pátek 27. ledna 2012

„Dítě ze znásilnění je boží dar“: Test čtenářské gramotnosti

Letošní americké prezidentské volby se patrně ponesou v duchu clintonovského hesla „It´s the economy, stupid!“. Morální otázky budou hrát spíše okrajovou úlohu i s ohledem na to, že v poslední době náboženská pravice v rámci republikánské strany v poslední době výrazně oslabila. Patrně největší pozdvižení českých médií ale překvapivě vyvolal jeden rozhovor s Rickem Santorumem, který se nyní v primárkách pohybuje na třetí příčce s relativně velkým odstupem za Mittem Romneym a Newtem Gingrichem.
Mnozí diskutující by republikánského kandidáta nejraději viděli viset na kandelábru. Co prohlásil tak strašného, že vyvolal mezi prostým lidem takové pobouření? Servery  Idnes a Ihned hlásaly, že „dítě ze znásilnění je dar.“ Korunu všemu ale nasadily lidovky, když čtenáře praštily do očí titulkem „Dítě ze znásilnění je boží dar, tvrdí favorit republikánů.“
Články zabývající se touto celkem okrajovou kauzou mohou celkem dobře posloužit jako test čtenářské gramotnosti. Když pominu fakt, že Santorum teď rozhodně žádným favoritem republikánských primárek není, tak rozhodně není od věci zjistit si znění celého celý výrok. Tvůrci titulků úplně překroutili hlavní myšlenku tohoto konzervativního politika. Nadpis má ve čtenáři vyvolat asi následující myšlenkový pochod: Republikánský kandidát je bigotní fanatik. Určitě si myslí, že by ještě měla být vděčná za to, že jí dotyčný znásilnil. Nejradši bych tomu (vymyslete si hodně vulgární nadávku) vyškrabal(a) oči.
Santorum prohlásil zhruba toto: „Není to lehká volba a rozumím tomu. Tak hrozná jako způsob, jakým syn nebo dcera vznikly, ale je to stále její dítě. Ať si dítě nechá nebo nenechá, bude to pořád její dítě a ona o tom pořád bude vědět.“ „Myslím, že správný přístup je přijmout tento strašlivý ve smyslu znásilnění, ale přesto dar velmi převráceným způsobem, dar lidského života a přijmout to, co Bůh dal.“
Kardinální část výroku Ricka Santoruma leží ale na konci jeho monologu: „V mnoha odlišných aspektech lidského života nás zažíváme strašné věci. Nedokážu si představit nic strašnějšího, nicméně je třeba vytěžit to nejlepší z této strašné situace.“  
Shrnuto: Santorumovou hlavní myšlenkou nemělo být, že „dítě ze znásilnění je Boží dar.“  Ponechat si dítě má být podle něho nejlepším řešením ve strašné situaci, která ženu či dívku postihla. Hlavní message měla být zhruba taková: potrat je stejné zlo jako znásilnění. Tím samozřejmě musel vyvolat pobouření mezi liberální levicí. Pokud mají sociální liberálové problém akceptovat jiný názor než ten odpovídající jejich vidění světa, mohly by alespoň psát titulky nevytrhávající výroky z kontextu. Těžký to úkol nejen pro liberálního novináře.
Na druhou stranu je ale potřeba říci, že Santorum věnuje kontroverzním tématům neadekvátně velikou pozornost a způsob, jakým svoje myšlenky prezentuje, není vždy nejšťastnější. Pokud by se mu přece jen náhodou podařilo získat republikánskou nominaci, bude mít pro přílišnou názorovou ostrost veliký problém oslovit středové voliče a porazit Obamu.

čtvrtek 19. ledna 2012

Facebookoví „antirasisté“: Bojovníci s větrnými mlýny

Jaroslav Hašek psal na počátku jedné kapitoly knihy Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války o blázinci jako o nejsvobodnějším místě na světě – svoboda projevu v něm byla naprosto neomezená a každý si v něm mohl říkat, co se mu zlíbilo.  Budeme-li souhlasit s jeho myšlenkou, tak na druhém místě by se umístila sociální síť facebook, kde je cenzura velmi mírná a k mazání pochybných stránek zde dochází pouze výjimečně.

