neděle 18. prosince 2016

Ach, to prezidenta hanobení…..

Vláda tento týden jednohlasně odmítla návrh zákona trestající hanobení prezidenta, který původně podpořilo 60 poslanců z KSČM, ČSSD a Úsvitu. „Kdo veřejně hanobí prezidenta republiky, ruší výkon jeho pravomoci a snižuje tak jeho vážnost, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok, peněžitým trestem nebo propadnutím věci, zněl celý návrh zákona.
 Jednomyslné odmítnutí návrhu je dobrou zprávou pro českou demokracii. Vláda udělala jediný možný správný krok: Postavila se za svobodu projevu V opačném případě by se vláda zapsala černým písmem do novodobých českých dějin jako ta, která podporovala okrajování svobody projevu.
Zastánci návrhu zákona z řad politiků a veřejnosti se často odvolávali na zákon z roku 1923, který taktéž zakazoval hanobení prezidenta. Jejich argumentace by se dala stručně shrnout tak, že když existoval takový zákon za první republiky, která byla podle nich zřejmě vzorem demokracie, proč by nemohl být znovuzavedený dnes? Jenomže existence tohoto zákona vedla k tomu, že tehdejší média se prakticky neodvažovala veřejně kritizovat prezidenta Masaryka. Tento zákon má navíc původ v dobách habsburské monarchie.
Velmi bizarní podívaná, když komunisté a sociální demokraté, které se jinak prezentují jako „pokrokové“ síly, usilují o znovuobnovení legislativy, která má svůj původ v dobách „reakční“ habsburské monarchie. Ale pojďme dále. Když přeskočíme komunistickou éru, kde byly tresty za jakoukoli kritiku běžné, zákon z roku 1961, který trestal, hanobení prezidenta platil až do druhé poloviny 90. let.  Po roce 1989 už ale na základě tohoto zákona nikdo sedět nešel.
V této souvislosti je nutné zmínit případy Petra Cibulky a Pavla Karhánka. Oba se „provinili“ tím, že se veřejně nelichotivě vyjadřovali o prezidentu Václavu Havlovi. První z nich je věčný disident, kritik před i polistopadových poměrů a šéf strany s názvem dlouhým jako její volební program. Druhý z nich vylepil v roce 1995 na dveře státního zastupitelství text hlásající, že Václav Havel je komunistický kolaborant, který v roce 1989 hanebně podvedl občany. Způsob jejich vyjádření byl nehezký, ale byl v mantinelech svobody projevu. Nevyhrožovali nikomu smrtí, ani omezováním svobody. Václav Havel oba z nich omilostnil. Byl by podobného gesta schopný i Miloš Zeman či jeho příznivci z řad zastánců navrhovaného zákona, pokud by byli zvoleni prezidentem?
Opravdu jde o úctu k prezidentovi?
O tom, že zastáncům zákona, což jsou v podstatě především (post)komunisté a nacionalistům, opravdu tak záleží na úctě k prezidentovi lze celkem úspěšně pochybovat. Obhajovali komunisté takový zákon i v době, kdy byl prezidentem Václav Havel? Ne, v době prezidentování Václava Havla se nad zrušením zákona zakazujícího hanobení nijak nepobuřovali. Naopak sami přispěli ke zrušení této kontroverzní části trestního zákona. Drtivá většina z celkových 22 poslanců za KSČM, tj. 20, hlasovala pro zrušení, jeden se zdržel a jeden byl nepřítomný. Naopak tři stejní komunističtí veteráni, kteří v roce 1997 hlasovali pro zrušení trestnosti hanobení prezidenta, byli mezi nedávnými navrhovateli obnovení trestnosti hanobení prezidenta.
Zákony podobného typu nejsou nic jiného než gumové paragrafy. Mají totiž jeden veliký problém, který nejlépe vystihuje následující otázka, kde končí legitimní kritika kroků prezidenta a kde začíná hanobení. Zde záleží jen a pouze na libovůli každého soudce, jak bude daný zákon vykládat. Interpretace může být různá, protože hranice mezi oběma pojmy je velmi velmi mlhavá. Mimochodem, stejnou vadu má např. § 355 Trestního zákoníku o Hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob. V případě přesvědčení zde není stanoveno, zda hanobení znamená i legitimní kritiku něčího názoru, chování či životního stylu.  
Prezident musí unést kritiku
Zajímavá je také argumentace existencí podobné legislativy v západních zemích, zejména v sousedním Německu, kde platí zákon trestající hanobení prezidenta. Německý prezident je ale výrazně slabší ve svých kompetencích a dokonce ani formálně není hlavou státu. Je na tom (pokud jde o pravomoci) velmi podobně jako britský monarcha, který taktéž fakticky nemá na starosti žádná rozhodnutí politické povahy. Zkrátka, jejich funkce je prakticky ryze reprezentativní a nemohou dělat politické kroky s dopady na politický a společenský život země.
Nic takového neplatí o českém prezidentovi. Relativně malé pravomoci tradičně využívají čeští prezidenti naplno, nebo i nad svůj rámec a vykonává i zjevně politická rozhodnutí, jako (ne)jmenování vlády, soudců, profesorů či veto zákonů. Český prezident proto musí počítat s kritikou svých kroků a stejně jako každý další politik musí být schopný kritiku unést. Úcta k osobě prezidenta nemůže být vynucená zákonem. Záleží na prezidentovi, jak bude přistupovat k významnosti svého úřadu. Bohužel, nynější prezident Miloš Zeman sám znevažuje důstojnost prezidentského úřadu svými projevy, které, mírně řečeno, nebyly úplně „salonfähig.“
Opravdu nebezpečné slovní útoky lze už dnes řešit na základě legislativy zaměřené na ochranu osobnosti. A potom zde máme ještě jednu důležitou věc. Návrh zákona měl zahrnovat nejen verbální útoky, ale i o útoky fyzické útoky. Nicméně i ty lze řešit už podle současných zákonů. Není totiž pochyb o tom, že takové jednání je možné považovat za výtržnictví či útok na veřejného činitele. Současná právní úprava k ochraně prezidenta bohatě stačí a vymýšlení nových zákonů je proto naprosto zbytečné. 
Pokud by bylo „hanobení“ prezidenta trestné, nejenže by se nezvýšila úctu k prezidentovi ani o píď, nýbrž by nevyhnutelně došlo k omezení části svobody projevu. A pokud bychom omezili svobodu projevu, která je jednou z hlavních svobod, která dělá svobodnou společnost svobodnou, která další svoboda by pak následovala? Jak říkal Ronald Reagan, svoboda je vzdálená méně než jednu generaci od svého zániku. Tento návrh zákona ukazuje, že svobodu je nutné bránit neustále a výrok z první poloviny šedesátých let minulého století je platný i dnes. Nepřátelé svobody se najdou vždy a všude.



