž se vysvětlení americké vlády coby viníka jeví jako nejuspokojivější. Prakticky totéž lze tvrdit také o Izraeli, kde nenávist vůči židovskému státu a teorie o sionistickém spiknutí, tolik populární v antisemitských či protisionistických kruzích, přivádí dotyčné k podobnému závěru jako v případě americké vlády. Jádro takového uvažování je tedy v obou případech založeno na emocích a má k racionalitě daleko.
Konspirační teorie o 11, září mohou vypadat na první pohled přesvědčivě, ale při dalším zkoumání začne jejich pevnost dostávat trhliny. Jimi užívaný postup při zkoumání spíš poukazuje na to, že oni „vědci“ chtějí spíše než odhalení pravdy dosáhnout publicity a vyvolat senzace u méně informované části veřejnosti. Jak prohlásil profesor z MIT Thomas W. Eagar, zastánci konspiračních teorií „užívají obrácený vědecký postup. Určí, co se stalo, odstraní všechna data, která odporují jejich závěrům a poté prohlásí svá zjištění za jediné možné závěry.“ Na důvěryhodnosti nepřidává alternativním vysvětlením ani jejich samotná rozmanitost a nemožnost shodnout se na příčině či cíli spiknutí.
Pokud měla za útoky stát americká vláda, aby tím získala záminku pro rozpoutání války, tak je potřeba si uvědomit, že USA vedly v minulosti už mnohokrát války, které byly daleko méně ospravedlnitelné než Afghánistán a Irák. Namátkou lze uvést válku se Španělskem na konci 19. století, kde nešlo o nic jiného než vlastnictví koloniálních držav a USA díky tomu získaly Filipíny a Kubu. Nemusím dodávat, že záminku á la šok z 11. září k rozpoutání této války vůbec nepotřebovaly.
 Akce v takovém rozsahu by s sebou obnášela zapojení velkého množství lidí a její utajení by bylo přinejmenším velmi obtížné až nemožné. Pokud by se našel whistleblower, který by na to veřejně upozornil, nastalo by aféra takových rozměrů, že ve srovnání s ní by Watergate bledla coby bezvýznamná prkotina. Žádná vláda by si nedovolila riskovat takovou blamáž. Zvláště přihlédném-li k tomu, že odposlechy, které vedly k rozpoutání zmíněné aféry Watergate, neměly prakticky žádný vliv na život obyčejných civilistů.
Sečteno a podtrženo: Rozhodně si nelze dělat iluze o tom, že se od nejvyšších míst dozvíme úplně vše. Svalování vše na spiknutí nejvyšších kruhů je ale projevem paranoidního poblouznění. Oficiální vysvětlení se však jeví jako nejuspokojivější, zvláště pokud vezmeme v potaz, že americké tajné služby ztratily v 90. letech s pádem Sovětského svazu svého hlavního protivníka. Tím nastal jejich postupný úpadek a zanedbávání nového nebezpečí v podobě radikálního islamismu. Úpadek, který se projevil selháním deset let po rozpadu SSSR.