pondělí 26. srpna 2013

Jak zbavit levici kremlofilie....



V každé demokratické společnosti je potřeba, aby měly zastoupení i všechny vrstvy obyvatelstva včetně těch nižších a menšin, na které cílí převážně levicové strany. Nemusím být volič levice, ale mam zájem na tom, aby levice jednala pokud možno konstruktivně. Ideálem je situace, kdy člověk nepozná, kdo vládne, jak to vyjádřil Baruch Spinoza: Znamenitost státu nezávisí na tom, zda mu vládnou dobří lidé, ale na tom, že je konstituován tak, že nezáleží na tom, kdo mu vládne.
 Daniela Bella přišel na přelomu 60. a 70. let s myšlenkou, že ideologie už nehraje příliš velikou roli za situace, kdy se už všechna „velká vyprávění“ vyčerpala a politika by měla sloužit spíše praktickým záležitostem.  Problémem smýšlení některých (nejen) levicových politiků, spojený hlavně s „novou“ levicí je myšlení zaslepené ideologií. Důkaz, že ideologie úplně nevymřela, znamenající také popření Bellovy teze.
Přesněji řečeno, nejedná se o žádnou koherentní ideologii, jako spíše jakousi negativistickou kvaziideologii neustálého odmítání, hledání útlaku za vším a nadměrná kritika západních zemí, hlavně USA a Izraele na jedné straně a bagatelizace zločinů komunistických režimů na straně druhé. Odpor vůči západní civilizaci je oblíbenou doména akademických pozérů jako je stárnoucí guru současné levice Noam Chomsky a nachází úrodnou půdu mezi rebelsky naladěnou mladší generací a také mimo Západ.
Dalším charakteristickým rysem je neustálé omílání pojmu lidská práva, ale ne v zemích, kde jsou opravdu potlačována, ale spíše v samotných liberálně-demokratických zřízeních.  Na druhé straně však má nezřídka sklon projevovat vstřícnější postoj vůči putinovskému Rusku (!), jako tomu bylo u Gerharda Schrödera a snad vlivem nostalgie po sovětských dobách narážíme na stejný problém také Česku, kde svoji kremlofilní rétorikou proslul Lubomír Zaorálek.
Rétorikou prokremelských užitečných se levicoví politici paradoxně přibližují nacionalistické autentické pravici., která netouží po těsnějším přilnutí Česka k mohutnému slovanskému „dubisku“ na východě z nostalgie po sovětských dobách, ale proto, že ve východní velmoci vidí údajného „strážce tradičních hodnot.“
Poslední z nemocí levice, kterým se zde chci věnovat, je iracionální antiamerikanismus, za který by se nemusely stydět ani na stránkách Rudého práva a nevymřel ani v Česku. Tím samozřejmě nechci říci, že neexistují věci, za které by bylo možné Ameriku kritizovat.
Zajímavě a sympaticky z pohledu nelevičáka působí ojedinělá britská iniciativa nazvaná Eustonský manifest v r. 2006. Odsuzuje všechny zmíněné neduhy současné levice: Prohlášení vyjadřuje odpor proti diktátorským režimům, nicméně explicitně jsou zmíněny pouze „reakční.“  Docela škoda, že nebyly zmíněny také komunistické, protože patrně poslední dvě bašty komunismu, Kuba a KLDR dopadají v hodnocení dodržování lidských práv (ale i např. ekonomických svobod) pravidelně nejhůře. Na druhé straně ale sympaticky vyznívá i otevřenost pro sebereflexi:  Jasné distancování se od temné minulosti obhajoby stalinistického a maoistického režimu.
