pondělí 6. července 2015

Diskuse o uprchlících a úprk rozumu


Když diskusi ovládne iracionalita a mínění se navíc silně polarizuje, je to zaručená cesta do pořádného maléru.  Bohužel se tak stalo i v případě diskuse o migrantech a uprchlících v Česku. Diskusi o imigraci do Evropy ovládly dva zcela nesmiřitelné extrémy, přičemž zjevně platí, že smrt číhá ve středu: 
První tábor (hlavně z řad „intelektuální“ nové levice fakticky tvrdí, že přijmout bychom měli prakticky všechny migranty, a to i kdybychom o nich věděli, že se jedná o lidi s násilnickými sklony či příslušníky Islámského státu, kteří by nám nejraději podřezali krky. Úplně každý migrant je pro ně automaticky „chudák,“ kterému musíme pomoci. Každý, kdo nesouhlasí s názorem těchto (psudo)intelektuálů, je fašista, xenofob atd. Tečka. Všichni to známe. Podle nich není nic horšího než český národ, který je bandou xenofobů. Přesně tak, jak to předvedl v pořadu „Máte slovo“ levicový radikál a samozvaný filosof Milan Kohout. 
Druhá strana na opačném okraji politickém volá po tom, že bychom neměli přijmout nikoho a nejlepší by bylo, kdybychom hranice „zadrátovali“ stejně jako před rokem 1989. Zkrátka, zvláště pro lidi sympatizující s postoji Martina Konvičky migrant = islámský terorista či kriminálník. Kritika migrační politiky je zde zaměňována za velmi vulgární, nevybíravé a nenávistné výpady zvláště vůči muslimům.  
Než začneme jakoukoli diskusi….
Oba tábory se samozřejmě mýlí úplně stejně a názory z obou okrajů jsou zcela bezesporu stejně nebezpečné.  Pro začátek je dobré zmínit následující: K dodržování Úmluvy o uprchlících se zavázala i Česká republika. Platí zde „padni, komu padni.“ Pokud dotyčný či dotyčná splní podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, musí mu být azyl či jiná forma ochrany poskytnuta, ať už je člověk jakéhokoli původu, pohlaví, vyznání atd. Pacta sunt servanda, dohody se mají dodržovat.
Dále je důležité je uvědomit si, že migrant  nerovná se zdaleka vždy uprchlík. A nynější vzestup počtu uprchlíků nelze vždy spojovat s konflikty na Blízkém východě či v některých částech Afriky. Svědčí o tom velmi výmluvně čísla z Eurostatu. Tak např.  Kosovo, Srbsko, Makedonii či Bosnu a Hercegovinu můžeme těžko považovat za oblasti, které jsou srovnatelné se Sýrií, Irákem, Eritreou či Somálskem. Ve druhém případě jde o dokonce zemi ucházející se o členství v EU. Udělovat status uprchlíka lidem z některých afrických zemí by bylo přinejmenším velmi problematické.  
 Redukovat problém migrace pouze na oblasti postižené konflikty je hrubé zkreslení, kterého se dopouštějí obě strany. Nesmyslem je proto nazývat migranty radikálními islamisty, jako to dělají lidé z „Islám v Česku nechceme.“ Podobně absurdně vyznívají i výkřiky v Deníku referendum, či A2, který nynější migrační vlnu, resp. neochotu pomoci srovnávají s odmítnutím pomoci Židům, kteří ve třicátých letech prchali před nacismem. Opravdu ne všichni prchají před podmínkami srovnatelnými s těmi v nacistickém Německu.
Není povinností žádné země přijímat lidi, kteří nesplňují podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, tj. nehrozí jim v případě do vlasti smrt či pronásledování a do Evropy chtějí pouze vidině lepší budoucnosti. Levičáci, kterým se při vyslovení slov „řád a pořádek“ udělá kopřivka a bleskově se jím vybaví spojení „pravidla = fašismus,“ to nebudou slyšet rádi, ale tak to prostě je.  Ještě jednou bych rád zopakoval, zdaleka ne všichni migranti prchají kvůli ochraně před pronásledování či za účelem úniku před jistou smrtí, která by jim v domovské zemi hrozila. Výčet zemí, uvedených v odkazované tabulce je v tomto více než výmluvný.
Xenofobové, oikofobové a ti další
Medvědí službu jakékoli kritické diskusi o vzestupu migrace přináší protiislámská iniciativa Martina Konvičky, která existuje již několik let, nicméně v širší známost vešla až v souvislosti s přílivem běženců v posledních několika měsících. Nyní se přetransformovala v Blok proti islámu a má dokonce v úmyslu jít do voleb. Její úspěch by byl neštěstím, a to hned v několika ohledech:
1) Už proto, že smýšlení jejich sympatizantů je založené na apriorní nenávisti.
