úterý 22. prosince 2015

Bombardování města Agrabah: Cui bono?

Zdroj: facebook,com
Rozruch je na světě. 30 % voličů republikánských voličů by alespoň dle průzkumu agentury Public Policy Polling podporovalo bombardování Agrabahu, města Aladinova. Hlavní otázkou je, čeho chtěla zmíněná agentura dosáhnout položením této v podstatě úplně nesmyslného dotazu, který není pro měření postojů voličstva absolutně vůbec relevantní?
V první řadě je dobré vědět, že PPP je agentura,  známá svojí nakloněností progresivně liberálním kruhům. Je proto celkem jasné, že chtěla ukázat, jak jsou voliči republikánů hloupější než ti ostatní. Nepochybně. Mnozí republikánští voliči si bohužel pro ně sami naběhli na vidle. Předtím, než ale vyslovíme jakékoli zevšeobecňující závěry, tak je dobré se na kompletní výsledky podívat podrobněji. Jeden příspěvek na sociální síti nám opravdu řekne jen velmi málo o samotném průzkumu.
Za druhé, průzkum byl věnovaný prakticky výhradně podpoře jednotlivých republikánských či demokratických kandidátů ucházejících se o stranickou nominaci na prezidenta. Ze sady 41 otázek pro republikány a 10 otázek pro republikány se Agrabahu týkala jen jediná. Jinak nepříliš dobrý dojem budí skutečnost, že příznivci obou stran dostávali řadu zcela odlišných otázek, což opravdu není dáno jen rozdílnými jmény kandidátů obou stran. Např. proč demokrati nedostali otázky týkající se islámu?
Detailnější výsledky průzkumu vypadají zajímavě, protože na ideologické škále  mezi republikány, bombardování podporuje 31 % lidí označujících se za „velmi konzervativní,“ ale také 50 % „celkem liberálních“ republikánů (!). Mimochodem, město Aladinovo by utrpělo i v případě, že by se naplnilo přání celkem nezanedbatelné části příznivců demokratických příznivců, byť mezi nimi je samozřejmě podpora nižší. Nicméně u nich by podpořilo bombardování 15 % „velmi liberálních“ demokratických příznivců a 24 % „umírněných“ a „docela konzervativních,“ ale jen 18 % velmi konzervativních demokratů. Nelze tedy jednoznačně říci, že čím konzervativnější či liberálnější volič dané strany, tím větší podpora bombardování pohádkového města.
A co je zde hlavní: Nikde nebylo zmíněné, že by dotázaným byl položen dotaz, zda ví, co vlastně Agrabah je. Zdá se, že voliči obou stran si nejspíše nemají příliš mnoho co vyčítat, pokud jde o neznalost příběhu o Aladinovi.
 „Výzkumníci“ nejspíše předpokládali, že myšlení příznivců republikánů je více „jestřábí“ a je mnohem pravděpodobnější, že za situace, kdy je veřejnost masírována násilím na Blízkém východě, odpoví kladně na otázku, jestli by podpořili bombardování města x s arabsky znějícím jménem. A naopak u demokratů, o nichž se předpokládá, že jejich názory budou více holubičí, měla být častější odpověď ne.
A to nemluvím ani o skutečnosti, že pro metodologii průzkumu je zcela nevhodné, aby voličům demokratů a republikánů dávat odlišné otázky.
Na závěr lze tedy říci jediné: Celkem škoda, že otázky, které se týkaly podpory jednotlivých republikánských a demokratických kandidátů, a byly proto opravdu relevantní, se nedočkaly takové odezvy. A to kvůli jediné další, která byla záměrně položena zcela nesmyslným způsobem. Ostatně, asi každému je jasné, že bombardování města Agrabah vzbudí větší rozruch než pouhá suchá čísla ukazující oblibu či neoblibu prezidentských kandidátů. Možná, že se brzy dočkáme průzkumu, v němž zazní  otázka, zda dotyční podporují zapojení USA do pátrání po čtyřiceti loupežnících. 

sobota 19. září 2015

„Fašizace“ společnosti, nebo vzestup absurdity?