Také obhajobu univerzálního pojetí lidských práv lze považovat za posun správným směrem.  Z pera či úst lidí patřících hlásících se k levici či progresivitu zní něco takového jako rajská hudba, vezmeme-li v úvahu na levici rozšířený relativismus spojený s tolerancí tradic neslučitelných se svobodnou společností na území liberálně-demokratických zemí.
Nemohly se neobjevit věci spojené spíše se skupinovým pojetím lidských práv, jako zajištění „genderové“ rovnosti, práva menšin.  Dožadovávání se práv, která už jsou většinou zajištěna dostatečně, je evergreenem Nové levice. Na druhou stranu ale znamená uznání západních hodnot a „buržoazních svobod“ jako takových posun správným směrem a s většinou tvrzení by se dokázal ztotožnit i člověk z opačné strany politického spektra.
Důležité bylo, že v něm zazněla v něm i kritika primitivního antiamerikanismu s tím, že Amerika rozhodně není dokonalá a má mnoho chyb, tak je silnou demokracií. Antiamerikanismus a antisemitismus představují spojené nádoby a zřídkakdy narazíme na někoho, kdo by zastával jedno a odmítal druhé (a naopak). I proto je důležité, že se stejnou razancí postavili proti rasismu, mezi který zahrnuli také antisemitismus maskovaný za antisionismus.
Mezi řádky možné vyčíst, že se s USA počítá jako s důležitým partnerem pro boj s terorismem jako priorita. Jako přelomové lze v rétorické rovině chápat také opuštění naivního pacifismu, když se  manifest jasně staví za obhajobu lidských práv i ozbrojeným zásahem, který není možné považovat za zásah do suverenity jiného státu, pokud dotyčný stát potlačuje práva svých občanů.
Zpětně můžeme litovat toho, že Eustonský manifest zůstal bez větší odezvy, protože zejména česká levice by potřebovala více lidí se smyšlením jeho signatářů. Česko představuje extrémní případ postkomunistické země, kde se levice nedokázala zbavit svého komunistického dědictví a jeden z mladších členů ČSSD dokonce nedávno velebil sovětskou okupaci v srpnu 1968. A to nemluvím o tom, že řada starších sociálních demokratů nedokázala opustit myšlenku, že Česko může být jakýmsi mostem mezi Západem a Východem.   Na loajalitě k hodnotám, na nichž stojí Západ a vůči západním spojencům, by měl panovat konsensus zvláště v zemi s tak negativní zkušeností s Ruskem, jakou mělo právě Česko.
 I v Česku by se měla zříci svého rusofilství, které ji beztak nic dobrého ji nepřinese. Chce-li být levice (Tj. hlavně ČSSD) ještě někdy vnímána jako opravdu progresivní a svobodomyslná, nemůže se zaštiťovat poloautomatickým Ruskem.
 A také by se v budoucnu měla např. vyvarovat akcí, jako byly její protiradarové aktivity v druhé polovině první dekády 20. století. Chápu ale, že odolat pokušení populisticky si získat na svou stranu většinu národa odmítnutím nepopulárního umístění radaru je něco, čemu lze velmi těžko odolat u strany, která za 20 let nedokázala vyrukovat s žádnou pozitivní vizí a pokud byla v opozici, tak pouze negovala politiku vlády.  Jak asi správně předpokládám, že Evropa (alespoň za úřadování Baracka Obamy) rozhodně nebude zahraničněpolitickou prioritou, takže antiamerikanismus se v dohledné době volebním trhákem nestane, což rozhodně neznamená, že „vhodných“ témat by nebylo dostatek.

