sobota 20. prosince 2014

Panslavismus a jeho bída

Zdroj: http://pnaf.us/library-history.html
Představte si následující situaci: Nacistické Německo přepadne území Polska. Velká Británie reaguje (spolu s Francií tak), že dá Německu ultimátum dva dny k ukončení konfliktu, jinak mu bude vyhlášena válka. Samozřejmě Německo ve válce pokračuje a Britové jsou po dvaceti letech znovu ve válce. Část britské, resp. anglické veřejnosti se ale postaví vyhlášení války. Argumentuje tím, že válku ve skutečnosti rozpoutalo samo Polsko, protože přepadlo německou vysílačku. A navíc se musíme všichni postavit proti „štvavým médiím“ ovládaným Židy (případně zednáři, záleží na fantazii každého).  Jejich hlavní argument zní následovně: My všichni, jak Angličané, tak Němci jsme přece jedné germánské krve, ne?
Můj historický mikropříběh vymyšlený jen zčásti. Opravdu byly mezi Angličany tací, mezi kterými byl přítomný silný proněmecký sentiment. I Hitler si sám dlouho pohrával s myšlenkou spojenectví s Velkou Británií právě na základě etnické příbuznosti. Ostatně i britský král Edvard VIII byl známý svými sympatiemi k nacismu.
Proč to ale píšu: Svědky podobného fenoménu můžeme nyní být v Česku. Je jím zjevně proruské naladění některých diskutujících. Dosaďte si místo Německa Rusko, místo Polska Ukrajinu, namísto Židů Ameriku, případně pravdoláskaře a „germánskou krev“ vyměnit za „slovanství.“ Odvolávání se na „slovanství“ působí obzvláště úsměvně, vezmeme-li v potaz, že i opačná strana tj. Ukrajinci jsou také Slované. A nejenže jsou Slované stejně jako Rusové, ale jsou nám bližší nejen geograficky, ale i jazykově a hlavně kulturně. Koneckonců sdílíme s částí západní Ukrajiny i část společné historie.
A jugoslávský konflikt ukázal, jaká bratrská svornost panovala mezi Slovany, kteří navíc hovořili téměř úplně stejnou řečí. Všechny tři etnické skupiny (Bosňáci, Chorvati a Srbové) měly ale výrazně odlišnou kulturu. Tento příklad docela hezky ukazuje, jak těžko lze zakládat identitu na údajném společném původu. Jestli to někteří ještě nepochopili, tak z panslavismu a utopických vizí o sjednocení slovanstva pod patronací Ruska bychom měli už dávno vyrůst. Souhlasit zde lze s Huntingtonem, který tvrdil, že hlavní část kulturní identity netvoří jazyk, ale náboženství. V Česku je to západní křesťanství a v Rusku pravoslaví.
Nevím, nakolik berou panslavisté v potaz skutečnost, že idealizace slovanstva coby lidí holubičí povahy (oproti krvežíznivým Germánům) má kořeny u Němce Johanna Gottfrieda Herdera, resp. z krátké pasáže jeho díla Myšlenky k filosofii dějin lidstva, kde píše mj. následující:  Byli krotkých mravů, pohostinní až k rozhazovačství, milovali volnost venkova, ale byli poddajní a poslušní, protivilo se jim loupení a plenění. To vše nic nezmohlo proti útlaku, ba naopak to k němu přispělo. Neboť se neucházeli o nadvládu nad světem, neměli bojechtivá dědičná knížata a dávali se raději v poplatnost, pokud jen mohli v klidu obývat svou zemi. Tím však umožnili četným národům, zejména však národům kmene německého, aby se na nich těžce prohřešili.“  Až tak špatně na tom byli obrozenci, že se museli nechat inspirovat německým autorem, který si Slovany zjevně až příliš idealizoval….   

Mezitím uzavřel Stalin pakt s nacistickým Německem proti „slovanskému“ Polsku. Nemluvě o chování carského Ruska vůči Polákům v době nadvlády nad Polskem. Kdyby chtěl náhodou někdo tvrdit, že Rusko není SSSR (a Kosovo je Srbsko), tak pakt schvaloval 75 poté let sám Vladimir Putin, na něhož zde nedají dopustit všichni ti hrdinové z diskusí, kteří se neustále odvolávají na slovanství. Ukrajinci a Poláci tedy podle nich Slovany nejsou. Směs pubertálního antiamerikanismu, vulgárního antisemitismu, primitivní eurofobie a také naprosté hlouposti. Ano, takový je panslavismus dneška…  