pátek 25. listopadu 2016

Pozdní analýza amerických voleb: Anatomie jedné povolební hysterie

Probuzení z noci na 9. listopadu nebylo pro mnohé příjemné. Ke zděšení mnohých nejenom kampaň, ale i samotné volby ovládl Donald Trump. Zejména pro liberální levičáky měl výsledek amerických prezidentských voleb charakter události skutku kataklyzmatických rozměrů. Někteří došli tak daleko, že bijí na poplach před opakováním 30. let v Německu. Opravdu je ale takový důvod k panice a zděšení?
Celou situaci skvěle vystihla Salena Zito, která napsala ve svém článku v The Atlantic, že tisk bral Trumpa doslova, ale ne vážně. U jeho příznivců to bylo naopak. Dokázali ho brát vážně, ale ne doslova. Nelze samozřejmě popřít, že se Trump obklopuje pochybnost budícími lidmi jako je Stephen Bannon. Tento člověk dříve působil jako šéf „alt-right“ serveru Breitbart a nyní má být poradcem zvoleného prezidenta.
 Alternativní pravice je ve své podstatě americkou obdobou evropské „krajní pravice.“ Lidé z „alt-right“ nevystupují jako otevření rasisté či antisemité. Zároveň ale nikde nedávají najevo, že by jim takové projevy nějak zvláště vadily. Otevřené podpory se Trumpovi dostalo i Ku-Klux-Klanu. Od této podpory se ale Trump distancoval. Ve všech případech extremistů se ale jedná jen o okrajové skupiny se zanedbatelným vlivem. Ať chce, nebo nechce, bude muset Trump nalézt pro svoje kroky širší shodu, a to především mezi „mainstreamovými“ konzervativci.
A dosavadní vývoj svědčí o tom, že Trump si opravdu vybírá své lidi především z umírněného establishmentu GOP (např. Reince Priebus coby šéf Bílého domu) či z konzervativního křídla strany, když se už v létě stal jeho „running matem“ bývalý guvernér státu Indiana Mike Pence.    
Vedle toho je na místě zmínit, že zvolení člověka s obhroublým vystupováním na veřejnosti není ani v americké politice ničím novým. Už mnohokrát bylo řečeno, že v roce 1829 byl zvolený populární generál Andrew Jackson. I on byl člověk, který proslul svým nevybíravým chováním, a byl proto opovrhovaný tehdejšími elitami na severovýchodním pobřeží. A je to právě Andrew Jackson, člověk známý svým nepřátelským vztahem k černochům a indiánům, který bývá považovaný za zakladatele Demokratické strany. Ano, té strany, která má jako jednu ze svých priorit ochranu menšin, a za níž kandidovala i Trumpova hlavní sokyně Hillary Clinton.
Ne každý byl v té obrovské záplavě emocí vzít v potaz, že se volil americký prezident s omezenými pravomocemi, který může v Bílém domě strávit maximálně 8 let. Opravdu se nevolil orientální despota, kterému je dovoleno prakticky vše. Prezidentské pravomoci jsou sice v USA větší než u nás, nicméně, ani tam se prezident neobejde bez podpory Kongresu, pokud chce skutečně něco prosadit. 