2)  Vyostřuje polarizaci ve společnosti.
3) Nahrávají na smeč lidem z druhého názorového extrému, jejichž názory nejsou o nic méně radikální a o nic více konstruktivní.
Ano, a pak je zde i druhá strana: Její představitelé se předhánějí v tom, kdo napíše lepší článek o Češích coby národu od přírody rasistickém a xenofobním. Zejména v americkém prostředí se pro Židy, kteří mají kritický vztah vůči svému etniku/politice židovského státu, vžilo označení „self hating Jew,“ tedy sebenenávidící se Žid. Publicistům, kteří se podobně kriticky vyjadřují vůči Čechům, by velmi slušelo označení „sebenenávidící se Čech.“
Ptám se, opravdu jsou Češi v rasismu či xenofobii horší, než ostatní? Ti, co tvrdí, že ano, budou šermovat s průzkumy o tom, jak většina lidí není přijímání uprchlíků zrovna nakloněna. Spíše než o rasismus zde jde o strach z neznámého (ale ne nutně xenofobii, strach z cizinců) a důsledek špatného informování ze strany většiny médií. Realita není černobílá, a platí to i o migrantech.Navíc 500 lidí na nedávné „šibeniční“ demonstrací opravdu není žádné závratné číslo při tak jednoznačném postoji české veřejnosti, nehledě na celkovou roztříštěnost tzv. krajní pravice, jejíž reálný politický i společenský vliv je v Česku prakticky nulový.
 Dobré srovnání toho, jak „rasistické“ jsou postoje obyvatel zemí EU, nám dávají výsledky posledních evropských voleb. Tipněte si, v kterých zemích zvítězily či velmi uspěly strany, které by se daly zařadit mezi krajní pravici?  Malá nápověda: Česko mezi nimi opravdu nefigurovalo.
Abyste výsledky radikálů nemuseli nikde hledat, uvádím je níže, nejprve začnu Českem:  
0,13 % získala Česká suverenita, strana proslulá protimuslimským spotem, hraničícím se sebeparodií.  Ohromujících 0,46 % obdržel obskurní spolek Ano kremlu (tedy pardon, Ne Bruselu - Národní demokracie) známého antisemity Adama Bartoše a 0, 52 % Dělnická strana sociální spravedlnosti.  A ano, Okamurův Úsvit přímé demokracie byl s 3,12 % mezi extremisty kraloval, nicméně ani to mu na mandát nestačilo, a nejinak by tomu bylo i v případě neexistence pětiprocentní hranice.
Naproti tomu zde uvádím pro srovnání výsledky extremistických stran se skrytě či otevřeně rasistickými postoji v některých dalších evropských zemích: Tak například ve Francii získala Národní fronta Marine Le Penové téměř čtvrtinu hlasů (24,85 %) a obsadila dokonce první místo.  V sousedním Rakousku obdrželi tamní Svobodní 19,72 %, v Maďarsku krajně pravicový Jobbik 14,77 % a v Řecku neonacistický Zlatý úsvit 9,39 %. Za zmínku ještě stojí např. belgický Vlámský zájem (nástupnická strana neonacistického vlámského bloku) s 4,26 %. Nejedná se samozřejmě o vyčerpávající výčet výsledků všech extremistických stran se silně protiimigrační rétorikou.  Uvedená čísla ale hovoří více než výmluvně.
Tvrdá data z eurovoleb mohou být brána i jako celkem výmluvná statistika toho, jak rezonují ve společnostech jednotlivých evropských zemí postoje, které můžeme považovat za rasistické. Rasismus a xenofobie tedy není žádnou českou specialitou, a pokud jde o dosavadní podporu stran, které mají nenávist vůči jiným národnostem ve svém programu, tak Česko dokonce celkem zaostává.
Další otázka je „cui bono,“ resp. čemu či komu prospěli tito salónní bojovníci proti rasismu? Samozřejmě, že absolutně ničemu či nikomu, nepočítám-li jejich zbytnělá ega či jejich příznivce, kterým se mohli utvrdit ve svém sebeuspokojení z morální nadřazenosti nad „rasistickou“ většinou.  Jenom zaručeně naštvou řadu lidí, kteří nemají s rasismem pranic společného. Kdo seje vítr, sklidí bouři….

Krajní pravice trpí předsudky vůči jiným. Intelektuální krajní levice zase trpí sebenenávistí a předsudky vůči vlastnímu národu. Dotyční z obou extrémů si mohou svorně podat ruce, protože oba tábory trápí stejný problém, totiž předsudky a naprostá neochota přijmout fakta jiná než ta, která jsou v souladu s jejich šablonovitým viděním světa. Celé by to vyznívalo velmi groteskně, pokud by nešlo o tak závažnou věc. Má-li být jakákoli diskuse smysluplná, prospěje všem zúčastněným zchladit hlavy a neuškodí podívat se na věci střízlivěji a s větším nadhledem.