Co mají společného zastánci politiky Ruska a nekritičtí zastánci přistěhovalectví? Označení fašista jako univerzální nadávku pro názorové odpůrce.  K tomu bych ještě dodal, že zastánci politiky Ruska se do značné míry kryjí se skupinami brojícími proti uprchlíkům. Jedná se o lidi patřící k autoritativní krajní pravici, která považuje vládu za „vlastizrádnou.“ Přesto ale přebírá rétoriku Sovětského svazu.  Na druhé straně je radikální liberální (anarchistická) levice varující před fašizací společnosti.  Nikoli překvapivé, jak oba extrémy dochází ke stejnému závěru, byť opačnými cestami.
Co je vlastně fašismus?
Zdroj: Wikipedia.org
Opravdu tedy dochází k fašizaci společnosti? Zatím to tak opravdu nevypadá a důvodů je několik. Žádná vlna zájmu o diktátora, který ve svém mládí obdivoval mistra Jana Husa či větší podporu státu s korporativistickým uspořádáním. Nic takového se samozřejmě neděje, ale chápu, co milí levicoví kolegové myslí onou „fašizací.“ Mají na mysli vzestup hnutí připomínajících svojí rétorikou německé nacisty.  Česko je podle nich v podobné situaci jako Německo na začátku třicátých let. Novodobými „Židy“ se dnes mají stát migranti.
V tom se ale (jako v mnoha dalších věcech) hluboce mýlí. Rád bych připomněl, že fašismus nebyl na rozdíl od nacismu po většinu doby své existence rasistický. Změna nastala až ve 2. polovině 30. let jako inspirace „německým modelem,“ nicméně nebyl uplatňován zdaleka tak striktně jako ve Třetí říši.
A potom ti migranti, jak strašné slovo alespoň podle novináře Barryho Malonea z Al-Džazíry, které prý není přesné při pohledu na všechno to utrpení a je prý „odlidšťující a tupě pejorativní.“ Nikdo rozumný snad nepopírá, že migrant je zároveň i člověkem. Samotné označení nijak nesnižuje jejich důstojnost. Jde jen o přesnost označení. Když k neužívání slova migrant ve jménu „lidskosti“ vyzývá člověk z televize hájící zájmy Kataru, tedy jedné ze zemí, která se na rozdíl od Evropy sama zdráhá uprchlíky přijímat a není signatářem Ženevských konvencí a Protokolu, které upravují práva uprchlíků, zní to přinejmenším velmi zvláštně. Acta non verba….
Zpátky ale k situaci v Česku. Nepochybuju o tom, že většina obyvatel Česka pociťuje vůči migrantům přinejmenším nedůvěru a v horším případě postoje, které jsou otevřeně nenávistné.  Kdyby ale situace byla natolik vážná, jak se nás snaží přesvědčit na Britských listech, Deníku referendum či Alarmu, musela by podpora stran jako Dělnická strana, Úsvit národní koalice či Národní demokracie vystřelit v průzkumech prudce nahoru. Realita je taková, že popularita těchto stran se alespoň prozatím pohybuje pod pětiprocentní hranicí, za což můžeme vděčit i jejich roztříštěnosti.
Nehledě na to, že opravdu neonacistická DSSS, která je dávána odborníky na politickou komunikaci jako odstrašující příklad ani není v průzkumech vůbec uváděna. To samo o sobě svědčí o jejím naprosto marginálním postavení. Obavy z vzestupu populismu založeného spíše na negativistickém odmítání, než na koherentní ideologii, na místě rozhodně jsou, ale rozhodně ne z neonacismu.  
Nic než záplava emocí
Imigrace, ať už z jakýchkoli důvodů je věcí přirozenou a děla se prakticky vždy. Nelze jí a priori považovat za jev pozitivní ani negativní. Stát má do značné míry nárok si dle svých potřeb určovat si svoji imigrační politiku, která může být liberální, restriktivní či něco mezi tím. K přijetí člověka, který nepochází z dané země, je zapotřebí souhlasu obou stran. Jak samotného „přistěhovalce,“ tak oné společnosti. Uprchlíci zde samozřejmě představují výjimku, protože na ně se vážou mezinárodní konvence.
Hysterické výlevy fanatických „obhájců lidských práv“ pouze ženou lidi na opačný extrém. Tito lidé také nesou spoluzodpovědnost za případný vzestup nenávisti stejně jako pánové Okamura a Konvička.  Absurditu myšlení všech těchto „pachatelů dobra“ ukazuje srovnání „číslování s nacistickými koncentráky. Kvůli „označování“ se rozpoutala hysterie na takové úrovni, jako by uprchlíkům v Česku měly hrozit plynové komory. Přitom je označili fixem, který lze na rozdíl od tetování dávaného vězňům v koncentračních táborech celkem snadno smazat. Mimochodem, když totéž dělali běžencům dánští policisté, nikdo se nad tím nijak nepobuřoval. Plynové komory u nás také nikomu nehrozí. A pokud by požádali o azyl, určitě by je také dostali. Z cca. 70 Syřanů, kteří o něj v Česku letos zažádali, všichni dostali alespoň nějakou formu mezinárodní ochrany.
Taktéž ona fotka mrtvého chlapečka postrádá smysl. Jeden obrázek řekne víc, než tisíc slov. Ale realita, je složitější, než oněch více než tisíc slov. Myslet si, že změní mínění „obměkčí srdce Evropanů“ je stejně naivní, jako myslet si, že vlastnictví chytrého telefonu znamená bohatství. Když jsem byl před nějakou dobou v chudičkém Nepálu, i v zapadlých horských vesnicích bylo vlastnictví chytrých telefonů celkem běžnou záležitostí. Levicový britský list independent nazval lidi, kteří považují vlastnictví chytrého telefonu za symbol bohatství, za idioty.
A abychom byli féroví, tak stejné označení si zaslouží i ti, kteří si myslí, že by zmíněná fotka by masově změnila mínění obyvatel. I bez té fotky je snad každému jasné, že smrt je tragédií. Kdo to nepochopil předtím, nepochopí ani nyní.