Kromě toho už USA musely navíc v minulosti čelit řadě horších věcí, než bylo zvolení prezidenta s vystupováním klauna a křiklouna schopného pourážet více než polovinu zeměkoule. Když pominu válku za nezávislost, musely USA bojovat s Brity ještě ve válce mezi léty 1812-14 a během této války se Britům dokonce podařilo zapálit Bílý dům. Ještě v témž století zažily USA krvavou občanskou válku. A v minulém století bojovaly ve dvou světových válkách a v roce 1962 dokonce reálně hrozilo během tzv. Karibské krize, že nejen Americe, ale i celý svět zažije i válku jadernou. Tolik ze stručného středoškolského exkurzu do dějin USA, přejděme k hlavním důvodům, proč se Trump nakonec stal prezidentem.
Překvapivé vítězství, nepřekvapivá podpora
Vítězství Donalda Trumpa bylo překvapivé, nicméně totéž nelže říci o jeho podpoře. Donaldu Trumpovi se prostě podařilo najít „díru na trhu.“ Svoji rétoriku cílil spíše na hůře situované bílé či ohroženou střední třídu v deindustrializovaných oblasti tzv. „rezavého pásu.“ Právě o těchto „modrých límečcích“ pocházejících z kdysi prosperujících průmyslových oblastí lze říci, že rozhodli americké volby.
 Trumpovi se díky těmto bílým dělníkům podařilo zvítězit ve státech jako Ohio, Wisconsin, Michigan a Pensylvánie. Mimochodem, v posledních zmíněných třech státech od roku 1988 nevyhrál žádný republikánský kandidát na prezidenta. K takovému výsledku nepochybně dopomohla i samotná Hillary Clintonová se svými poněkud nešťastnými výroky, kdy tvrdila, že vezme mnoha uhelným společnostem a horníkům práci.
Samotné republikánské jádro zůstalo jinak celkem stabilní. Data z exit polls říkají, že Trumpa volil převážně ten samý typ voličů jako předešlé kandidáty. Zjednodušeně řečeno to byli především bílí, aktivní věřící a spíše lépe situovaní.
Takové zjištění může vyznívat paradoxně, vezmeme-li v úvahu, že Donald Trump se na veřejnosti projevuje jako ryzí hedonista, alfa samec, rozmařilec a prostopášník. Navzdory tomu si ale získal i konzervativní voliče z řad evangelikálů či praktikujících katolíků. Proč?
Dobré důvody existovaly přinejmenším dva. Prvním silným argumentem pro volbu Trumpa byla pro tyto voliče skutečnost, že prezident v senátu jmenuje (se souhlasem senátu) nové soudce nejvyššího soudu. Stále zůstává neobsazené místo po Antoninu Scaliovi. Vzhledem ke stáří některých stávajících soudců dávají následující čtyři roky velkou šanci změnit složení nejvyššího soudu tak, aby se vychýlilo výrazně doprava. Zkrátka, nechtěli už žádné další „Roe vs. Wade“ a „Obergefell vs. Hodge.“
Dalším pádným důvodem byly jeho opakované sliby, že bude bojovat za náboženskou svobodu. V době, kdy křesťanským pekařům odmítajícím upéci svatební dort párům stejného pohlaví, dokázala tato rétorika rezonovat velmi silně. Oba důvody dokázaly přimět k účasti i voliče, kteří jinak Trumpa nemohou vystát.  
  Naopak demokratická kandidátka si silně uškodila svým výrokem, kde označila polovinu Trumpových příznivců za „zavrženíhodné“ se sklony k rasismu, sexismu, homofobii, xenofobii a islamofobii. Tak dlouho ale liberální levice nadužívala zmíněné pojmy, až úplně ztratily svoji původní ostrost. Část lidí už měla dost politické korektnosti a byla schopná unést i výroky, které byly všechno, jen ne „salonfähig.“ A nebyli to zdaleka jen bílí voliči. Donald Trump měl o něco větší podporu mezi černochy a Hispánci, než měl před čtyřmi lety Mitt Romney.

