sobota 19. září 2015

„Fašizace“ společnosti, nebo vzestup absurdity?

Co mají společného zastánci politiky Ruska a nekritičtí zastánci přistěhovalectví? Označení fašista jako univerzální nadávku pro názorové odpůrce.  K tomu bych ještě dodal, že zastánci politiky Ruska se do značné míry kryjí se skupinami brojícími proti uprchlíkům. Jedná se o lidi patřící k autoritativní krajní pravici, která považuje vládu za „vlastizrádnou.“ Přesto ale přebírá rétoriku Sovětského svazu.  Na druhé straně je radikální liberální (anarchistická) levice varující před fašizací společnosti.  Nikoli překvapivé, jak oba extrémy dochází ke stejnému závěru, byť opačnými cestami.
Co je vlastně fašismus?
Zdroj: Wikipedia.org
Opravdu tedy dochází k fašizaci společnosti? Zatím to tak opravdu nevypadá a důvodů je několik. Žádná vlna zájmu o diktátora, který ve svém mládí obdivoval mistra Jana Husa či větší podporu státu s korporativistickým uspořádáním. Nic takového se samozřejmě neděje, ale chápu, co milí levicoví kolegové myslí onou „fašizací.“ Mají na mysli vzestup hnutí připomínajících svojí rétorikou německé nacisty.  Česko je podle nich v podobné situaci jako Německo na začátku třicátých let. Novodobými „Židy“ se dnes mají stát migranti.
V tom se ale (jako v mnoha dalších věcech) hluboce mýlí. Rád bych připomněl, že fašismus nebyl na rozdíl od nacismu po většinu doby své existence rasistický. Změna nastala až ve 2. polovině 30. let jako inspirace „německým modelem,“ nicméně nebyl uplatňován zdaleka tak striktně jako ve Třetí říši.
A potom ti migranti, jak strašné slovo alespoň podle novináře Barryho Malonea z Al-Džazíry, které prý není přesné při pohledu na všechno to utrpení a je prý „odlidšťující a tupě pejorativní.“ Nikdo rozumný snad nepopírá, že migrant je zároveň i člověkem. Samotné označení nijak nesnižuje jejich důstojnost. Jde jen o přesnost označení. Když k neužívání slova migrant ve jménu „lidskosti“ vyzývá člověk z televize hájící zájmy Kataru, tedy jedné ze zemí, která se na rozdíl od Evropy sama zdráhá uprchlíky přijímat a není signatářem Ženevských konvencí a Protokolu, které upravují práva uprchlíků, zní to přinejmenším velmi zvláštně. Acta non verba….
Zpátky ale k situaci v Česku. Nepochybuju o tom, že většina obyvatel Česka pociťuje vůči migrantům přinejmenším nedůvěru a v horším případě postoje, které jsou otevřeně nenávistné.  Kdyby ale situace byla natolik vážná, jak se nás snaží přesvědčit na Britských listech, Deníku referendum či Alarmu, musela by podpora stran jako Dělnická strana, Úsvit národní koalice či Národní demokracie vystřelit v průzkumech prudce nahoru. Realita je taková, že popularita těchto stran se alespoň prozatím pohybuje pod pětiprocentní hranicí, za což můžeme vděčit i jejich roztříštěnosti.
