středa 30. května 2012

Occupy Your Naivety!


Hnutí „Occupy (Wall Street)“ a španělské „Real Democracia Ya!,“ která se stačila rozšířit do celého světa, jsou produkty vzešlé z nynější frustrace lidí z nynější finanční a ekonomické krize. Obě hnutí sice vznikla nezávisle na sobě, nicméně se vyznačují značnou afinitou ve svých postojích a také absencí vedení a jakékoli hierarchie – jejich struktura je ve své podstatě anarchická. Při své organizaci využívají především sociální sítě, v čemž se podobají internetové skupině známé jako Anonymous.
Zastavme se nejprve u myšlenek, jimiž se ne obě hnutí nechala inspirovat a kdo za nimi stojí. Příznivci hnutí Occupy i Real Democracia Ya! ať už vědomě či ne, mají svým hlásáním opravdové demokracie“ založené na participaci blízko k  neomarxistické Frankfurtské škole, jejíž představitelé taktéž kritizovali demokracii založenou pouze na zastupitelském principu.
 Za vzor si příznivci obou skupin vzali také události spojené s tzv. „Arabským jarem.“ Zde narážíme na první problém: Série lidových revolt, které smetly nenáviděné a zkorumpované arabské vůdce musí z pochopitelných důvodů vyvolávat sympatie a u idealisticky smýšlející mládeže i romantickou touhu po uskutečnění něčeho podobného méně násilnou cestou i ve svých zemích. Nicméně tito rádoby revolucionáři v USA a Západní Evropě ve svém zápalu boje za lepší společnost zapomínají na to, že v ani jedné z arabských zemí, které prodělaly za poslední rok a půl revoluci, zdaleka nedosahuje celková míra politických svobod takové úrovně jako v zemích, kde žijí. Nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že zejména postavení menšin (zejména křesťanů) se v arabských zemích s čerstvě revoluční zkušeností zhoršilo. Arabské země tedy nejsou zrovna nejlepším příkladem, jak vybudovat „opravdovou demokracii.“
Obě hnutí vycházejí z krajně levicového podhoubí, přestože hnutí Real Democracia Ya! tvrdí, že jsou u nich zastoupeni lidé všech politických přesvědčení.  Zajímavější pozadí má ale hnutí Occupy. U jeho zrodu stála ultralevicová environmentalistická skupina Adbusters, která na sebe v roce 2004 upozornila svým antisemitským článkem "Why won't anyone say they are Jewish?"  Článek obsahoval seznam 50 neokonzervativců podporujících administrativu tehdejšího amerického prezidenta George Bushe se závěrem, že 51% z nich jsou Židé.
 Mimo to, má-li být jen 51 % prominentních neokonzervativců židovského původu, tak se tím paradoxně vyvrací konspirační teorie všech antisemitských blouznivců o neokonzervativcích jako úzké skupince Židů mající na svědomí veškeré zlo na tomto světě podporou zbrojení počínaje a týráním dětí konče.
Nejednalo se ale o jediný případ, kdy se Adbusters dopustili jednání necitlivého vůči Židům. V roce 2009 vyšel na jeho stránkách článek „Never again“ přirovnávající pásmo Gazy k Varšavskému ghettu.
Mimo to i někteří demonstrující dávali na svých transparentech najevo, že mají bohatou nejmocnější vrstvu spojenou se židovským spiknutím. Tím nechci říci, že by všichni příznivci hnutí Occupy tíhli k antisemitismu. Nenávist k Židům ale dokáže posloužit jako argument radikálům všech zbarvení.
Hnutí Occupy se rádo zaštiťuje tím, že hají zájmy 99 % lidí proti „1 %“ mocných a korporací. Legitimita tohoto tvrzení je ale i zde pochybná. Oněch 99 % nepředstavuje jednolitou skupinu co do názorů i společenských zájmů a totéž platí i o onom 1 % bankéřů, finančníků, lidech ovládajících korporace atd.  Zatímco terčem hnutí Occupy se staly především zmíněné nadnárodní korporace, španělští bojovníci za „opravdovou demokracii“ si vzali na mušku především politiku zavedených politických stran.
Jejich celkové cíle se vyznačují svojí celkovou vágností a obtížnou dosažitelností. Occupy Wall Street volá po redukci vlivu korporací a více pracovních místech. Naproti tomu španělské Real Democracia Ya! je ve svém manifestu o něco konkrétnější: Požaduje právo na bydlení, zaměstnání, kulturu, zdraví, vzdělání, participaci a svobodný osobní rozvoj. Požadavky znějí samy o sobě pěkně, nikde ale neuvádí, jakým způsobem by se taková práva, jako právo na kulturu, participaci a svobodný rozvoj dala vymáhat. V dalším odstavci dále píšou, že vláda taková práva nedokáže zajistit a v mnoha ohledech představuje překážku lidskému pokroku. Ano, vláda taková práva nezajišťuje a ani je nikde na světě zajistit nemůže.
Na konci manifestu se píše o potřebě „etické revoluce, kdy peníze už nebudou stavěny nad lidské bytosti.“ Opět se jedná o požadavek, jehož lze těžko docílit politickými prostředky. Roman Joch vystihl celkem přesně podstatu těchto hnutí – jsou to „anarchisti bojující za větší stát.“ Na jedné straně se stavějí proti všem zavedeným autoritám, na straně druhé však od státu požadují, aby jim zajistil veškeré jejich potřeby. Occupy Wall Street i hnutí za „opravdovou demokracii“ mohly vzniknout pouze v podmínkách pluralitní demokracie založené na liberálním pojetí lidských práv. I proto se může zdát nepochopitelné, proč se příznivci těchto skupin mohli nechat inspirovat právě Arabským jarem.
Hnacím motorem těchto hnutí je především levicový idealismus spíše mladší generace. Mnohokrát zmiňovaný Churchillův výrok o tom, že „Kdo nebyl ve dvaceti komunistou, nemá srdce. Kdo jim zůstal ve třiceti, nemá rozum,“ nepozbyl na aktuálnosti a má svoji platnost i dnes.