neděle 7. prosince 2014

Republikánská mise (prozatím) splněna

Zdroj: Wikipedia.org
Volby se konaly už den po prvním listopadovém pondělí, jak už se stalo dobrým zvykem. V Louisianě se volilo ještě ve druhém kole, takže teprve nyní máme kompletní výsledky, které skončily ne příliš překvapivě ve prospěch republikánů. Volby se také nesly ve znamení jednoho zlomového okamžiku. Na „hlukokém jihu“ byl poražený poslední demokrat zastávající pozici senátora. Stala se jím Mary Landrieu, která ve druhém kole voleb v Louisianě podlehla republikánu Billi Cassidymu. Jedná se o konec jedné kapitoly. Zatímco od dob rekonstrukce až do 60. let 20. století byl Jih nedobytnou baštou demokratů. Nyní je situace zrcadlově obrácená. Jih je nyní snad s výjimkou většinově černošských distriktů spolehlivou voličskou základnou republikánů. 
Republikáni posílili ve Sněmovně reprezentantů a dosáhli většiny, kterou neměli od roku 1928. Po osmi letech také získali opět většinu v senátu. To znamená jediné: Barack Obama se bude muset, ať chce nebo nechce, dohodnout s republikány. A naopak republikáni budou muset najít společnou řeč s ním a také si dát pozor, aby se obstrukce neobrátily proti nim, což by jim mohlo uškodit za dva roky (nejen) při prezidentských, ale i kongresových volbách.
Malý bonus pro hlavní opoziční stranu bylo neočekávané posílení počtu guvernérů. Pro demokraty musí být obzvláště bolestivé, že prohráli i souboje v tmavě modrých baštách Massachusetts či Illinois. Ve druhém případě se navíc jedná o domovský stát Baracka Obamy, což symbolicky podtrhuje, jak velkou porážkou pro demokraty letošní volby byly.
Navzdory neúspěchu se od Obamy nedostavila prakticky žádná sebereflexe.  Naopak prohlásil, že hodlá i nadále prosazovat své plány, a to i bez ohledu na mínění Kongresu. Obama prohrál zaslouženě a je možné, že vstoupí do dějin jako nejnerozhodnější prezident v historii USA. Obamánie už úplně vychladla. Z kdysi celosvětově obdivovaného a charismatického miláčka davů se stal odtažitý a chladný profesor teoretik. Člověk, který by se hodil spíše do pozice analytika ve think-tanku, než na místo nejmocnějšího člověka světa.  „Jeho“ menšinové skupiny, které se mají stát většinou, poklesu popularity zabránit nedokážou.
1) Jednalo se o výkyv ve prospěch opozice, což není nic nového pod sluncem. V šestém roce vlády jednoho prezidenta se jedná o pravidlo s téměř železnou platností.  Svědky podobného úkazu jsme mohli být mnohokrát:  V r. 2006 za vlády George Bushe demokrati ovládli obě komory Kongresu. Za Ronalda Reagana v r. 1986 posílili demokrati svoji většinu ve Sněmovně reprezentantů a republikáni přišli o dosavadní většinu v Senátu. Anebo v roce 1966 za Lynndona Johnsona došlo k posílení republikánů po šesti letech vlády demokratů v Bílém domě.  Výjimkou v posledních padesáti letech snad jen rok 1998. Demokraté tehdy za vlády „svého“ Billa Clintona posílili, nicméně republikáni si v obou komorách udrželi (byť jen těsnou) většinu.
2) GOP svůj úkol splnila: Poučila se z chyb, které udělala v r. 2010 a 2012, vyvarovala se faux pas a hlavně nominovala kandidáty, kteří nevzbuzovali kontroverzní reakce. Konzervativní kmentátor Charles Krauthammer před volbami psal, že pokud nezískají většinu v senátu, měli by se ucházet o přízeň voličů v jiné zemi. Kdy jindy měli republikáni tak velikou šanci uchvátit většinu v Senátu jako teď? Ostuda se nekonala a některé výsledky byly nad očekávání dobré. Mission Accomplished.
3) Tvořící se koalice menšin, která pomohla dvakrát Obamovi k moci není tak soudržná, jak se může na první pohled zdát. Ano, i nyní získali demokrati 90 % mezi černochy a necelé dvě třetiny hispánců. V případě druhé zmíněné skupiny je poměr vychýlený ve prospěch demokratů zejména díky tomu, že většina z nich je v Kalifornii či New Yorku, tedy v převážně modrých státech. V Texasu či falších baštách jsou mnohem konzervativnější a poměr není zdaleka tak jednoznačný. V senátních volbách v Texasu byl poměr mezi voliči latinoamerického původu 55% : 44% pro demokraty, což na vítězství demokrata stačit nemohlo. Ještě těsnější byl poměr v Georgii: 53 % : 47 %.
 Průzkumy ukazují, že demokraté na Hispánce spoléhat nemůžou. Důvod je takový, že minimálně ve společenských otázkách nejsou tak nalevo, jak by si čelní demokrati představovali. Asiaté totiž uvažují spíše meritokraticky a demokraté si je odcizili svoji politikou afirmativních akcí.  Ostatně Asiaty, příslušníky jedné z rostoucích menšin lze považovat za nevětší oběti politiky pozitivní diskriminace. Nebýt pozitivní diskriminace, byl by jejich počet na prestižních univerzitách a jiných institucích mnohem vyšší než nyní. Proto dle exit pollu těsná většina Asiatů (51 %) volila republikány. Republikáni tak zaznamenali drobný úspěch ve snaze nebýt pouze „stranou bílých mužů.“ 