 Demagogii se zkrátka velmi dobře daří na obou stranách. Nebylo by proto od věci snížit počet nadávek do fašistů na minimum, pouze u lidí, kteří odpovídají danému označení, což není v dnešní době téměř nikdo.  Problémem není ani tak to, co je nazýváno „fašizací,“ jako spíše zcela absurdní myšlení v obou extrémních táborech. 

čtvrtek 3. září 2015

Dávný světlý moment OSN

Myšlenky, na kterých měla původně stát OSN, byly bezesporu ušlechtilé: Měla hájit svobodu, mír a lidská práva a zabránit opakování hrůz druhé světové války. Žádná myšlenka ale není tak hezká, aby jí nešlo úplně znemožnit. OSN se projevila jako naprosto neefektivní organizace, trpí podobnými neduhy jako její předchůdkyně Společnost národů. 
Problematických míst je několik. Obecně platí, že čím více má nějaká organizace členů, tím složitější je dosáhnout nějakého efektivního a přijatelného rozhodnutí.  Její hlavní slabina ale spočívá v tom, že už od svého začátku sdružuje i země, které nelze v žádném případě považovat za svobodné, a OSN proto logicky nemůže prosazovat to, co má.
Postoj států, které lze považovat za svobodné, je v Radě bezpečnosti téměř vždy zablokován Čínou a Ruskem a obě strany se drží vzájemně v šachu, protože je vyžadován jednoznačný souhlas. Stačí veto jednoho stálého člena a není šance na prosazení ničeho. Viz. nedávná kauza s vyšetřováním havárie indonéského letadla na východě Ukrajiny. Rusko je pro někoho možná překvapivě proti vyšetřování. Samozřejmě všichni víme proč.
Zprofanovaná lidská práva
Nejprve ale ke zmíněným lidským právům: Členy  komise/rady pro lidská práva mohou být (a pravidelně bývají) i režimy, které je poučují.  Velké Británii bylo před dlouhými sedmi lety doporučeno referendum o vytvoření psané ústavy, a to nejlépe republikánské. Kritiky nezůstalo ušetřeno ani Česko: Od Ruska, Kuby a Alžírska jsme to schytali za diskriminaci Romů. A Kuba nás pro změnu vyzvala k tvrdšímu potírání neonacismu.
Ale vraťme se zpátky do dnešních dní: Nedávno to schytalo Nizozemsko kvůli své vánoční tradici. Černý Petr, který chodí se svatým Mikuláš je brán jako rasová diskriminace. I nyní jsme se stali terčem kritiky kvůli islamofobii a diskriminaci Romů: Za situace, kdy členy Rady pro lidská práva jsou nyní mj. i Kuba, Čína, Rusko či Saúdská Arábie, zní taková kritika opravdu velmi bizarně. Jeden vzor lidských práv a demokracie vedle druhého, chtělo by se říci. Nejedná se ale o žádnou novou věc, naopak OSN má v těchto věcech dlouhou tradici. Ostatně se není třeba ničemu divit, když mezi všemi státy světa je jen menšina demokratických.
 OSN jako hlásná trouba protiizraelských politiků
Za studené války byla OSN zneužívána diktátorskými režimy, které byly v přesile např. proti Izraeli (východní blok a postkoloniální země) V roce 1974 se "nezúčastněné" země v Havaně dohodly na tom, že se pokusí vyloučit Izrael z OSN. "Nezúčastnění" museli ustoupit, až když USA pohrozily zastavením financování OSN.
Spojené státy nedokázaly jako nejbližší spojenec Izraele zabránit katastrofě, která se odehrála o rok později na výročí křišťálové noci. Poměrem 67:55 (15 zemí se zdrželo) schválilo Valné shromáždění OSN rezoluci č. 3379 srovnávající sionismus s rasismem. Americký vyslanec při OSN Daniel P. Moynihan při této příležitosti prohlásil: "Spojené státy slavnostně prohlašují před Valným shromážděním OSN, že neuznávají tento hanebný akt, nebudou se jim řídit a nikdy se s ním nesmíří." OSN tak byla zachráněna sama před sebou.“
K tomu je ještě dobré dodat, že víc než měsíc před hlasováním byl jako zástupce Organizace africké jednoty nadšeně přivítán ugandský prezident Idi Amín, jeden z nejodpornějších diktátorů 20. století. Ještě než vůbec začal svůj projev, sklidil aplaus od představitelů arabských zemí a komunistického východního bloku. Ve svém projevu mluvil o americko-izraelském spiknutí a vyzýval k vyloučení Izraele z OSN a jeho vymýcení. O den později mu generální tajemník OSN Kurt Waldheim, bývalý člen SA, který sloužil za druhé světové války v německém Wehrmachtu a předseda Valného shromáždění uspořádali na jeho počest recepci.
Když OSN fungovala
V minulosti se ale vyskytl světlý okamžik, kdy OSN dokázala adekvátně zareagovat. Stalo se tak v případě zásahu v Koreji. Proč zrovna tehdy?  Nahrávalo tomu složení Rady bezpečnosti OSN Čína.  Maova vláda nebyla neuznána, takže v Radě bezpečnosti zasedal představitel vlády Kuomintangu, sídlící na Taiwanu, která samozřejmě neměla žádný zájem na dalším šíření komunistické vlády. Taiwan byl právoplatným zástupcem Číny až do vydání rezoluce 2758 v roce 1971.
SSSR v roce 1949 bojkotoval kvůli neuznání komunistické Číny zasedání Rady, a díky tomu zásah odsouhlasen všemi aktivními členy.  Země se shodly na společném postupu proti diktatuře. Jednalo se o neobvyklou situaci, která nastala v počátcích existence OSN, která se ale už nikdy neopakovala nejspíše a nejspíše už nikdy nebude.