Jaké tedy nakonec bude Trumpovo prezidentství? Stále platí, že svět může s Donaldem Trumpem v čele USA zažít opravdovou jízdu na tygrovi. Stejně tak ale může být Donald Trump relativně „normálním“ prezidentem. Projev pronesený bezprostředně po volbách, v němž Trump dokonce vyjádřil uznání Hillary Clintonové a sliboval, že bude spojovat, svědčí spíše o druhé zmíněné možnosti.  

sobota 2. července 2016

Česko není součástí Západu!? Nesmysl!

Od polistopadové intelektuální elity slýcháme mj. i v souvislosti s migrační krizí stesky nad tím, že jsme stále nedohnali Západ  a o české malosti a o Západu mluví ve třetí osobě. Je něco takového vůbec oprávněné? Nakolik jsou oprávněná tvrzení o zaostalosti a nakolik jde jen o sebemrskačství různých (pseudo)intelektuálů?
Ano, Česko a další postkomunistické země skutečně zaostávají za starými zeměmi EU v řadě věcí. Např. podíváme-li se na makroekonomické údaje jako HDP, průměrné platy, rozdíl je opravdu obrovský. Jenomže po druhé světové válce zažila ta nekomunistická Evropa ekonomický rozmach a vzestup životní úrovně, který neměl v dějinách precedens a který lze hodně těžko zopakovat podruhé. Naopak postkomunistické země musely po roce 1989 projít velmi obtížnou hospodářskou transformací.
Beze zmínky nelze ponechat ani sníženou důvěru občanů postkomunistických zemí v demokracii, což je bezesporu dáno mj. i zkušeností s totalitním režimem. Samozřejmě lze namítnout, že pravicové režimy v jižní Evropě např. Francovo Španělsko či Salazarovo/Caetanovo Portugalsko mohly mít více mrtvých než ty komunistické, nicméně mezi občany postkomunistických zemí je větší míra pocitu odcizení a menší ochota důvěřovat institucím.
Tak trochu jiný Západ
Znamená to, že Česko patří spolu s dalšími postkomunistickými zeměmi k Východu? Naprosto ne! V posledních tisíci letech byly české země kulturně vždy součástí západní civilizace. Rozumíme-li Západem civilizační okruh s kulturou formovanou západním křesťanstvím, tj. katolicismem či protestantstvím, tak ani není možná jiná odpověď, než že Česko bylo, je a snad i bude jeho součástí.
 Zhruba čtyřicetileté područí pod nadvládou Sovětského svazu bylo jen historickou anomálií. Ano, svým jazykem sice mají Češi blízko k ostatním slovanským národům (včetně Rusů), kulturně ale vlivem více než tisíciletého vývoje spíše k německy mluvícímu prostředí a dalším sousedním středoevropským zemím. Dobře víme, jaké pocity měl např. Karel Havlíček Borovský po návštěvě Ruska. Slovo „zklamání“ by bylo v tomto případě eufemismem.
Většina české veřejnosti (pro mnohé možná překvapivě) je ale spíše prozápadní, byť postoje vůči EU či americké politice nemusí být bezvýhradné. Nic na tom nemění ani rétorika nynějšího prezidenta Miloše Zemana, který svoji proruskou orientaci nijak neskrývá, a bezesporu škodí vztahům s našimi hlavními spojenci z NATO a Evropy. 
O prozápadní orientaci obyvatel Česka svědčí také tvrdá data z průzkumů veřejného mínění. Jednání Ruska v době ukrajinské krize hodnotilo dle šetření CVVM dobře či velmi dobře jen 15 % respondentů. Podle dalšího průzkumu CVVM, tentokrát z konce minulého roku důvěřuje ruskému prezidentu Vladimiru Putinovi jen necelá  čtvrtina (24 %) lidí a naopak negativní názor na něho měly téměř dvě třetiny (64 %) dotázaných. Prorusky smýšlející lidé tvoří v Česku sice ne úplně zanedbatelnou, ale rozhodně ne většinovou část veřejnosti. Ani vyloženě proruské či protizápadní subjekty si (snad s výjimkou KSČM) dlouhodobou, natož masovou popularitu. Můžeme tedy říci, že podíl takto smýšlejících lidí je vcelku konstantní. A ruská propaganda není tak účinná, jak se může na první pohled zdát.