Pro midterm elections je typická mnohem menší účast a bílí a starší voliči republikánů bývají výrazně disciplinovanější než ostatní skupiny, čímž lze do značné míry vysvětlit vítězství republikánů. Demokrati ale ztratili více či méně i u „svých“ vlastních skupin. Na závěr je ale třeba říci, že volby byly ale spíše prohrou demokratů než republikánů. Republikáni nedokázali přijít s nějakou oslnivou vizí, pouze se dokázali poučit z předchozích chyb. To samo o sobě stačí na vítězství ve volbách do Kongresu, na lámání chleba ale dojde až za dva roky při prezidentských volbách. Do té doby mají možnost ukázat, že jsou konstruktivní silou. 

pátek 31. října 2014

Nepřehání to Haaretz se svojí kritikou Netanjahua?

Haaretz (snad) nechtěně nadbíhá antisemitům či konspiračním teoretikům. Izrael je svobodnou společností a důkazem je to, že nejzavilejší kritici a odpůrci čerpají paradoxně právě z izraelských médií. Právě Haaretz se stal proslulým v dodávání argumentů protiizraelským odpůrcům a je jedno, zda se jedná o „self hating Jews,“ převážně liberální levici či nacionalisty a islamisty nejrůznějšího ražení.  Otázkou, kam až je možné v kritice zajít, vyvolala karikatura izraelského premiéra a šéfa strany Likud Benjamína Netanjahua v letadle mířící na jednu z věží WTC.
Haaretz byly původně sionistické noviny, které vždy zaujímaly poměrně silně levicové postoje.  Dnes právě kvůli své levicovosti jsou vůči izraelské politice, potažmo sionismu jako takovému velmi kritické. Nejedná se o nic nepochopitelného, protože tento izraelský deník prodělal stejný myšlenkový vývoj jako levicové skoro všude jinde na světě. Do roku 1967, tj. doby šestidenní války byl Izrael vnímán miláček levice jako ten slabší, resp. ten, který musel bojovat, aby se vymanil z britské koloniální nadvlády.
Po drtivých vítězstvích Izraele v šestidenní válce a zvláště po nešťastném angažmá v Libanonu nastal obrat.  Těmi slabšími (a hodnými) se stali Palestinci na obsazených územích. Z Davida se stal Goliáš.  Levice se snaží dávat najevo, že stojí na straně slabších a střílí do vlastních řad. Právě z druhého uvedeného důvodu jsou pochybení Izraele kritizována více než chyby kohokoli jiného. S takto vyhraněně jednostranným pohledem nemusíme souhlasit. Ale to vše patří do svobody projevu. Z pochopitelných důvodů proto nemá liberálně levicový Haaretz pravicového jestřába Benjamína Netanjahua příliš v lásce, ale kam až sahá možnost kritiky?
Tvůrce Amos Biderman tvrdí, že se mělo jednat o kritiku Netanjahuovy politiky, která má podle něho vést ke zhoršování vztahů s USA. Na místě této karikatury je namístě ptát se „Cui bono?,“ tj. komu resp. čemu karikatura nejlépe poslouží? Přimění čtenáře k zamyšlení?  Ozvláštnění obsahu?
Ani k jednomu. Autor patrně nezamýšlel, že karikatura se paradoxně nejvíce zalíbí lidem, kteří nenávidí Izraelce bez rozdílu politického smýšlení. Důsledky vystižně popsal  komentátor Jonathan Tobin v americkém konzervativním časopise Commentary: Karikatura je ve skutečnosti dárek antisemitům po celém světě.  Nenávist redakce Haaretzu vůči Netanjahuovi je větší než fakt, že pro zastánce konspiračních teorií jsou levicoví liberálové, kritizující Izrael nenáviděni stejně jako Netanjahu a ostatní přívrženci izraelské pravice.
 Jinými slovy si autor, potažmo Haaretz, který katikaturu zveřejnil, podřezává větev, na které sedí. Nahrává antisemitům všech ražení a paranoidním magorům, kteří věří tomu, že útok 11. září byl dílem Mossadu či rovnou sionistického spiknutí.

