čtvrtek 25. července 2013

Bushovo lepší dědictví



George Bush mladší odcházel po osmi letech z Bílého domu jako jeden z nejneoblíbenějších prezidentů v historii.  Podle výzkumu Gallupova ústavu podporovala jeho politiku v době jeho odchodu v lednu 2009 pouze třetina Američanů, nemluvě o tom, že za hranicemi USA bylo jeho celkové hodnocení ještě nelichotivější než doma. Svět tehdy s nadějemi vzhlížel na Baracka Obamu jako na dlouho očekávaného mesiáše, který měl vylepšit pošramocenou pověst USA a přinést lidem jakousi blíže nespecifikovanou změnu.
V dalším průzkumu provedeném Pew Research Center, označilo 61 % historiků George Bushe za nejhoršího prezidenta všech dob. 43. prezident USA sklízel útoky ze všech stran. Levice a nacionalisté ho nemohli vystát kvůli jeho jestřábí zahraniční politice a útokům musel čelit také zprava, když fiskální konzervativci (a libertariani) kritizovali jeho přílišnou hýřivost. Ve druhém případě ale netřeba dodávat, že v disciplíně utrácení byl na hlavu poražen svým nástupcem.
Byl ale opravdu tak špatným prezidentem? Čísla z poslední doby ukazují, že alespoň v očích Američanů nebyl Bush mladší zase tak špatným, jak se mohlo na první pohled zdát.  Podle nedávného šetření Gallupova ústavu hodnotilo Bushe 49 % dotázaných pozitivně a 46 % negativně.
Příčinu posunu ve veřejném mínění můžeme spatřovat v tom, že po 5 letech je ale jasné, že žádná významná změna nenastala a naopak Bushova politika je s odstupem vnímána pozitivněji. Důvěra v Ameriku Evropě se (jak se dalo očekávat) vrátila na hodnoty před r. 2003, nedokázal však zvrátit ani zhoršování obrazu v očích arabské veřejnosti, resp. v muslimském světě, který měl být vlivem prostředí, z něhož pocházela část rodiny současného amerického prezidenta, Obamovým přirozeným biotopem.
Bushova zahraniční politika ale přinesla také několik pozitivních momentů, které mohou mít blahodárný vliv pro další budoucnost, a podrobněji se jim budu věnovat v následujících několika odstavcích.
  Geoorge W. Bush pokračoval v trendu sbližování s Indií, která se stává důležitým partnerem USA. Uzavřel s rostoucí asijskou velmocí tzv. Nuclear Energy Deal, kde Amerika přislíbila pomoc Indií v rozvoji jaderné energetiky a pro Indii byla klíčová v tom, že s ní Spojené státy počítají jako s důležitým partnerem. Sblížení obou zemí napomohl společný nepřítel, kterým byl a je radikální islamismus, přesně podle poučky „nepřítel mého nepřítele je můj přítel.“
Nejdůležitější oblastí, kde si Bush vysloužil slova chvály dokonce i od liberálních komentátorů, které z přehnaných sympatií k jeho zahraniční politice rozhodně podezírat nelze, je oblast subsaharské  Afriky. Za osm let jeho vlády vzrostl objem celková pomoci z původních  1,3 miliardy dolarů v roce 2001 na téměř čtyřnásobek (5 miliard dolarů) o sedm let později. K tomu je nutné připočíst také další prostředky na boj s AIDS, malárií a dalšími nemocemi a také podporu toho, čemu se říká „good governance.“  I sám Barack Obama uznal, že je tím, který „zachránil miliony životů. Liberální komentátorka Ellen Ratner dokonce v této souvislosti prohlásila, že George W. Bush zachránil více životů než kterýkoli další prezident. Jen tak pro srovnání: Na počátku Bushovy éry dostávalo v Africe pouze 50 tisíc lidí  antiretrovirální léky proti HIV, když opouštěl úřad, byly jich už 2 miliony.
Když už je řeč o Africe, tak je také dobré připomenout, že
Bush mladší byl (prozatím) posledním prezidentem, který alespoň ve své rétorice přikládal důležitost lidským právům. Rovnice konzervativec = cynický realista a liberál = idealista může být v tomto případě silně zavádějící a srovnání dvou posledních amerických prezidentů svědčí spíše o opaku.
Bottom line celé Bushovy éry je proto následující: Irák coby druhý z terčů, který byl součástí boje s terorismem, zanechal nenapravitelné škody na jeho reputaci, a vojensky vyčerpala Ameriku. Neposunula Irák k demokracii v její liberální podobě a opomenout nelze ani zhoršení situace menšin (zejména křesťanů). Lidé mají také přirozeně tendenci posuzovat válečné nasazení jako něco špatného bez ohledu na to, proti komu je vedena.  George Bush junior se proto nejspíše nikdy nestane miláčkem světové veřejnosti.  
Jak ale nasvědčuje dosavadní vývoj veřejného mínění, historie na něho bude pohlížet mnohem shovívavěji:  Tzn. rozhodně ne tolik jako na válečného štváče a více jako na možná (zatím) posledního prezidenta, který alespoň verbálně dával najevo svůj zájem o dodržování lidských práv a dokázal účinně pomoc milionům trpících.