pondělí 6. července 2015

Diskuse o uprchlících a úprk rozumu


Když diskusi ovládne iracionalita a mínění se navíc silně polarizuje, je to zaručená cesta do pořádného maléru.  Bohužel se tak stalo i v případě diskuse o migrantech a uprchlících v Česku. Diskusi o imigraci do Evropy ovládly dva zcela nesmiřitelné extrémy, přičemž zjevně platí, že smrt číhá ve středu: 
První tábor (hlavně z řad „intelektuální“ nové levice fakticky tvrdí, že přijmout bychom měli prakticky všechny migranty, a to i kdybychom o nich věděli, že se jedná o lidi s násilnickými sklony či příslušníky Islámského státu, kteří by nám nejraději podřezali krky. Úplně každý migrant je pro ně automaticky „chudák,“ kterému musíme pomoci. Každý, kdo nesouhlasí s názorem těchto (psudo)intelektuálů, je fašista, xenofob atd. Tečka. Všichni to známe. Podle nich není nic horšího než český národ, který je bandou xenofobů. Přesně tak, jak to předvedl v pořadu „Máte slovo“ levicový radikál a samozvaný filosof Milan Kohout. 
Druhá strana na opačném okraji politickém volá po tom, že bychom neměli přijmout nikoho a nejlepší by bylo, kdybychom hranice „zadrátovali“ stejně jako před rokem 1989. Zkrátka, zvláště pro lidi sympatizující s postoji Martina Konvičky migrant = islámský terorista či kriminálník. Kritika migrační politiky je zde zaměňována za velmi vulgární, nevybíravé a nenávistné výpady zvláště vůči muslimům.  
Než začneme jakoukoli diskusi….
Oba tábory se samozřejmě mýlí úplně stejně a názory z obou okrajů jsou zcela bezesporu stejně nebezpečné.  Pro začátek je dobré zmínit následující: K dodržování Úmluvy o uprchlících se zavázala i Česká republika. Platí zde „padni, komu padni.“ Pokud dotyčný či dotyčná splní podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, musí mu být azyl či jiná forma ochrany poskytnuta, ať už je člověk jakéhokoli původu, pohlaví, vyznání atd. Pacta sunt servanda, dohody se mají dodržovat.
Dále je důležité je uvědomit si, že migrant  nerovná se zdaleka vždy uprchlík. A nynější vzestup počtu uprchlíků nelze vždy spojovat s konflikty na Blízkém východě či v některých částech Afriky. Svědčí o tom velmi výmluvně čísla z Eurostatu. Tak např.  Kosovo, Srbsko, Makedonii či Bosnu a Hercegovinu můžeme těžko považovat za oblasti, které jsou srovnatelné se Sýrií, Irákem, Eritreou či Somálskem. Ve druhém případě jde o dokonce zemi ucházející se o členství v EU. Udělovat status uprchlíka lidem z některých afrických zemí by bylo přinejmenším velmi problematické.  
 Redukovat problém migrace pouze na oblasti postižené konflikty je hrubé zkreslení, kterého se dopouštějí obě strany. Nesmyslem je proto nazývat migranty radikálními islamisty, jako to dělají lidé z „Islám v Česku nechceme.“ Podobně absurdně vyznívají i výkřiky v Deníku referendum, či A2, který nynější migrační vlnu, resp. neochotu pomoci srovnávají s odmítnutím pomoci Židům, kteří ve třicátých letech prchali před nacismem. Opravdu ne všichni prchají před podmínkami srovnatelnými s těmi v nacistickém Německu.
Není povinností žádné země přijímat lidi, kteří nesplňují podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, tj. nehrozí jim v případě do vlasti smrt či pronásledování a do Evropy chtějí pouze vidině lepší budoucnosti. Levičáci, kterým se při vyslovení slov „řád a pořádek“ udělá kopřivka a bleskově se jím vybaví spojení „pravidla = fašismus,“ to nebudou slyšet rádi, ale tak to prostě je.  Ještě jednou bych rád zopakoval, zdaleka ne všichni migranti prchají kvůli ochraně před pronásledování či za účelem úniku před jistou smrtí, která by jim v domovské zemi hrozila. Výčet zemí, uvedených v odkazované tabulce je v tomto více než výmluvný.
Xenofobové, oikofobové a ti další