Sečteno a podtrženo: Kritika Netanjahua přesahuje hranice dobrého vkusu, ale přispívají k růstu antisemitismu.  Zúčastnění redaktoři Haaretzu by si měli ujasnit, zda slouží liberálním idejím, nebo tomu nejprimitivnější nenávistí vůči Židům živené konspiračními teoriemi? Liberálové často stavějí na odiv svojí svobodomyslnost, nezaujatost, boj s předsudky a pověrami. Nejen v  tomto případě ale liberální levice bohužel jen napomáhá k šíření nenávisti a podporuje všechny, kteří svobodou opovrhují. Není proto od věci pokusit se řídit zásadou „sine ira et studio“ a psát pokud možno komentáře nezatížené nenávistí. 

neděle 21. září 2014

„Pacifisté“ jako hrozba pro demokracii

V době ukrajinské krize ožilo hnutí pozapomenuté hnutí Ne základnám.  Další základna sice není na území ČR plánována. Přesto oživilo svoji činnost. Na jejich stránkách se můžeme dozvědět o protiruské masáži („propagandě ČT“). Dále nás tito aktivisté vyzývají k zastavení pronikání fašismu do Poslanecké sněmovny.
Není to poprvé, kdy lidé stylizující se do role bojovníků za lepší svět bez válek převzali komunistickou rétoriku. I pro ně je fašista v podstatě každý člověk, který vyjádří nesouhlas s politikou Kremlu a v tomto případě podporuje Ukrajinu. Účinné onálepkování, které má člověka zdiskreditovat, protože asi nikdo nechce být považovaný za fašistu. Věděli to jak profesionální sovětští, resp. putinovští propagandisté a tuší to i všelijací trollové hájící Putina, kterých najdeme na internetových diskusích požehnaně. 
Pro všechny, kteří zapomněli. Hnutí Ne základnám je podivnou směsicí obskurních radikálně levicových skupin. Najdeme mezi nimi zelený dorost a nezmínit nelze ani feministické a propalestinské (= protiizraelské) spolky.
Ještě zajímavější je nynější petiční počin této iniciativy s názvem „Evropané proti válce,“ vyzývající ke zrušení protiruských sankcí.  Mnohem vystižnější označení by pro ni bylo „Evropané pro kreml.“ 
„Odmítněme pokračující plány USA o rozšíření NATO na východ. Nebuďme stádo a pokládejme si otázku: k čemu je 42 amerických základen v Evropě? Svět nepatří USA!“, můžeme se dočíst v pár měsíců staré výzvě k účasti na demonstraci před americkou ambasádou. Člověka k tomu může napadnout několik věcí:
 To myslí vážně v době Baracka Obamy, který se alespoň donedávna snažil vojenskou přítomnost ve světě snižovat? Počet amerických vojáků v Evropě je nyní kolem 60 tisíc, což je pětina počtu z roku 1980.
 Pamatují si ještě na  Obamův „reset“ vztahů s Ruskem? Jak ona vstřícnost zafungovala na Rusko, na které platí jen síla, jsme se mohli přesvědčit v několika posledních měsících, kdy se pro něj mezinárodní smlouvy jako Budapešťské memorandum staly cárem papíru… 
K základnám USA:  Vojenské výdaje většiny zemí NATO jsou nižší než předepsaná 2 % HDP. Více než dvě procenta mají vedle USA jen Spojené království, Francie a nesmíme zapomenout na Turecko a Řecko, které tak ale činí hlavně kvůli sobě navzájem. Můžeme tedy být rádi za to, že na sebe alespoň část obranných výdajů de facto vzali Američané.
Doufej v nejlepší, ale počítej s nejhorším. Anebo jak už se vědělo ve starém Římě: Chceš-li mír, připravuj se na válku. 90. léta nebyla koncem dějin, ale pouze „dovolenou od historie.“ Historie, která se s příchodem nového tisíciletí vrátila v plné síle. A přestože nehrozí bezprostřední nebezpečí, důležitý je odstrašující potenciál. Vzhledem k tomu, jak jsme malá země je pro nás výhodnější mít spojence v rámci NATO.

 Otázkou je, co vede zmíněné pacifisty k jejich přesvědčení. Možnosti existují dvě:  V lepším případě jsou vedení naivním idealismem, který je omluvitelný snad jen nízkým věkem. Kdo by nechtěl svět bez válek. Aniž by si to uvědomovali, tak podporují diktátora, a octli se tak v roli Putinových nohsledů. Pokud by s podobnou vehemencí bojovali v Rusku proti válce na Ukrajině, patrně by se velmi brzy octli v hledáčku FSB. Druhou možností je, že prostě vědomě podporují Putinův režim. V obou případech platí úplně stejně a bez ohledu na úmysly, že využívají či spíše zneužívají svobod, které nám dává naše demokratické zřízení, k jeho podkopávání.  Představují tak potenciální hrozbu pro svobodný charakter českého státu, i když je třeba dodat, že nejsou sami…..