Vezmeme-li navíc v úvahu, jakou popularitu mají ve „starých zemích“ EU strany jako rakouská FPÖ, nizozemská PVV, francouzská FN či britská UKIP, které mají vedle některých postojů společnou i i podpory ze strany Ruska, není na tom Česko úplně nejhůře.
Hodně se mluví o vyšší politické kultuře, kterou si dokázaly vypěstovat země s delší nepřerušovanou demokracíí. Můžeme slýchat, tohle by se v (dosaďte si libovolnou konkrétní vyspělejší demokratickou zemi) nestalo. Opravdu to ale platí bezvýhradně? Tak třeba sousední Rakousko mělo za prezidenta bývalého esesáka. Je to podobné, jako by u nás byl prezident člen lidových milicí. Děsivá představa, že?
  V současné době je slyšet i kritika za skutečné či domnělé rasistické xenofobní postoje u české veřejnosti. Tento pocit přiživuje zvláště v souvislosti s uprchlickou krizí i vesměs liberálně orientovaná „intelektuální elita.“ Ano, vzedmutí nenávistných projevů zde opravdu bylo. Otázkou ale je, jak velkou závažnost by měla být přikládána tomuto fenoménu. Jisté je, že ani tento jev není úplně jednoznačně českým specifikem (či specifikem postkomunistických zemí), jak o tom svědčí úspěch vesměs nacionalistických stran s protiimigračním programem, cílících na nespokojené voliče. Konkrétně se jedná o už zmíněná uskupení, jako je nizozemská PVV, francouzská FN, britský UKIP či rakouská FPÖ.
Česko je tedy jasně součástí Západu, podobně jako další země Visegrádské čtyřky. K tomu je však nutné dodat, že mají svoje specifika dané svojí neblahou historickou zkušeností. Prošli jsme čtyři desetiletí odlišným vývojem, než země na opačné straně železné opony.  V některých věcech bude proto odlišná a těžko dožene země ležící geograficky více na západ.
Navzdory tomu, že čtyři poválečné dekády měly bezesporu neblahý vliv na další politický a společenský vývoj, tak nikde není napsané, že to, co vzniklo na západ od nás, musí být nutně správné nebo lepší. A naopak je opravdu naivní si myslet, že vše, co existuje ve střední Evropě, je horší než to, co je ve „starých zemích“ EU. Jak to nedávno vystihl Martin Weiss v týdeníku Echo ve svém článku Země, která si nevěří, naše země, dodávám, že spíše její „intelektuální elity“ se vyznačují „nekritickou a masochistickou oikofobii“ a přesvědčením, že  „existuje Evropa jako zhmotněný platónský ideál toho, jak má vypadat.“
Bohužel u některých (pseudo)intelektuálů jde jejich odpor ke všemu českému takový, že úplně nesmyslně považují za nepřípustnou jakoukoli kritiku politiky zemí na západ od nás. Krásným příkladem je dění kolem norského odebírání dětí Barnevernem. Norsko je přeci země vyspělejší než my, takže tam nemůže docházet k žádnému neoprávněnému odebírání dětí. Norové se mýlit nemůžou. Tečka.  Obhájci norského Barnevernu se s takovými názory ocitají v podobné pozici jako lidé, které Stalin nazýval užitečnými idioty.  Nemají-li takoví lidé lepší vizi pro Česko než na jedné straně přesvědčení, že vše na západ od nás musí být nutně lepší a plivání na vše české na straně druhé, svědčí to o jejich naprosté ideové vyprázdněnosti.
  