Medvědí službu jakékoli kritické diskusi o vzestupu migrace přináší protiislámská iniciativa Martina Konvičky, která existuje již několik let, nicméně v širší známost vešla až v souvislosti s přílivem běženců v posledních několika měsících. Nyní se přetransformovala v Blok proti islámu a má dokonce v úmyslu jít do voleb. Její úspěch by byl neštěstím, a to hned v několika ohledech:
1) Už proto, že smýšlení jejich sympatizantů je založené na apriorní nenávisti.
2)  Vyostřuje polarizaci ve společnosti.
3) Nahrávají na smeč lidem z druhého názorového extrému, jejichž názory nejsou o nic méně radikální a o nic více konstruktivní.
Ano, a pak je zde i druhá strana: Její představitelé se předhánějí v tom, kdo napíše lepší článek o Češích coby národu od přírody rasistickém a xenofobním. Zejména v americkém prostředí se pro Židy, kteří mají kritický vztah vůči svému etniku/politice židovského státu, vžilo označení „self hating Jew,“ tedy sebenenávidící se Žid. Publicistům, kteří se podobně kriticky vyjadřují vůči Čechům, by velmi slušelo označení „sebenenávidící se Čech.“
Ptám se, opravdu jsou Češi v rasismu či xenofobii horší, než ostatní? Ti, co tvrdí, že ano, budou šermovat s průzkumy o tom, jak většina lidí není přijímání uprchlíků zrovna nakloněna. Spíše než o rasismus zde jde o strach z neznámého (ale ne nutně xenofobii, strach z cizinců) a důsledek špatného informování ze strany většiny médií. Realita není černobílá, a platí to i o migrantech.Navíc 500 lidí na nedávné „šibeniční“ demonstrací opravdu není žádné závratné číslo při tak jednoznačném postoji české veřejnosti, nehledě na celkovou roztříštěnost tzv. krajní pravice, jejíž reálný politický i společenský vliv je v Česku prakticky nulový.
 Dobré srovnání toho, jak „rasistické“ jsou postoje obyvatel zemí EU, nám dávají výsledky posledních evropských voleb. Tipněte si, v kterých zemích zvítězily či velmi uspěly strany, které by se daly zařadit mezi krajní pravici?  Malá nápověda: Česko mezi nimi opravdu nefigurovalo.
Abyste výsledky radikálů nemuseli nikde hledat, uvádím je níže, nejprve začnu Českem:  
0,13 % získala Česká suverenita, strana proslulá protimuslimským spotem, hraničícím se sebeparodií.  Ohromujících 0,46 % obdržel obskurní spolek Ano kremlu (tedy pardon, Ne Bruselu - Národní demokracie) známého antisemity Adama Bartoše a 0, 52 % Dělnická strana sociální spravedlnosti.  A ano, Okamurův Úsvit přímé demokracie byl s 3,12 % mezi extremisty kraloval, nicméně ani to mu na mandát nestačilo, a nejinak by tomu bylo i v případě neexistence pětiprocentní hranice.
Naproti tomu zde uvádím pro srovnání výsledky extremistických stran se skrytě či otevřeně rasistickými postoji v některých dalších evropských zemích: Tak například ve Francii získala Národní fronta Marine Le Penové téměř čtvrtinu hlasů (24,85 %) a obsadila dokonce první místo.  V sousedním Rakousku obdrželi tamní Svobodní 19,72 %, v Maďarsku krajně pravicový Jobbik 14,77 % a v Řecku neonacistický Zlatý úsvit 9,39 %. Za zmínku ještě stojí např. belgický Vlámský zájem (nástupnická strana neonacistického vlámského bloku) s 4,26 %. Nejedná se samozřejmě o vyčerpávající výčet výsledků všech extremistických stran se silně protiimigrační rétorikou.  Uvedená čísla ale hovoří více než výmluvně.
Tvrdá data z eurovoleb mohou být brána i jako celkem výmluvná statistika toho, jak rezonují ve společnostech jednotlivých evropských zemí postoje, které můžeme považovat za rasistické. Rasismus a xenofobie tedy není žádnou českou specialitou, a pokud jde o dosavadní podporu stran, které mají nenávist vůči jiným národnostem ve svém programu, tak Česko dokonce celkem zaostává.
Další otázka je „cui bono,“ resp. čemu či komu prospěli tito salónní bojovníci proti rasismu? Samozřejmě, že absolutně ničemu či nikomu, nepočítám-li jejich zbytnělá ega či jejich příznivce, kterým se mohli utvrdit ve svém sebeuspokojení z morální nadřazenosti nad „rasistickou“ většinou.  Jenom zaručeně naštvou řadu lidí, kteří nemají s rasismem pranic společného. Kdo seje vítr, sklidí bouři….