sobota 9. srpna 2014

Kritizoval Hamas, stálo ho to funkci

Původně jsem neměl vůbec v úmyslu se k aktuálnímu dění v Izraeli vůbec vyjadřovat, protože to za mě udělala spousta jiných. K napsání mě donutila až zpráva o tom, jak předseda kanadských zelených Paul Estrin byl nucen rezignovat kvůli jednomu článku na svém blogu. Ne, neřekl nic, co by bylo urážlivé vůči ženám či menšinám, které zelení tak vehementně hájí. Pouze se odvážil kritizovat Hamas a zastat se Izraele. Nejen u zelených stran bohužel věc zcela nepřípustná.  
 Dnes už expředseda zelených v něm mj. cituje z charty Hamasu, kde se dočteme následující:  Izrael existuje a bude existovat, dokud jej islám nevyhladí, stejně jako ostatní před ním. Zmiňuje také skutečnost, že Hamas využívá objekty OSN pro skladování svých zbraní. Přestože Izrael dělá vše v neobhajitelné situaci, západní média jej pranýřují a dokonce arabská al-Džazíra je objektivnější než CNN.  Paul  Estrin si patrně dovolil příliš mnoho, když dále řekl, že izraelská armáda je morálně mnohem výše než americká a britská. Která jiná armáda varuje lidi v budovách, které mají být bombardovány?, ptá se na svém blogu.  Zatímco izraelská armáda dělá vše proto, aby ochránila životy svých civilistů a těch, na které útočí, Gaza dělá vše proto, aby co nejvíce lidí zemřelo.
Ano, přesně to, co jsem napsal v předchozím odstavci, pomohlo šéfovi zelených z funkce. Takové názory nemohly být u zelených déle trpěny. Minimálně od 80. let a možná už od šestidenní války jsou Palestinci pro salónní levici fetišem, a to včetně Hamasu. Vždy jsou  oběťmi, tzn. „hodnými“ a naopak Izrael je ten zlý, i když se brání a dělá vše proto, aby zamezil civilním obětem.
Zvláštní uvažování, vezmeme-li další oblíbená témata moderní levice jako jsou už zmíněná obhajoba práv žen a menšin, tj. zejména těch sexuálních. Zatímco Izrael je liberálně demokratická země, která nemá trest smrti a je vnímána jako „LGBT friendly,“ Hamas jsou fanatici, pro které je jakýkoli abstraktní pojem svobody neřkuli rovnosti či rovnoprávnosti tabu.
Na území Gazy je homosexualita dokonce trestána smrtí. Aby toho nebylo málo, mluvčí Hamasu Osama Hamadán se neostýchal v jednom ze svých vystoupení využívat pro ospravedlnění své nenávisti vůči Izraeli, potažmo Židům středověké pověry o krvavých macesech, při nichž měla být užívána krev křesťanů coby lidských obětí.
Neuvěřitelně proto znějí slova Judith Butlerové: Hamas a Hizbaláh jsou podle ní „součástí globální levice samozřejmě s chybami jako jsou práva žen, sexuálních menšin a jiných náboženství.“  Podle ní se tedy zjevně jedná pouze o “drobné vady na kráse,“ které nebrání spolupráci.
Levice, která se tak ráda stylizuje do role těch progresivní síly ve společnosti, zcela nepokrytě hájí myšlení založené na bludech a středověkých pověrách. Lidé, často stavějící na odiv svojí otevřenost a kritičnost myšlení stojí na straně náboženských fanatiků! Jindy tak velké prohřešky jako údajné nedostatky v právech žen a menšin, které byly levicí tolikrát kritizovány na Západě jí u Hamasu vůbec nevadí. Jak prohlásil komentátor Daniel Greenfield, pro lidi podobného ražení je porušování práv LGBT komunity v pořádku, ale boj s teroristy ne.
Levice tak rezignovala na hodnoty, které alespoň deklarativně vyznává, a sama se dokázala mistrným způsobem odkopat. Jsou-li jí lidská práva opravdu tak blízká, měla by se jasně postavit na stranu Izraele, a to i s jeho mnoha chybami. Místo toho se ale intelektuální levice octla se tak na jedné lodi s tím, co si říká „krajní pravice“ a neonacisty. A když se někdo odvážil vystrčit hlavu z davu, byl okamžitě odstraněn. Pokud by i ostatní zelení (samozřejmě nejen v Kanadě) projevili minimálně tolik odvahy postavit se dosavadnímu převládajícímu diskurzu, jako to udělal Paul Estrin, stoupli by u mě na vážnosti. Silně ale pochybuju, že bych se někdy něčeho takového dočkal.  