pondělí 19. srpna 2013

Rozdělenost populistů: Hráz proti zemanokracii



Nespokojenost s politickou situací mívá prakticky v každé nevyzrálé demokratické společnosti za následek vyšší poptávku po charismatických vůdcích, kteří slibují vyvést zemi z krize. Za situace, kdy má každý dospělý a svéprávný jedinec volební právo, musí nezanedbatelnou část voličstva tvořit lidé, kteří mají mírně řečeno velmi zjednodušené vnímání politické reality.
První symptomy vážné politické krize se dostavily už v roce 2010. Tem totiž přinesl v posledních 20 letech nevídané oslabení dosavadních stran a také vzestup populistických VV, kteří se za jediný rok dokázali dostat prakticky z ničeho až na 10 %. Pozorovatelnějšími se příznaky staly až po zrudnutí některých hejtmanství a nejpozději po zvolení prvního „prezidenta obyčejných lidí“ Miloše Zemana. Zatím není příliš na místě strašit zánikem demokracie, nicméně z prvních kroků prezidenta Zemana je jasné, že následující léta stále křehké české demokracii rozhodně neprospějí.
Další (byť patně ne smrtelnou) ranou mohou být pro demokracii následující volby, které povedou k posílení stran nakloněných nynějšímu prezidentu. Populistických a protestních hnutí, která vycítila svoji příležitost je ale celá řada a rozhodně ne všechna jsou orientována vyloženě prozemanovsky. Naštěstí pro českou demokracii netvoří žádný homogenní celek a obecně je charakterizuje vysoká roztříštěnost co do počtu i do ideového zaměření. Velmi zjednodušeně by se daly rozdělit do následujících kategorií:
1) Komunisté: Těží z toho, že zatím neměli možnost se předvést a krajská politika jde mimo vnímání jejích potenciálních protestně naladěných voličů. Jinak žijí z kritiky polistopadových let – nic jiného totiž této nereformovatelné straně nezbývá.  
Pro voliče, kterým KSČM nepříjde dostatečně hard-core, existuje od loňského podzimu alternativa v podobě KSČ revival. Mimochodem, jedna ze stran, která může Filipově KSČM odčerpat část hlasů.
2) Nahnědlí: Do této kategorie spadá pouze DSSS, její program patrně vznikl zkřížením               stalinistické KSČ a NSDAP. Její voličstvo vykazuje charakteristiky velmi podobné tomu              komunistickému s jedním           drobným rozdílem: Její voliči jsou zhruba o dvě a někdy až o                tři generace mladší.
3) Strejcovsko-národovečtí socialisté:  SPOZ, LEV 21 a snad také Suverenita usilují o voliče, kterým se sice         stýská po časech, kdy pivo stálo 2,50, na rozdíl od první skupiny postrádají potřebný ideologický zápal. Jejich ideové smýšlení je vymezeno negativisticky jako protigermánské, proticírkevní a protiaristokratické.  Jinak věci překračující hranice všednosti jdou totiž mimo ně, protože nejdůležitějšími věcmi v životě jsou pro ně tlačenka s cibulí.  
Zatímco Paroubkova „Lva“ můžeme už dnes považovat za mrtvého či chcete-li „chcíplého“, nic takového nelze tvrdit o druhé zmíněné straně, zřízené jako pomocný sbor Miloše Zemana. Už tak oslabená ČSSD (nebo aspoň Bohuslav Sobotka) patrně nebude mít radost, když se bude muset o hlasy dělit ještě s někým jiným.
 Úspěchu Suverenity profesionální kandidátky Jany Bobošíkové nevěří snad ani ona sama, ale i přesto je s ní potřeba počítat jako se silou schopnou navázat na sebe aspoň pár protestních hlasů.
4) Podnikatelsko populistická uskupení Úsvit a ANO, díky svému neustálému omílání přímé demokracie také jinak političtí pohrobci Věcí veřejných spolu nedávno uzavřeli dohodu o neútočení, protože cílí na stejné voliče: Bezbarvou masu věčně frustrovaných, která je ale příliš malá na to, aby mohla uspět obě hnutí naráz. Samozřejmě existuje možnost, že obě uskupení by mohla vytvořit cosi na způsob koalice, což je ale vzhledem ke zbytnělému egu pánů Babiše a Okamury velice velice nepravděpodobné.
Bohužel, opravdu nastal konec jedné éry vlád, které snad s výjimkou let 2002-2006 respektovaly pravidla, která tvoří základ liberálně-demokratického zřízení. Naopak nastupuje éra populistických vlád snažících se uspokojit touhy „obyčejných lidí.“ Při aktuální rozpoložení voličských nálad ani nelze očekávat nic jiného.
Jediný možný způsob, jak oslabit populistické tendence lze ale oslabit je co největší rozdrobenost hlasů protestních a vůbec všech prozemanovských uskupení, mezi něž patří i Zemanovými lidmi infiltrovaná ČSSD.  Výrazně může napomoci celkem vhodně nastavená hranici 5 %, která se už mnohokrát ukázala být účinnou hrází proti politickým naplaveninám všeho druhu. Více propadlých hlasů naopak dává šanci konstruktivním politickým sílám, když už ne zvítězit, tak alespoň krotit Zemanovy výstřelky…..

Obrázek:  Ateo.cz