Nehledě na to, že opravdu neonacistická DSSS, která je dávána odborníky na politickou komunikaci jako odstrašující příklad ani není v průzkumech vůbec uváděna. To samo o sobě svědčí o jejím naprosto marginálním postavení. Obavy z vzestupu populismu založeného spíše na negativistickém odmítání, než na koherentní ideologii, na místě rozhodně jsou, ale rozhodně ne z neonacismu.  
Nic než záplava emocí
Imigrace, ať už z jakýchkoli důvodů je věcí přirozenou a děla se prakticky vždy. Nelze jí a priori považovat za jev pozitivní ani negativní. Stát má do značné míry nárok si dle svých potřeb určovat si svoji imigrační politiku, která může být liberální, restriktivní či něco mezi tím. K přijetí člověka, který nepochází z dané země, je zapotřebí souhlasu obou stran. Jak samotného „přistěhovalce,“ tak oné společnosti. Uprchlíci zde samozřejmě představují výjimku, protože na ně se vážou mezinárodní konvence.
Hysterické výlevy fanatických „obhájců lidských práv“ pouze ženou lidi na opačný extrém. Tito lidé také nesou spoluzodpovědnost za případný vzestup nenávisti stejně jako pánové Okamura a Konvička.  Absurditu myšlení všech těchto „pachatelů dobra“ ukazuje srovnání „číslování s nacistickými koncentráky. Kvůli „označování“ se rozpoutala hysterie na takové úrovni, jako by uprchlíkům v Česku měly hrozit plynové komory. Přitom je označili fixem, který lze na rozdíl od tetování dávaného vězňům v koncentračních táborech celkem snadno smazat. Mimochodem, když totéž dělali běžencům dánští policisté, nikdo se nad tím nijak nepobuřoval. Plynové komory u nás také nikomu nehrozí. A pokud by požádali o azyl, určitě by je také dostali. Z cca. 70 Syřanů, kteří o něj v Česku letos zažádali, všichni dostali alespoň nějakou formu mezinárodní ochrany.
Taktéž ona fotka mrtvého chlapečka postrádá smysl. Jeden obrázek řekne víc, než tisíc slov. Ale realita, je složitější, než oněch více než tisíc slov. Myslet si, že změní mínění „obměkčí srdce Evropanů“ je stejně naivní, jako myslet si, že vlastnictví chytrého telefonu znamená bohatství. Když jsem byl před nějakou dobou v chudičkém Nepálu, i v zapadlých horských vesnicích bylo vlastnictví chytrých telefonů celkem běžnou záležitostí. Levicový britský list independent nazval lidi, kteří považují vlastnictví chytrého telefonu za symbol bohatství, za idioty.
A abychom byli féroví, tak stejné označení si zaslouží i ti, kteří si myslí, že by zmíněná fotka by masově změnila mínění obyvatel. I bez té fotky je snad každému jasné, že smrt je tragédií. Kdo to nepochopil předtím, nepochopí ani nyní.