sobota 2. srpna 2014

Kvóty na kandidátkách: Další vynález z dílny praštěných ideologů

Vládní sociální demokraté, resp. ministr pro lidská práva a rovné příležitosti, či spíše ministr pro šílené nápady Jiří Dienstbier plánuje zavést kvóty na kandidátky. Sankcí má být o 30 %  menší příspěvek v případě volebního úspěchu. Snaha vyznívá velmi úsměvně s ohledem na to, že strana je dlouho nedokázala sama realizovat. Neschopnost ČSSD vybrat alespoň jedinou místopředsedkyni do vedení, jak požadovaly stanovy strany, je stále ještě v živé paměti.
Zavedení takového opatření by mělo za následek, že ženy by kandidovaly jen proto, aby splňovaly kvótu. Jinými slovy, na kandidátce by byl jen do počtu, a ne z toho důvodu, že by prokázaly nějaké osobnostní či politické kvality. Pohlíženo na ně bude jako na kandidáty druhé kategorie. Opatření by tedy paradoxně nejvíce uškodilo ženám, které se na politické výsluní dostaly vlastním úsilím.
Kvóty navíc nemohou zajistit rovnost výsledků. Co když budou voliči (i voličky) preferencovat v převážné míře mužské kandidáty? Naopak se může stát, že díky preferenčním hlasům bude zvoleno větší procento ženských kandidátů za stranu, která kvóty nesplňuje než u stran, která měla kandidátní listiny „v pořádku.“ Chce snad Jiří Dienstbier, aby voliči museli dát v případě využití preferenčního hlasování alespoň některé kroužky ženám?
Malý exkurz za hranice
Udělejme si malý exkurz do zemí, které mají zkušenost s kvótami, resp. zemí s nejvyšším zastoupením žen. Na prvním místě se neumístila žádná ze skandinávských zemí, jak by mohli mnozí očekávat, nýbrž Rwanda. Opravdu zářný příklad jedné z nejlépe fungujících demokracií na světě. Na přiložené tabulce je seznam 10 zemí s nejvyšším zastoupením žen v parlamentu, resp. jeho dolní komoře:
Země
Podíl žen v dolní komoře parlamentu
Rwanda
63,8 %
Andorra
50 %
Kuba
48,9 %
Švédsko
45 %
Seychely
43,8 %
Senegal
43,3 %
Finsko
42,5 %
Nikaragua
42,4 %
Ekvádor
41,6 %
JAR
40,8 %
 Pramen: http://www.ipu.org/wmn-e/classif.htm 
Většinu z uvedených zemí nelze považovat za vzorové demokracie. Pouze ve třech případech se jedná o liberální demokracie západního střihu (Švédsko, Finsko a malá Andorra). V dalších případech se jedná o země, u nichž by se výhrad k demokratičnosti/liberálnosti dalo nalézt mnohem více. A abych nezapomněl, na krásném třetím místě se umístila komunistická Kuba. ČR se s necelou pětinou poslankyň umístila na 78. místě z celkových 151. 
Pro úplnost dodejme, že na chvostu najdeme prakticky výhradně země, které za demokratické nemůžeme považovat ani náhodou.  Na zadních místech se ale octly i např. Brazílie (131.) a Japonsko (133.) a o obou lze celkem s klidem říci, že mají mnohem lépe fungující demokracii než Rwanda, o Kubě samozřejmě nemluvě. 
 Britský politik z 18. století Samuel Johnson prohlásil, že „patriotismus je poslední útočiště gaunerů. Když vidím na jednom z předních míst zmíněný „ostrov svobody,“ tak mě napadá, že práva žen žen dnes plní ve zmíněném výroku roli patriotismu. Státy, u nichž je deficit svobody více než zřejmý, se snaží působit pokrokově zaváděním vynálezů levicových sociálních inženýrů. Jak je patrné z přiložené tabulky, vysoké zastoupení žen nemá vliv na kvalitu demokracie a platí to patrně i naopak.
Co vede ČSSD k tomuto záměru, když je nesmyslný už ve svých základech a ženám nepomůže?  Patrně snaha kráčet ve šlépějích jejích západoevropských sester a oslovit vzdělané „moderní“ velkoměstské liberály. Věc má ale dva háčky. Prvním problémem je, že takových voličů nenajdeme s výjimkou oblasti Prahy a nejbližšího okolí příliš mnoho. Navíc i těch pár procent voličů, kteří by odpovídali charakteristice progresivních levicových liberálů, coby vysněné voličské základny ČSSD, patří spíše do hájemství zelených.
Ať sociální demokrati chtějí nebo nechtějí témata jako kvóty, práva všemožných menšin a další výstřelky (pseudo)intelektuální Nové levice tvrdé jádro voličů ČSSD (tj. modré límečky, manuálně pracující, lidé s nižším vzděláním) absolutně nezajímá. Nápad ČSSD v očích voličů nejenže nepomůže, ale dokonale se znemožní před těmi stávajícími, pokud jej bude vehementně prosazovat. Celkem škoda, česká politická scéna potřebuje „normální“ levicovou stranu klasického střihu. 

