středa 25. prosince 2013

Obamův postamerický rok



Pokud se nestane nic, co by se podobalo zázraku, vstoupí nynější americký Obama do dějin jako první postamerický prezident. Prezident éry postupného ústupu ze slávy. Prezident, který je ztělesněním doby oslabování nejen USA, ale také Evropy a Západu jako celku.
Nikde se nemohlo projevit více než v jeho politice na Blízkém východě. Nelze ji nazvat jinak než bezradností, přestože řešení problémů můžeme hledat těžko. Bylo možné zachovat se mnohem lépe.
Pokud se chce věnovat spíše domácím záležitostem, tak čestný ústup ze slávy vypadá opravdu jinak než jsme byli svědky v posledních měsících.
První na řadě je Egypt. Proč americká vláda omezila podporu pro novou vládu? Dostala se k moci nedemokraticky, vojenským pučem, ale zbavila Egypt vlády zjevných radikálů, která se ale posléze stala nepopulární i mezi samotnými Egypťany. To lze chápat jako dobré znamení, protože většina lidí přestala radikály považovat za přijatelnou alternativu. Uvolnění nemusí přijít hned, z historie je známa řada příkladů zemí, kde přechodu k demokracii předcházela etapa autoritářské vlády (viz. Jižní Korea, Filipíny, Španělsko, Portugalsko). Autoritářská vláda je přijatelnější než demokratický totalitarismus.  
S Íránem se předběžná dohoda o zastavení jaderného programu, což může přinést průlom, ale možná také ne. Pouze se zakonzervoval současný stav. Do roka a možná dříve může být jasněji. Navíc tak nynější americká vláda učinila za zády svého spojence Izraele, což většinu představitelů židovského státu příliš nepotěšilo. Není to poprvé, co USA hodily přes palubu své spojence ve snaze naklonit si své odpůrce. Totéž udělaly v roce 2009, kdy ve snaze dosáhnout restartu vztahů s USA upustily od stavby protiraketového systému ve střední Evropě, kdy se navíc dopustily malého diplomatického faux pas. Upuštění od projektu oznámili 17. září, tedy na 70. výročí napadení Polska Sovětským svazem.
 Nelze si nevšimnout jednoho důležitého detailu, který může mít vliv na další vývoj ve vztazích Íránu se zbytkem světa. Rétorika současného íránského prezidenta vypadá na první pohled jako vstřícnější. Jedná se ale jen o kosmetickou změnu, kurz zůstává stejný. Máme-li vztah vůči Izraeli považovat za lakmusový papírek umírněnosti, tak žádné změny od prezidenta Rúháního očekávat nemůžeme, když zpochybňuje právo Izraele na existenci.
 Kapitolou samou pro sebe je Sýrie. Zamýšlet jakoukoli akci nemělo žádný smysl. Z realistického pohledu z prostého důvodu, že pro USA neměla žádný strategický význam. Navíc zde má základnu Rusko a jedná se de facto o sféru vlivu jiné velmoci, kterou odsud není možné vytlačit. Těžko ospravedlnitelná byla i z pohledu liberálně-intervencionistického: Pohled na tisíce mrtvých a trpících hladem a zimou nechává nejedno oko vlhké. Logicky ale musela vystat otázka, na kterou nebylo možné najít uspokojivou odpověď, a zněla asi takto: Koho máme případnou intevencí podpořit, když velkou část rebelů tvoří radikální islamisté? Zamýšlená akce, kterou bylo vyhrožováno, se nakonec neuskutečnila, a to i díky tomu, že v Kongresu by s ní narazil i u velké části „svých“ demokratů.
 Obamova neobratnost tak nahrála na smeč Putinovu Rusku, které se mohlo pasovat do role mírotvorce, když samo navrhlo zničení chemických zbraní. Patrně jeden z neponižujících momentů pro americkou zahraniční politiku nejen v poslední dekádě.

Ještě jedna věc na úplný závěr: Více než přehlížení může vztahy  USA s vlastními spojenci minimálně z krátkodobého hlediska asi nejvíce pošramotit kauza odposlechů. Škody na vzájemných vztazích pravděpodobně nezůstanou příliš velké, hlavní roli hrají ekonomické vztahy a dalo by se na ně vztáhnout známé clintonovské „It´s the economy, stupid!“  Obamova administrativa je v této záležitosti ale v podstatě nevinně. Mezi dotčenými jsou evropské státy a Izrael – spojenecké země. Už jsem zde ale psal několikrát, že vzájemná špionáž je běžnou věcí také mezi spojeneckými zeměmi a odhalení Edwarda Snowdena prakticky nepřinesla nic nového. Už mnohokrát bylo odhaleno, že Izrael prováděl nějakou formu špionáže na půdě USA.

středa 30. října 2013

Volby 2013: Co se vlastně stalo?