Krajní pravice trpí předsudky vůči jiným. Intelektuální krajní levice zase trpí sebenenávistí a předsudky vůči vlastnímu národu. Dotyční z obou extrémů si mohou svorně podat ruce, protože oba tábory trápí stejný problém, totiž předsudky a naprostá neochota přijmout fakta jiná než ta, která jsou v souladu s jejich šablonovitým viděním světa. Celé by to vyznívalo velmi groteskně, pokud by nešlo o tak závažnou věc. Má-li být jakákoli diskuse smysluplná, prospěje všem zúčastněným zchladit hlavy a neuškodí podívat se na věci střízlivěji a s větším nadhledem.   

sobota 18. dubna 2015

Když je okupace prospěšná a žádoucí


Zdroj: Wikipedia.org
Nacionalisté na krajní pravici a samozřejmě i na levém okraji měli během nedávného průjezdu amerického konvoje důvod ke shodě: Měli nutkavou potřebu v souvislosti s konvojem zdůrazňovat, mj. jací jsou USA okupanti minimálně dvou suverénních států (Afghánistán a Irák) a kolik mají na svědomí lidských životů. Dočíst jsme se mohli např., že Rusko je vlastně relativně nevinné, protože mělo pouze Čečensko s pouze 100 tisíc obětí. USA mají mít na svědomí 1,3 až dvou milionů lidí v Iráku a Afghánistánu.
Nikdo neví, nakolik jsou čísla přesná, ale zcela jistě lze říci následující: Autorovi zmíněného článku unikají celkem: Ztráty na životech existují v každém konfliktu. Je úplně jedno, zda a nakolik byl ospravedlnitelný či ne. Rusko je od rozpadu SSSR velmocí regionálního významu.  Naproti tomu USA zůstaly po skončení studené války jedinou supervelmocí, byť nyní ztrácející vliv ve prospěch dalších velmocí. Z toho vyplývá, že její vojenská angažovanost ve světě a v řešení konfliktů bude větší a počet obětí na jejím kontě bude bohužel nevyhnutelně vyšší. 
Velký rozdíl je bojovat proti lidem, co se chtějí jen odtrhnout (jako tomu bylo v případě Čečenska) a proti režimům, které jsou potenciálním i reálným nebezpečím pro svobodné státy. Tento zdánlivě jemný rozdíl horlivým antiamerikanistům zjevně zcela uniká a je zhruba tak veliký, jako rozdíl mezi aktem a pietním aktem.  
Pokud jde o okupaci:  Slovo okupace nemusí mít nutně pejorativní význam. Představme si i v souvislosti s  civilními oběťmi na kontě Američanů následující historický myšlenkový experiment: Je těsně po skončení druhé světové války a Německo je v troskách a spravují jej čtyři okupační velmoci. Potud se držíme toho, co se opravdu stalo. Jenomže, začnou být spojenecké jednotky napadány ze strany německých oddílů Wehrwolf, které se přetvořily na partyzánské oddíly a mají bojovat za „osvobození“ Německa od „okupantů“ a chtějí znovu nastolit nacistický režim podobný tomu Hitlerovu.
Boj s těmito povstalci není jednoduchý, protože mají podporu ne úplně zanedbatelné části veřejnosti. Zásahy proti nim si proto vyžádají další lidské oběti, a to jak z řad vzbouřenců, tak i civilního obyvatelstva. Země se ještě ani nevzpamatovala z válečných ztrát a další způsobené během potlačování guerrilové války Spojenci jdou do statisíců.
Chtěli by snad takoví lidé jednání podobných pohrobků nacistů omlouvat, zlehčovat či dokonce ospravedlňovat tím, že si Spojenci dovolili okupovat „suverénní zemi.“ Podle logiky, kterou běžně užívají, tak nejspíše ano. Samozřejmě bez jakéhokoli ohledu na to, že okupace USA, Velkou Británií a Francií položila základy svobodného a demokratického Německa.   Ve velmi podobné situaci jsou nyní povstalci v Iráku a příslušníci svrženého Talibanu v Afghánistánu. Saddám Hussajn ani hnutí Taliban nebyli žádní beránci, stejně jako nacisti.
Dlouhodobá okupace území cizího svobodného a demokratického státu je jistě odsouzeníhodná. Nic takového ale neplatí v případě dočasné okupace státu ohrožujícího jak vlastní obyvatele, tak i státy ve svém okolí. Zde může být dočasná okupace nejen ospravedlnitelná, ale i prospěšná a žádoucí, když povede ke vzniku ospravedlnitelnější formy vlády, jako tomu bylo po druhé světové válce v případě Německa a Japonska.