 Demagogii se zkrátka velmi dobře daří na obou stranách. Nebylo by proto od věci snížit počet nadávek do fašistů na minimum, pouze u lidí, kteří odpovídají danému označení, což není v dnešní době téměř nikdo.  Problémem není ani tak to, co je nazýváno „fašizací,“ jako spíše zcela absurdní myšlení v obou extrémních táborech. 

čtvrtek 3. září 2015

Dávný světlý moment OSN

Myšlenky, na kterých měla původně stát OSN, byly bezesporu ušlechtilé: Měla hájit svobodu, mír a lidská práva a zabránit opakování hrůz druhé světové války. Žádná myšlenka ale není tak hezká, aby jí nešlo úplně znemožnit. OSN se projevila jako naprosto neefektivní organizace, trpí podobnými neduhy jako její předchůdkyně Společnost národů. 
Problematických míst je několik. Obecně platí, že čím více má nějaká organizace členů, tím složitější je dosáhnout nějakého efektivního a přijatelného rozhodnutí.  Její hlavní slabina ale spočívá v tom, že už od svého začátku sdružuje i země, které nelze v žádném případě považovat za svobodné, a OSN proto logicky nemůže prosazovat to, co má.
Postoj států, které lze považovat za svobodné, je v Radě bezpečnosti téměř vždy zablokován Čínou a Ruskem a obě strany se drží vzájemně v šachu, protože je vyžadován jednoznačný souhlas. Stačí veto jednoho stálého člena a není šance na prosazení ničeho. Viz. nedávná kauza s vyšetřováním havárie indonéského letadla na východě Ukrajiny. Rusko je pro někoho možná překvapivě proti vyšetřování. Samozřejmě všichni víme proč.
Zprofanovaná lidská práva
Nejprve ale ke zmíněným lidským právům: Členy  komise/rady pro lidská práva mohou být (a pravidelně bývají) i režimy, které je poučují.  Velké Británii bylo před dlouhými sedmi lety doporučeno referendum o vytvoření psané ústavy, a to nejlépe republikánské. Kritiky nezůstalo ušetřeno ani Česko: Od Ruska, Kuby a Alžírska jsme to schytali za diskriminaci Romů. A Kuba nás pro změnu vyzvala k tvrdšímu potírání neonacismu.
Ale vraťme se zpátky do dnešních dní: Nedávno to schytalo Nizozemsko kvůli své vánoční tradici. Černý Petr, který chodí se svatým Mikuláš je brán jako rasová diskriminace. I nyní jsme se stali terčem kritiky kvůli islamofobii a diskriminaci Romů: Za situace, kdy členy Rady pro lidská práva jsou nyní mj. i Kuba, Čína, Rusko či Saúdská Arábie, zní taková kritika opravdu velmi bizarně. Jeden vzor lidských práv a demokracie vedle druhého, chtělo by se říci. Nejedná se ale o žádnou novou věc, naopak OSN má v těchto věcech dlouhou tradici. Ostatně se není třeba ničemu divit, když mezi všemi státy světa je jen menšina demokratických.
 OSN jako hlásná trouba protiizraelských politiků
Za studené války byla OSN zneužívána diktátorskými režimy, které byly v přesile např. proti Izraeli (východní blok a postkoloniální země) V roce 1974 se "nezúčastněné" země v Havaně dohodly na tom, že se pokusí vyloučit Izrael z OSN. "Nezúčastnění" museli ustoupit, až když USA pohrozily zastavením financování OSN.
Spojené státy nedokázaly jako nejbližší spojenec Izraele zabránit katastrofě, která se odehrála o rok později na výročí křišťálové noci. Poměrem 67:55 (15 zemí se zdrželo) schválilo Valné shromáždění OSN rezoluci č. 3379 srovnávající sionismus s rasismem. Americký vyslanec při OSN Daniel P. Moynihan při této příležitosti prohlásil: "Spojené státy slavnostně prohlašují před Valným shromážděním OSN, že neuznávají tento hanebný akt, nebudou se jim řídit a nikdy se s ním nesmíří." OSN tak byla zachráněna sama před sebou.“
K tomu je ještě dobré dodat, že víc než měsíc před hlasováním byl jako zástupce Organizace africké jednoty nadšeně přivítán ugandský prezident Idi Amín, jeden z nejodpornějších diktátorů 20. století. Ještě než vůbec začal svůj projev, sklidil aplaus od představitelů arabských zemí a komunistického východního bloku. Ve svém projevu mluvil o americko-izraelském spiknutí a vyzýval k vyloučení Izraele z OSN a jeho vymýcení. O den později mu generální tajemník OSN Kurt Waldheim, bývalý člen SA, který sloužil za druhé světové války v německém Wehrmachtu a předseda Valného shromáždění uspořádali na jeho počest recepci.
Když OSN fungovala
V minulosti se ale vyskytl světlý okamžik, kdy OSN dokázala adekvátně zareagovat. Stalo se tak v případě zásahu v Koreji. Proč zrovna tehdy?  Nahrávalo tomu složení Rady bezpečnosti OSN Čína.  Maova vláda nebyla neuznána, takže v Radě bezpečnosti zasedal představitel vlády Kuomintangu, sídlící na Taiwanu, která samozřejmě neměla žádný zájem na dalším šíření komunistické vlády. Taiwan byl právoplatným zástupcem Číny až do vydání rezoluce 2758 v roce 1971.
SSSR v roce 1949 bojkotoval kvůli neuznání komunistické Číny zasedání Rady, a díky tomu zásah odsouhlasen všemi aktivními členy.  Země se shodly na společném postupu proti diktatuře. Jednalo se o neobvyklou situaci, která nastala v počátcích existence OSN, která se ale už nikdy neopakovala nejspíše a nejspíše už nikdy nebude.