Uplynulé parlamentní volby se už podruhé za sebou nesly ve znamení volání po nových stranách. Jak u ANO, tak i v případě Úsvitu přímé demokracie se jedná o populistické spolky mířící svojí rétorikou proti establishmentu. Okamura s Babišem dokázaly pružně zareagovat na poptávku po „změně.“   Tajemství jejich úspěchu tkví v tom, že existuje typ lidí, pro které v časech politické krize nové a nevyzkoušené znamená automaticky lepší než to zavedené.
Naopak těžkou porážku utrpěl druh populismu, který můžeme pracovně nazvat populismem prezidentským: Pouze 1,5 % obdržel projekt současného prezidenta SPOZ a výsledek uskupení „Hlavu vzhůru“ podporované exprezidentem Klausem se pohybovala v řádu promilí. Nepochybně jeden ze světlých okamžiků těchto voleb. Kampaň založená na osobě, která navíc nekandiduje, prostě zabrat nemůže. Voliči mají často velmi zjednodušené uvažování, ale nastrčení Zemana, resp. Klause coby vějičky působilo až příliš okatě.
Drtivou porážku utrpěly také strany establishmentu. Daň za účast ve vládě zatížené skandály zaplatily samozřejmě vládní strany ODS a TOP 09. U obou se ale výprask očekával, takže netřeba dále komentovat. Obě partaje byly také už před volbami smířené s tím, že jejich výsledek nebude zrovna oslnivý, takže žádné velké zklamání se u nich vlastně nekonalo.
Ne, nezapomněl jsem. Mezi poraženými je samozřejmě i Sobotkova (nebo snad Haškova=Zemanova?) ČSSD. Za tu dobu, co byla v opozici, dokázala pouze negovat vládní kroky, což je docela málo na stranu s ambicí vládnout. Potom se nemůže divit, že ji o hlasy sebrali populisti, kteří mají v získávání nespokojených hlasů mnohem větší zběhlost než gumový a umělý Sobotka.
Opomenout nelze ani návrat KDU-ČSL. Patrně tomu napomohly hlasy voličů zklamaných ze současných vládních stran. Mezi nespokojenci sice spíše paběrkovala, ale i to jí stačilo k cekem bezproblémovému překonání pěti procent. Bude záležet jen na ní samotné, jak naloží se znovuzískanou důvěrou. Při dnešní konstelaci politických sil by pro ni účast ve vládě znamenala politickou sebevraždu.
Na závěr se dostáváme k fenoménu KSČM. Tato strana je navzdory své antisystémovosti patrně nejstabilnější politickou silou posledních dvaceti let s konstantní podporou. Bohužel.

středa 16. října 2013

Mysli zeleně, aneb jak znemožnit Sacharovovu cenu



Sacharovovu cenu získala Malalaj Jusufzai, což můžeme bezpochyby považovat pozitivní v tom ohledu, že ji získala bojovnice proti islamismu, která se navíc zasazuje o rozšíření vzdělání v Pákistánu.  Celá záležitost udělování cen však měla také další rozměr.  Byla totiž zachráněna zatím relativně nezkažená pověst tohoto ocenění pro bojovníky za demokracii a lidská práva.
Měla totiž historickou možnost znemožnit se podobně jako např. Nobelova cena, když ocenění za mír převzal Barack Obama za to, co neudělal a jeho skoropředchůdce a dřívější víceprezident Al Gore, který si z klimatoalarmismu udělal celkem výhodný byznys.
Proč?  Frakce zelených a krajní levice totiž na cenu navrhly Edwarda Snowdena, dalšího ze sebestředných megalomanů typu Juliana Assange, kteří zařídili únik dat z amerických oficiálních zdrojů (armádních, vládních atd.), aby načas znemožnili Ameriku a získali si tím celosvětovou pozornost a popularitu v jistých kruzích. Ukázaly, jak si představují boj za lidská práva: Vidět třísku v oku demokratických zemí (tj. USA) a přehlížet trám v oku těch nedemokratických.
Co uniklo na povrch díky Snowdenově whistleblowingu? V podstatě nic, co by mohlo průměrně informovaného člověka překvapit.  Informace o špehování v x různých zemích, mezi nimiž byli i evropští spojenci USA. Pokud jde o špehování u spojeneckých států, tak se opravdu nejedná o nic nového. Jde se o běžnou praxi i u spřátelených zemí. Např. případů, kdy se vzájemně špiclovaly USA a Izrael i další země by se dalo nalézt bezpočet. Kromě toho není známo, že by se odposlechy vážněji dotkly civilního obyvatelstva, přestože praktiky určitě nemusely být úplně košer. Největší škody tak utrpěly samotné USA, které pak měly svým spojencům v rámci EU, tak Brazílii a Číně mnoho co vysvětlovat.   
Edward Snowden patří k tomu typu lidí, kteří vidí třísku v oku USA, ale nevidí trám v oku zemí jako Rusko, Čína, KLDR a mnohých dalších či dokonce podporují taliban, jako tomu bylo u Assange. Mimochodem oba jsou občany demokratických zemí, které jsou na tom dobře, alespoň co se týče ochrany základních lidských práv. Oba také žádali o azyl v zemích, kde jsou naopak pronásledováni novináři. U Assange to byl Ekvádor a Snowden si jako Sacharov nemohl vybrat hůře. Snad už jen KLDR či Castrovu Kubu, kterou měl kousek. Skoro je až s podivem, že si jako cílovou destinaci nezvolil zrovna ji.  Jeho otec by alespoň nemusel létat přes kus světa, aby jej mohl navštívit.
V každém případě by se Andrej Sacharov určitě obracel v hrobě, kdyby se držitelem jeho ceny měl stát někdo, komu pojem svoboda zjevně nic neříká a úkryt si našel v zemi, která Sacharova pronásledovala a kde dnes polodespoticky vládne jeden z bývalých agentů KGB, rozuměji proponentů režimu, který slavného ruského fyzika pronásledoval.  Kdyby Snowden pracoval pro FSB a choval se podobně jako v CIA či NSA, žádného azylu by se pravděpodobně nedočkal, protože ještě dříve než by stačil uletět, by dostal kulku od některého z Putinem najatých katanů. Na závěr ještě dodám, že celá věc by byla ještě pikantnější, když jedním z dalších navržených byl Michail Chodorkovskij neznámou shodou okolností navržený zeleným poslancem Wernerem Schulzem. Přestože je Chodorkovskij jedním z Putinových vězňů, podobně jako Snowden také není žádnou sbírkou lilií.
Co dodat na závěr, zastánci radikální a nové levice si dobře dovedou vybírat své hrdiny – asi tak, jako Snowden svoji azylovou destinaci.