Totéž by bylo možné říci v případě Afghánistánu a snad i v postsaddámovském Iráku. Bohužel v obou případech se administrativa dopustila obrovské chyby v tom, že Irák opustila už v roce 2011, což vedlo k dnešní neutěšené situaci.    

pátek 13. února 2015

(Anti)islamismus a civilizace střetů

Nedávné útoky v Paříži (a také události ve světě, které posloužily jako doprovodné jevy) se staly spouštěčem dvou protichůdných jevů, které se týkají postojů nemuslimské části populace vůči islámu. Oba prezentují extrémní póly smýšlení a oba jsou pro celou západní společnost stejně škodlivé:
Prvním z extrémů je strach z islámu a odpor ke všemu, co má s islámem byť jen trochu společného. Problém se dotýká i samotného Česka, přestože i zde je podíl muslimů zanedbatelný, byť je třeba uznat, že ne všichni hlasatelé islámu jsou bezproblémoví. Většinou se ale jedná o velmi vulgární kritiku islámu ztělesněnou v iniciativách typu „Islám v Česku nechceme,“ či naprosto absurdní výzvy jistého populisty k bojkotu kebabů a venčení prasat před mešitami.  
S těmito postoji samozřejmě nelze souhlasit a je potřeba dodat k nim následující:
1) Náboženská svoboda patří k základním lidským právům. Je jednou ze základních lidských svobod a právě její dodržování či nedodržování je jedním z lakmusových papírků toho, zda je společnost dané země opravdu svobodná či nikoli.
2) Pokud máme náboženskou svobodu, která zaručuje svobodu vyznávat svoji víru všem beze strachu z pronásledování, dodržují-li zákony dané země.
Na druhé straně zde máme úzkostlivou snahu upozorňovat na to, že tyto činy vlastně ani nemají s islámem nic společného. Radikální islamismus je bagatelizován a po každém útoku islamistů jsou největší obavy ne z terorismu, ale ze vzestupu protimuslimských nálad.
Definovat první problém bylo relativně jednoduché. Naproti tomu komplexní popis opačného extrému si vyžádá více než jen několik řádků. Lze ale vyřešit problém tzv. islamofobie tím, že všechny názorové oponenty onálepkujeme jako fašisty a budeme neustále zdůrazňovat, že s islámem je vše v pořádku, protože většina muslimů s násilím nesouhlasí? 
Rozhodně ne. Označovat lidi jakékoli odpůrce jako fašisty umí i Putinovi propagandisté, takže i zde by nebylo od věci počínat si obezřetněji. Problém radikálního islámu má alespoň zčásti reálný základ a nelze jej ignorovat. Americký historik Richard Pipes, který se věnuje problematice radikálního islámu, odhadl podíl muslimů hlásících se k jeho radikálním směrům na 15 %. Třetina z těchto radikálů považuje za ospravedlnitelné i zabíjení jinověrců. Ano, jedná se o relativně malou menšinu, ale na druhou stranu nejde jen o pár šílenců. Problém je v tom, že počet radikálů jde do desítek milionů. 15 %, resp. pět procent ze zhruba 1,6 miliardy světové populace si jistě každý dokáže spočítat sám. Chceme-li problém vyřešit, prvním krokem je přiznat si, že problém existuje. V opačném případě převezmou iniciativu lidé, jako jsou v Česku Konvička či zmiňovaný Okamura, což asi nikdo soudný nechce.  
Problémy dnešního islámského světa uvádím tři, přičemž výčet není zdaleka vyčerpávající:
1) Lidé z druhého tábora rádi upozorňují na to, že terorismus a ozbrojené náboženské radikály lze najít i v jiných náboženstvích, jmenovitě hlavně křesťanství, což uvádějí zejména na příkladech útoků na lékaře provádějící potraty v USA a Lord´s Resistance Army v Ugandě. To vše je pravda, ale…v žádném jiném náboženství není v současné době radikalismus a sním spojený terorismus globálním fenoménem. Al-káida může zaútočit prakticky kdekoliv na světě: Je úplně jedno, zda v Nairobi, New Yorku, Madridu, Londýně či Paříži.
2) Druhý závažný problém představuje už zmiňovaná otázka náboženské svobody. S nedostatkem náboženské svobody se více či méně potýká většina světa, ale co je do očí bijící, že ani jedna muslimská země na tom není v tomto ohledu zrovna vzorová.