sobota 28. června 2014

Opět na blogu: Konzervativní andělé a padlí andělé

Zdroj: Youtube.com
Po několikaměsíční odmlce jsem se opět rozhodl napsat článek. Ne, že by nebylo dost témat, o kterých by se dalo psát, ale vzhledem k mé celkové vytíženosti už mi na blog prostě nezbyl čas. Dlouho jsem přemýšlel, jak článek napsaný po tak dlouhé době pojmout. Původně jsem měl v úmyslu napsat shrnutí nejdůležitějších událostí, které se přímo či nepřímo týkají Evropy či nás.  Nejvýznamnější z nich byly bezesporu ukrajinská krize a evropské volby.
Proč zrovna ony? Protože právě ona dokázala dobře posloužit jako lakmusový papírek toho, kdo stojí na jaké straně. Člověk, který se považuje spíše za konzervativce, měl právě vlivem událostí na Ukrajině se stydět za své označení, když někteří údajní souputníci otevřeně vyjadřovali sympatie k nepřátelskému Rusku.  Snad nikdy nevznikla tak ostrá hranice dvěma typy konzervativců. Rozdíl mezi nimi asi nejlépe vyjadřuje označení anděl a padlí andělé.
„Neokonzervativní“ andělé
Začneme anděly: Dali by se obecně kdekoli zařadit do stejné škatulky jako lidé odpůrci hanlivě hanlivě „neoconi.“ Označení má být pejorativní, ale mě osobně ani příliš nevadí, byť s nimi nemusím sdílet zdaleka všechny jejich postoje. „Andělé“ tvrdí, že západní civilizace je relativně nejlepší ze všech, a proto má cenu její hodnoty bránit.  Ano, má své chyby, ale zároveň je potřeba říci, že se z mnohých dokázala poučit. Měla otrokáře, ale měla zároveň i Wiliama Wilberforce či Abrahama Lincolna.
Připouští také úpadek hodnot, který společnosti rozhodně neprospívá. Vždyť právě první generace „neokonzervativců vznikla“ jako reakce na liberální exces v 60. letech.  Úpadek hodnot ale není důvod Západ nenávidět a namísto toho je třeba hledat cestu k nápravě. Existují ale věci, které nelze vyřešit zásahy shora, lidé musí začít u sebe.
„Autenticky pravicoví“ padlí andělé
Na druhé straně stojí „padlí andělé.“ Ti, z různých důvodů považují Západ za nejvyšší zlo a nese zodpovědnost téměř za vše špatné. Přestože se mnohdy považují za „autentickou pravici,“ paradoxně si tak mohou podat ruku s mnohými kavárenskými levičáky jako Noam Chomsky, který shodou okolností nedávno navštívil Čsko. Kdybych měl pozměnit známý výrok Ježíše Krista o třísce a trámu v oku:  Z třísky ve vlastním oku dělají trám a naopak z trámu v oku jiných dělají třísku. Nebudu proto daleko od pravdy, když řeknu, že krajní či „autentičtí“ pravičáci jsou ve skutečnosti pokrevními bratry přívrženců Nové levice.
 Západ je podle těchto „konzervativců“ tak špatný a zkažený, že jsou proti němu ochotní bojovat i za cenu spojenectví s (polo)autokratickým Ruskem. Kreml dokáže využívat velmi rafinovaných způsobů k získání spojenců v řadách konzervativců. Velmi umně se podařilo tomuto bývalému příslušníku KGB získat si svým apelem na křesťanské hodnoty sympatie nejednoho konzervativce, kteří v něm vidí doslova spasitele.
Dokonce i příznivci Ronalda Reagana říkají, že Amerika je stejnou „říší zla“ jako byla dříve sovětská říše. Přesně tohle tvrdí americký paleokonzervativní myslitel Pat Buchanan ve své eseji Is Putin One of Us?  Kdekdo tedy může říci: Kdo jiný se dokázal tak hlasitě ozvat proti „militantnímu sekularismu“ jako Vladimír Putin?
Nemohl by právě on stát v čele těch, kterým není morální úpadek příliš po chuti? Problém tkví v jedné důležité věci: Za obranou „tradičních hodnot“ skrývá jen a pouze nenávist, xenofobie a netolerance. Ta se projevuje mnoha způsoby: Od protiizraelských či dokonce otevřeného antisemitismu přes nenávistné postoje vůči menšinám až po odmítání všeho „mainstreamového.“ Odtud už je jen krůček fantasmagorickým konspiračním teoriím o tom, že svět ve skutečnosti řídí sionisté, Bilderberská skupiny, trilaterální komise či „nový světový řád.“  Na serverech jako najdete na AC24, NWOO, Freeglobe je podobných žvástů bezpočet, stejně jako na stránkách paranoidních magorů z okolí našeho bývalého prezidenta.
Nenávist musí vždy nutně vést ke špatně vyvozeným závěrům a je vždy cestou do pekel a znamení ztrátu asi nejcennější západní devizy, kterou je svoboda. Boj proti EU pod praporem  Kremlu znamená vyhánění tím čerta ďáblem. Nízký zájem o EU zabránil tomu, aby se prosadily fanaticky eurofobní spolky jako NE Bruselu-Národní demokracie antisemitského pošuka a Klausova „nejlepšího novináře“ Adama B. Bartoše.
Závěrem bych chtěl ještě dodat, že „nepadlí andělé“ by měli jednat tak, jak to kdysi řekl americký politik Daniel Moynihan: „ Budeme se muset i nadále smiřovat s věcmi, které jsou ošklivé a s kterými nelze nic dělat. Často se budeme muset muset udržet na uzdě i ve věcech, které dokážeme. Přesto musíme jednat podle toho, co máme k dispozici: Stojíme za svobodou, za šířením svobody. Cokoli méně znamená riskovat omezení svobody včetně té naší.“   
Byla-li během studené války nejzhoubnější silou pro Západ a jeho svobodu „ intelektuální salónní levici“, nyní můžeme totéž tvrdit o pravici, která nazývající sebe samu „autentickou.“  V tomto ohledu se jeví jako mnohem nebezpečnější než dekadentní a sebemrskačská Nová levice.  Tito „padlí andělé“ se rádi stylizují do role obránců hodnot, účinky jejich činnosti jsou pro společnost ve všech západních zemích silně destruktivní. 

