sobota 20. prosince 2014

Panslavismus a jeho bída

Zdroj: http://pnaf.us/library-history.html
Představte si následující situaci: Nacistické Německo přepadne území Polska. Velká Británie reaguje (spolu s Francií tak), že dá Německu ultimátum dva dny k ukončení konfliktu, jinak mu bude vyhlášena válka. Samozřejmě Německo ve válce pokračuje a Britové jsou po dvaceti letech znovu ve válce. Část britské, resp. anglické veřejnosti se ale postaví vyhlášení války. Argumentuje tím, že válku ve skutečnosti rozpoutalo samo Polsko, protože přepadlo německou vysílačku. A navíc se musíme všichni postavit proti „štvavým médiím“ ovládaným Židy (případně zednáři, záleží na fantazii každého).  Jejich hlavní argument zní následovně: My všichni, jak Angličané, tak Němci jsme přece jedné germánské krve, ne?
Můj historický mikropříběh vymyšlený jen zčásti. Opravdu byly mezi Angličany tací, mezi kterými byl přítomný silný proněmecký sentiment. I Hitler si sám dlouho pohrával s myšlenkou spojenectví s Velkou Británií právě na základě etnické příbuznosti. Ostatně i britský král Edvard VIII byl známý svými sympatiemi k nacismu.
Proč to ale píšu: Svědky podobného fenoménu můžeme nyní být v Česku. Je jím zjevně proruské naladění některých diskutujících. Dosaďte si místo Německa Rusko, místo Polska Ukrajinu, namísto Židů Ameriku, případně pravdoláskaře a „germánskou krev“ vyměnit za „slovanství.“ Odvolávání se na „slovanství“ působí obzvláště úsměvně, vezmeme-li v potaz, že i opačná strana tj. Ukrajinci jsou také Slované. A nejenže jsou Slované stejně jako Rusové, ale jsou nám bližší nejen geograficky, ale i jazykově a hlavně kulturně. Koneckonců sdílíme s částí západní Ukrajiny i část společné historie.
A jugoslávský konflikt ukázal, jaká bratrská svornost panovala mezi Slovany, kteří navíc hovořili téměř úplně stejnou řečí. Všechny tři etnické skupiny (Bosňáci, Chorvati a Srbové) měly ale výrazně odlišnou kulturu. Tento příklad docela hezky ukazuje, jak těžko lze zakládat identitu na údajném společném původu. Jestli to někteří ještě nepochopili, tak z panslavismu a utopických vizí o sjednocení slovanstva pod patronací Ruska bychom měli už dávno vyrůst. Souhlasit zde lze s Huntingtonem, který tvrdil, že hlavní část kulturní identity netvoří jazyk, ale náboženství. V Česku je to západní křesťanství a v Rusku pravoslaví.
Nevím, nakolik berou panslavisté v potaz skutečnost, že idealizace slovanstva coby lidí holubičí povahy (oproti krvežíznivým Germánům) má kořeny u Němce Johanna Gottfrieda Herdera, resp. z krátké pasáže jeho díla Myšlenky k filosofii dějin lidstva, kde píše mj. následující:  Byli krotkých mravů, pohostinní až k rozhazovačství, milovali volnost venkova, ale byli poddajní a poslušní, protivilo se jim loupení a plenění. To vše nic nezmohlo proti útlaku, ba naopak to k němu přispělo. Neboť se neucházeli o nadvládu nad světem, neměli bojechtivá dědičná knížata a dávali se raději v poplatnost, pokud jen mohli v klidu obývat svou zemi. Tím však umožnili četným národům, zejména však národům kmene německého, aby se na nich těžce prohřešili.“  Až tak špatně na tom byli obrozenci, že se museli nechat inspirovat německým autorem, který si Slovany zjevně až příliš idealizoval….   

Mezitím uzavřel Stalin pakt s nacistickým Německem proti „slovanskému“ Polsku. Nemluvě o chování carského Ruska vůči Polákům v době nadvlády nad Polskem. Kdyby chtěl náhodou někdo tvrdit, že Rusko není SSSR (a Kosovo je Srbsko), tak pakt schvaloval 75 poté let sám Vladimir Putin, na něhož zde nedají dopustit všichni ti hrdinové z diskusí, kteří se neustále odvolávají na slovanství. Ukrajinci a Poláci tedy podle nich Slovany nejsou. Směs pubertálního antiamerikanismu, vulgárního antisemitismu, primitivní eurofobie a také naprosté hlouposti. Ano, takový je panslavismus dneška…  