Jedním z atributů společnosti, která to myslí s náboženskou svobodou opravdu vážně, je i tolerance k odpadlíkům náboženství, které je dané zemi většinové a k jeho odpůrcům. Ve Všeobecné deklaraci lidských práv, konkrétně ve článku 8 se dočteme, že každý má právo vyznávat vlastní náboženství či jej měnit! Ponechme stranou, že se jedná o jednu z řady nezávazných deklarací a že OSN selhává stejně jako její předchůdkyně SN. Drtivá většina muslimských zemí na Blízkém východě a v severní Africe mají v nějaké formě zakotvený zákon proti odpadlictví. 
Bohužel beze zmínky nelze ponechat antisemitismus, přičemž je zde třeba zmínit, že mnohdy jde o antisemitismus maskovaný za pouhou kritiku Izraele. Každopádně dochází důsledkem toho v Evropě k paradoxní situaci, kdy se židovské hlasy snaží lovit tzv. krajní pravice. Jmenovitě belgický Vlámský zájem a francouzská Národní fronta. Jak jsou ve svém počínání úspěšné, není u prvního z jmenovaných politických uskupení známé, nicméně strana Marine Le Penové už zaznamenala dílčí úspěch mezi voliči židovského původu.
Důvod této na první pohled těžko uvěřitelné podpory stran, které dříve prosluly svým antisemitismem, je jednoduchý. Židé mají strach ze sílícího antisemitismu hlavně ze strany muslimů v Evropě, důsledkem toho tak utíkají (nejen) francouzští Židé do Izraele. Nemění se na tom ani skutečnost, že jedním z lidí, kteří bránili lidi v košer obchodě, byl muslimského původu.  
Další věcí je (ne)tolerance k odpůrcům islámu. Ano, i mezi policisty bránícími redakci Charlie Hebdo byl člověk muslimského původu. Prominentní kritici islámu ale musí žít pod ochranou kvůli extremistům, kteří jim vyhrožují smrtí: Salman Rushdie, Kurt westegaard  (autor proslulé karikatury), Ayaan Hirsi Ali, Sabatina James a další. Nevím o tom, že by Bill Maher či v minulosti Bertrand Russell či Friedrich Nietzsche coby lidé velmi břitce kritizující křesťanství museli žít pod permanentní policejní ochranou.    
Zastavil bych se u kontroverzního nizozemského režiséra Theo van Gogh, který za svoji kritiku islámu ve svém filmu Submission zaplatil životem. Byl zavražděn muslimským fanatikem. Není třeba souhlasit s prvoplánovým zesměšňováním náboženství či přesvědčení někoho jiného. Jakákoli tvorba, která může dehonestovat něčí světonázor, nesnižuje právo na život jejích autorů!
3)Poslední problém představuje otázka politických svobod: I zde si muslimský svět bohužel vede velmi špatně. Nedemokratické státy je samozřejmě možné nalézt prakticky ve všech částech světa, snad s výjimkou západní Evropy. Bohužel v muslimském světě bohužel neexistuje žádná etablovaná muslimská demokracie, která by mohla posloužit jako „maják“ ostatním zemím.
Jediná skutečně demokratická země na Blízkém východě je Izrael, nicméně zde tvoří většinu obyvatel Židé. Většina muslimských zemí jej ale neuznává. A dalších muslimských států, které Iracionální antisemitismus se zde snoubí s ještě iracionálnějším antisionismem. O nesmyslnosti nenávisti svědčí i skutečnost, že tisíce kilometrů vzdálená Malajsie nemá s touto zemí žádné diplomatické styky a obyvatelé 6000 kilometrů vzdáleného Pákistánu mají v pasech napsané, že platí ve všech zemích kromě Izraele.
Výše uvedená bilance muslimského světa není příliš lichotivá. Arabské jaro selhalo právě kvůli absenci respektu k základním lidským právům. Bez svobody projevu, vyznání či shromažďování se demokracie změní v ochlokracii čili vládu lůzy.
Po tom všem se dělá závěr velmi těžko. Snadné je pro některé sklouznout k zaslepené nenávisti vůči islámu či muslimům.  Lákává je pro lidi z politicky korektní liberální levice vidět svět růžovými brýlemi tak, že se ve skutečnosti nic neděje a hrozba islamismu je pouze virtuální. První cesta vede k nenávisti a popírání svobody vyznání druhých. Druhá vede k popírání zcela zjevného zla a umlčování svobodné a otevřené diskuse. Obojí je zaručenou cestu do pekel a nebezpečím pro svobodnou společnost.