Před Vánoci vyvolala i v mainstreamových médiích rozruch stránka „Rasistické a drsné vtipy.“  Už svým názvem a profilovým obrázkem s lidmi v ku-klux-klanových kuklách se veřejně přiznávala k rasismu.  Většina vtipů měla nepochybně rasistický, antisemitský, obscénní či minimálně vulgární a nenávistný obsah. Navíc výroky některých účastníků diskusí (jejichž pravopis byl na úrovni několikanásobného repetenta zvláštní školy) by byly celkem dobře trestně stíhatelné. Našla se samozřejmě řada lidí, co stránku nahlásili pro její urážlivý obsah. Snad v dobré víře, že tím skoncují s rasismem na českém facebooku.  Stejně jako oni si myslím, že obsah inkriminované stránky je hnusný a odporný. Jenomže jejich „angažovaný“ přístup s sebou nese dva problémy:
První z nich se objevil záhy po smazání „Rasistických a drsných vtipů.“ Objevilo se totiž několik dalších stránek se stejným jménem rasistickým obsahem a řady jejich příznivců rostou každým dnem v řádu desítek lidí.
Problém číslo dvě: Smazáním stránky se její admini začali pasovat do role mučedníků a bojovníků za svobodu projevu, což si nikdo z hurábojovníků proti rasismu určitě nepřál. Nepředpokládám, že by stránku naschvál hlásil někdo z jejích fanoušků, aby s ní ostatní po jejím zrušení začali sympatizovat – většina z nich totiž při své nízké inteligenci tak rafinovaným způsobem smýšlet nedokáže.
Stránek s explicitně či implicitně rasistickým a nenávistným obsahem lze nejen na facebooku nalézt x a patrně nikdy se je nepodaří vymýtit.  Je potřeba si uvědomit, že jejich existence je daní, kterou každý slušný uživatel internetu platí za téměř neomezenou svobodu projevu na internetu. Boj s rasistickými stránkami a weby je ne nepodobný boji s větrnými mlýny. Nejlepším způsobem, jak proti nim bojovat je prostý - jejich ignorace. Blbečky se zálibou v nenávistném a obscénním humoru tu budeme mít vždy.
Samozřejmě, že je technicky možné web cenzurovat, jako se to dělá v zemích jako Čína a vybrané stránky blokovat. Otázkou je, kde leží hranice mezi „přijatelným“ a „nepřijatelným“ způsobem projevu? Hranice zde je velmi rozostřená a dva lidé by na ni nedokázali najít stejnou odpověď. Skupina Rasistické a drsné vtipy by nepochybně patřila do té druhé, ale výše položenou otázku nám zodpovědět nedokáže.
Kdybych si měl vybrat mezi internetem s neomezenou svobodou a sítí s blokováním stránek z různých důvodů „závadných,“ volil bych s dovolením první možnost – i se všemi riziky, která může přinášet.

pondělí 16. ledna 2012

„Pravdoláskaři“ neoconi? Ne, liberální jestřábi.