pátek 4. října 2013

ANO 2011? NE 2013!





Splnilo se, co jsem psal před necelými dvěma lety.  Babišovo hnutí ANO, které je de facto politickým křídlem jeho potravinářského impéria Agrofertu, se stalo jakýmisi upgradovanými Věcmi veřejnými.
První věcí, kterou má ANO s VV společnou, je faktická absence jasného ideového zakotvení. Líbivá hesla jako „Dáme lidem práci,“ „Stejná pravidla pro všechny“ a „Aby tu chtěly žít i naše děti“ opravdu nemohou ani náznakem ukazovat, kde onen subjekt vlastně stojí. Ostatně Babišovo hnutí není prvním ani posledním spolkem, který přišel s podobně převratnými myšlenkami. 
Vyskytli se tací, kteří považují stranu za pravicovou. Další paralela s Věcmi veřejnými. Je na ANO něco, co by ji mohlo dělat konzervativní, případně klasicky liberální? Ani náhodou, Edmund Burke musí vstávat v hrobě, pokud vidí, že strana ANO je někdy nazývána pravicovou.
 Pravda je taková, že samotné bohatství ještě z nikoho pravičáka neudělalo. To by jim musel být třeba i severokorejský vůdce Kim Čong-un, což asi každý, kdo je aspoň trochu při smyslech uzná, že je holý nesmysl. Bohatství nemůže udělat pravičáka ani z bývalého komunisty a agenta StB, který se nikdy od své minulosti nedistancoval. Byl by taky sám proti sobě, když před r. 1989 profitoval z výhod členství v KSČ. Svým způsobem je tedy dobře, že v tomto případě nic nepředstírá.
Listopadová revoluce byla pro Andreje Babiše tragédií a podle jeho slov byla tehdejší ČSSR zemí s vyspělým průmyslem a bez dluhů. Zapomněl dodat, že některá odvětví byla naddimenzovaná, výroba neefektivní a propůjčovali jsme peníze mnoha „spřáteleným zemím“ a neuvidíme z nich ani halíř.
ANO je tedy stejně jako řada dalších populistických spolků uskupením ideově nezařaditelným. Na druhé straně je zde ale upgradem přítomnost silného mesiášského vůdce, který nahradil dnes už vyčpělé „holky z kalendáře.“
Prý jsme země šikovných lidí, ale s politiky, kteří jsou nemehla. Zvláštní úvaha. Pokud by něco takového tvrdil o totalitním režimu, s kterým se dokázal identifikovat mnohem lépe než s dnešním, možná, že by na tom mohl být i kus pravdy. V demokratickém státě, kde částečnou spoluzodpovědnost za politické rozhodování nesou i voliči, by úvaha, že politici jsou nemehla, musela vést k závěru, že neschopná je zároveň velká část lidí s oprávněním volit (ne, že by mnozí politici napříč spektrem opravdu nebyli nemehla, pozn. autora). Odtud už je ale jen krůček ke kacířským myšlenkám ne nepodobným těm, jaké zastávali Platón s Aristotelem.
Po pravdě, s demokracií to není příliš slavné ani uvnitř hnutí ANO. Vzhledem ke zjevným sympatiím Babiše k předlistopadovému režimu nelze od hnutí čekat ani podporu demokratického charakteru Česka před (post)komunisty či populisty. Hnutí by totiž spadalo do obou zmíněných skupin.  Takže, na otázku „ANO?“ nelze v zájmu zachování jakžtakž funkční demokracie odpovědět jinak než NE!