neděle 7. prosince 2014

Republikánská mise (prozatím) splněna

Zdroj: Wikipedia.org
Volby se konaly už den po prvním listopadovém pondělí, jak už se stalo dobrým zvykem. V Louisianě se volilo ještě ve druhém kole, takže teprve nyní máme kompletní výsledky, které skončily ne příliš překvapivě ve prospěch republikánů. Volby se také nesly ve znamení jednoho zlomového okamžiku. Na „hlukokém jihu“ byl poražený poslední demokrat zastávající pozici senátora. Stala se jím Mary Landrieu, která ve druhém kole voleb v Louisianě podlehla republikánu Billi Cassidymu. Jedná se o konec jedné kapitoly. Zatímco od dob rekonstrukce až do 60. let 20. století byl Jih nedobytnou baštou demokratů. Nyní je situace zrcadlově obrácená. Jih je nyní snad s výjimkou většinově černošských distriktů spolehlivou voličskou základnou republikánů. 
Republikáni posílili ve Sněmovně reprezentantů a dosáhli většiny, kterou neměli od roku 1928. Po osmi letech také získali opět většinu v senátu. To znamená jediné: Barack Obama se bude muset, ať chce nebo nechce, dohodnout s republikány. A naopak republikáni budou muset najít společnou řeč s ním a také si dát pozor, aby se obstrukce neobrátily proti nim, což by jim mohlo uškodit za dva roky (nejen) při prezidentských, ale i kongresových volbách.
Malý bonus pro hlavní opoziční stranu bylo neočekávané posílení počtu guvernérů. Pro demokraty musí být obzvláště bolestivé, že prohráli i souboje v tmavě modrých baštách Massachusetts či Illinois. Ve druhém případě se navíc jedná o domovský stát Baracka Obamy, což symbolicky podtrhuje, jak velkou porážkou pro demokraty letošní volby byly.
Navzdory neúspěchu se od Obamy nedostavila prakticky žádná sebereflexe.  Naopak prohlásil, že hodlá i nadále prosazovat své plány, a to i bez ohledu na mínění Kongresu. Obama prohrál zaslouženě a je možné, že vstoupí do dějin jako nejnerozhodnější prezident v historii USA. Obamánie už úplně vychladla. Z kdysi celosvětově obdivovaného a charismatického miláčka davů se stal odtažitý a chladný profesor teoretik. Člověk, který by se hodil spíše do pozice analytika ve think-tanku, než na místo nejmocnějšího člověka světa.  „Jeho“ menšinové skupiny, které se mají stát většinou, poklesu popularity zabránit nedokážou.
1) Jednalo se o výkyv ve prospěch opozice, což není nic nového pod sluncem. V šestém roce vlády jednoho prezidenta se jedná o pravidlo s téměř železnou platností.  Svědky podobného úkazu jsme mohli být mnohokrát:  V r. 2006 za vlády George Bushe demokrati ovládli obě komory Kongresu. Za Ronalda Reagana v r. 1986 posílili demokrati svoji většinu ve Sněmovně reprezentantů a republikáni přišli o dosavadní většinu v Senátu. Anebo v roce 1966 za Lynndona Johnsona došlo k posílení republikánů po šesti letech vlády demokratů v Bílém domě.  Výjimkou v posledních padesáti letech snad jen rok 1998. Demokraté tehdy za vlády „svého“ Billa Clintona posílili, nicméně republikáni si v obou komorách udrželi (byť jen těsnou) většinu.
2) GOP svůj úkol splnila: Poučila se z chyb, které udělala v r. 2010 a 2012, vyvarovala se faux pas a hlavně nominovala kandidáty, kteří nevzbuzovali kontroverzní reakce. Konzervativní kmentátor Charles Krauthammer před volbami psal, že pokud nezískají většinu v senátu, měli by se ucházet o přízeň voličů v jiné zemi. Kdy jindy měli republikáni tak velikou šanci uchvátit většinu v Senátu jako teď? Ostuda se nekonala a některé výsledky byly nad očekávání dobré. Mission Accomplished.
3) Tvořící se koalice menšin, která pomohla dvakrát Obamovi k moci není tak soudržná, jak se může na první pohled zdát. Ano, i nyní získali demokrati 90 % mezi černochy a necelé dvě třetiny hispánců. V případě druhé zmíněné skupiny je poměr vychýlený ve prospěch demokratů zejména díky tomu, že většina z nich je v Kalifornii či New Yorku, tedy v převážně modrých státech. V Texasu či falších baštách jsou mnohem konzervativnější a poměr není zdaleka tak jednoznačný. V senátních volbách v Texasu byl poměr mezi voliči latinoamerického původu 55% : 44% pro demokraty, což na vítězství demokrata stačit nemohlo. Ještě těsnější byl poměr v Georgii: 53 % : 47 %.
 Průzkumy ukazují, že demokraté na Hispánce spoléhat nemůžou. Důvod je takový, že minimálně ve společenských otázkách nejsou tak nalevo, jak by si čelní demokrati představovali. Asiaté totiž uvažují spíše meritokraticky a demokraté si je odcizili svoji politikou afirmativních akcí.  Ostatně Asiaty, příslušníky jedné z rostoucích menšin lze považovat za nevětší oběti politiky pozitivní diskriminace. Nebýt pozitivní diskriminace, byl by jejich počet na prestižních univerzitách a jiných institucích mnohem vyšší než nyní. Proto dle exit pollu těsná většina Asiatů (51 %) volila republikány. Republikáni tak zaznamenali drobný úspěch ve snaze nebýt pouze „stranou bílých mužů.“ 

Pro midterm elections je typická mnohem menší účast a bílí a starší voliči republikánů bývají výrazně disciplinovanější než ostatní skupiny, čímž lze do značné míry vysvětlit vítězství republikánů. Demokrati ale ztratili více či méně i u „svých“ vlastních skupin. Na závěr je ale třeba říci, že volby byly ale spíše prohrou demokratů než republikánů. Republikáni nedokázali přijít s nějakou oslnivou vizí, pouze se dokázali poučit z předchozích chyb. To samo o sobě stačí na vítězství ve volbách do Kongresu, na lámání chleba ale dojde až za dva roky při prezidentských volbách. Do té doby mají možnost ukázat, že jsou konstruktivní silou.