Lidé, kteří mají osobně či alespoň svými postoji blízko k nedávno zesnulému Václavu Havlovi bývají na serverech jako Britské listy, Zvědavec.org či Osud.cz nálepkováni jako „zlí neoconi,“ kteří podporují krvežíznivou a válkychtivou Ameriku. Nechme ale stranou zjevnou pomýlenost většiny příspěvků v uvedených „alternativních médiích,“ jejichž čtenáři se rekrutují převážně z periferie politického spektra a v posledním případě také z řad jedinců stižených paranoiou. Mají pisatelé v oněch plátcích pravdu alespoň v tom, že „pravdoláskaři“ jsou neokonzerativci?  Výraz neocon se často užívá jako univerzální nadávka pro každého, kdo sympatizuje se silovou zahraniční politikou USA. Jak se ale brzo přesvědčíme, ne všichni jestřábi musí být nutně neokonzervativci. I se samotným pojmem neokonzervativci je to poměrně komplikované už proto, že pochází od socialisty Michaela Harringtona a zdaleka ne všichni nositelé tohoto označení rozhodně nebyli ochotní se s ním ztotožnit. (Viz můj článek zde)
Lidem z okolí Václava Havla je blízký idealismus v zahraniční politice. Ten je také nutně spojen až s bezmeznou vírou v mezinárodní instituce, kterou neokonzervativci rozhodně nesdílí. Proponenti nekonzervativních myšlenek sice s tzv. „pravdoláskaři“ sdílí idealistické cíle, nikoli však prostředky – k mezinárodním organizacím přistupují spíše skeptičtěji a i bez jejich požehnání jsou ochotni sáhnout k silovým řešením.
Lidé z okruhu „pravdy a lásky“ navíc můžeme poměrně těžko řadit na pravici, ale spíše do středu či dokonce levého středu. Smýšlením mají proto blíže k demokratům než republikánům. Bylo by ale chybou se domnívat, že v liberálně levicových kruzích můžeme najít pouze zastánce holubičí zahraniční politiky. Naopak, téměř všichni demokratičtí prezidenti ve 20. století s výjimkou Jimmyho Cartera byli nazýváni liberálními jestřábi, což je označení pro „pradoláskaře“ mnohem přiléhavější.
I liberálové podporovali v minulosti řadu vojenských akcí, které se rozhodně neobešly bez kontroverzí – asi nejvíce bombardování Jugoslávie v roce 1999. Vojenské operace ospravedlňují jako „humanitární intervence“ za účelem šíření demokracie, jejich rétorika je podobná té neokonzervativní. Je zde ale jeden zásadní rozdíl: Liberálové nebyli v 90. letech ochotni akceptovat americký unilateralismus. Naopak se zaštiťovali multilaterálním uspořádáním světa a žádný vojenský zásah se neměl proto obejít bez posvěcení OSN nebo alespoň NATO.
Právě tito liberální jestřábi podporovali přes výhrady k Bushově politice mimo jiné i válku v Iráku, která bývá většinou spojována právě s vlivem neokonzervativců. Například liberální novinář Jacob Weisberg, který se později proslavil knihou The Bush Tragedy  obhajoval válku v Iráku z morálních důvodů. Saddám Husajn byl pro něho „genocidní řezník“ a přáním Weisberga bylo vidět Irák zbavený jeho moci. Podobně jako pro další z jeho liberálních kolegů pro něho bylo osvobození 25 milionů Iráčanů dostatečným důvodem i přesto, že hrozba zbraní hromadného ničení se ukázala z větší části jako neodůvodněná.
Liberálními jestřáby byla irácká válka (minimálně zpočátku) vnímána podobně jako ostatní humanitární intervence v 90. letech během vlády Billa Clintona. Pro liberální jestřáby Paula Bermana, Christophera Hitchense, Freda Kaplana, George Packera, Kenneth Pollacka, Jacoba Weisberga, a Fareeda Zakariu existovaly celkem čtyři důvody podpory iráckého tažení:
Prvním bylo nebezpečí, které měly představovat zbraně hromadného ničení – ten ale nebyl hlavním, ani směrodatným při rozhodování o podpoře války. Mnohem větší roli u nich hrály morální a „pravý“ důvod.
Morální důvod spočíval v Saddámově zodpovědnosti za smrt více než milionu civilistů a války s Kuvajtem a Íránem. Saddám Husajn byl pro ně desetkrát horší než Slobodan Miloševič, jehož si NATO vzalo za cíl bez podpory OSN.
„Pravý“ důvod spočíval ve skutečných „zbraních hromadného ničení“ v podobě mládeže v arabských zemích, která více nenáviděla USA (rozuměj Západ jako celek) než milovala svůj život. Tito mladí lidé byli frustrovaní tím, jak je jejich utlačovatelské vlády a společnosti nedokázaly naučit žít v moderní společnosti. 11. září nebylo podle liberálních jestřábů produktem materiální chudoby, ale nedostatku důstojnosti. Pravý důvodem mělo proto být naklonění si umírněných Arabů za účelem dlouhodobé spolupráce při obnovení důstojnosti lidí v arabském světě. 
Podpora „liberal hawks“ se ale rozhodně neobešla bez výhrad a s postupem času se stával postoj většiny z nich čím dál tím více kritičtějším. Fred Kaplan (byl jedním z mála liberálních jestřábů, který změnit postoj a navíc se stavěl proti irácké válce už před jejím zahájením) kritizoval iráckou válku kvůli tomu, že na rozdíl od bývalé Jugoslávie do ní nebylo zapojeno NATO jako celek.
Výtka Jacoba Weisberga cílila na časovou nevhodnost této akce – jako mnohem příhodnější považoval rok 1993 po neúspěšném pokusu o atentát na amerického exprezidenta George Bushe staršího, případně o pět let později, kdy Husajn vypověděl ze země zbrojní inspektory. Zde je celkem dobré připomenout, že nikdo z liberálních jestřábů by se v době „prázdnin od historie“ neodvážili vyzvat Billa Clintona k akci takového rozsahu a naopak po 11. září byla veřejnost alespoň dočasně mnohem více ochotná tolerovat vojenské operace s nasazením statisícových kontingentů jako v Iráku a  Afghánistánu. Největším nepřítelem armád USA a západních zemí vůbec nejsou nepřátelské ozbrojené síly, ale domácí veřejné mínění.  
I samotný Václav Havel se později stavěl kritičtěji k prohlášení United We Stand, jimž spolu s dalšími několika evropskými lídry vyjádřil podporu irácké válce. Přistoupíme-li na to, že existuje něco jako fenomén zvaný neokonzervativci, tak můžeme říci, že liberální jestřábi jsou mezi demokraty totéž, co neokonzervativci (či přesněji demokratičtí realisté/globalisté) u republikánů. Sdílí spolu mnohé cíle, ale liší se svými prostředky a většinou i svým celkovým světonázorem – jsou velmi vzdálenými bratranci. Schopnost uvažovat se pozná mj. i podle toho, zda dotyčný dokáže rozlišovat některé drobné nuance. Ta zjevně některým pisálkům v obskurních médiích, která se tak rady nazývají „alternativní,“ chybí, ba co hůře, nejsou schopní vnímat ani zjevné rozdíly bijící do očí…..