středa 12. února 2014

F**k the EU, aneb rozděl a panuj na ruský způsob



Zdroj: Youtube.com

Na úniky rozhovorů z prostředí diplomacie, které měly zůstat v utajení už, jsme si zvykli už nejméně od dob, kdy se dostaly do širšího povědomí lidí tzv. Wikileaks. Minimálně od té doby už si snad nikdo, kdo sleduje politiku pravidelně, nedělá příliš velké iluze o tom, že ani diplomaté nejsou lidé, kteří by v neveřejné konverzaci mluvili pouze uhlazenou řečí salónů, a naopak jsou lidmi se stejnými ctnostmi a neřestmi jako ostatní smrtelníci.
 Wikileaks je projektem, jeho jediným cílem bylo a je víceméně jenom uspokojení ega a zviditelnění jednoho vyšinutého megalomana. Svět se však za těch pár let posunul dále. Úniky informací z politického zákulisí už přestaly být vcelku nevinnou hrou pár nevyrovnaných jedinců a staly se neodmyslitelnou součástí velmocenského soupeření. Stáváme se svědky úplně nového fenoménu. Úniky diplomatických rozhovorů, které měly navždy zůstat v utajení, začal jeden z předních světových hráčů využívat za účelem svých velmocenských her. 
Naposledy jsme mohli stát svědky podobné události v minulých dnech náměstkyně amerického zamini  Victoria Nulandová si pustila hubu na špacír a v jedné slabší chvilce vyjádřila nechuť k tomu, aby problém řešila EU, protože dle ní by to měla být záležitost OSN slovy, které by se v češtině slušně daly vyjádřit jako „k čertu s EU.“ Dozvěděli jsme se, že Evropa si nemůže dělat iluze o tom, že by ji Amerika dále podporovala Evropu, potažmo opozici na Ukrajině, což není v době prezidentování Baracka Obamy žádné novum.
Pokud si odmyslíme ostrá slova i samotný kontext, v němž měla být vyřčena, tak za zmínku následujících několik věcí: Nahrávka unikla na Youtube a byla opatřena ruskými titulky. Jakým způsobem unikla, není známo, ale rozhovor musel být někým záměrně odposloucháván, a tím někým byla pravděpodobně ruská tajná služba. Odhalení nahrávky je tedy s pravděpodobností hraničící s jistotou zásluhou Ruska a jeho tajných služeb a v neposlední řadě také neopatrnosti amerických diplomatů, kteří užívali nekódovaný telefon.
Zbývá zodpovědět otázku, co vede Rusko ke zveřejňování těchto důvěrných rozhovorů? Rozhodně ne podpora euroskeptiků pár měsíců před evropskými volbami, přestože oslabení samotné EU by také Rusku přišlo vhod. Eurofobní spolky hrají dnes stejnou roli jako za sovětských dob všelijaká obskurní „mírová hnutí“ za (jednostranné) jaderné odzbrojení Západu: Slouží jako užiteční idioti Kremlu.

Východní velmoc zde sleduje cosi na způsob politiky římského „rozděl a panuj.“ V tomto případě by bylo přesnější spíše „rozeštvi proti sobě a panuj.  Cíl nejen této nahrávky, ale dalších, je tedy více než zřejmý: Oslabit Západ, tak že vrazí klín mezi USA a země Evropské unie. Některé věci se příliš nemění, třeba ruská politika vůči Západu. Když ho nemůžeš vyhrát, tak alespoň proti sobě načas poštvi obě strany Atlantiku.