sobota 23. ledna 2016

Opravdu neexistují dva extrémy v uprchlické debatě!?

Zelený politik Šádí Shanaáh nám v jednom ve svých facebookových příspěvků tvrdí, že představa o dvou špatných extrémech v uprchlické debatě je nesmyslná. Říká, že existují na jedné straně „konvičkovci“ a pak „sluníčkáři“ kteří jsou dle něho „morální elitou národa.“ K těm „sluníčkářům“ bych hned na začátek rád dodal, že označení použil on. Já sám nemám jakékoli nálepkování v oblibě.
Šádí Shanaáh prý od nikoho ze svých názorových souputníků neslyšel nic o „doširoka otevřené hranici.“ Údajně nezná ani nikoho, kdo by chtěl přijmout nelimitovaný počet uprchlíků, odsuzoval kritickou debatu, myslel si, že jsou všichni muslimové bezproblémově báječní, nebo že integrace je jen o tom, aby byla hostující společnost milá a vyhověla všem zvykům a potřebám nově příchozích.
Kein Mensch ist illegal!?
Výborně. Zmíněná slova zeleného politika znějí sice pěkné, je ale veliká škoda, že něco takového neřekl mnohem dříve. Třeba v době oné hysterie v létě a na podzim loňského roku, kdy jeho kolegové tvrdili trochu něco jiného. Nejspíše nikdy neslyšel výkřiky typu „kein Mensch ist illegal,“ které tak rádi a často vykřikují zejména anarchisté a radikální levice. Žádný člověk pocházející odjinud zřejmě není v Evropě ilegálně, i kdyby měl v úmyslu porušovat místní zákony, šikanovat místní obyvatele či se účastnit teroristických útoků v Paříži nebo přepadávání žen v Kolíně.
Navíc jsem nezaregistroval, že  lidé, kteří se považují za „sluníčkáře,“ by se někdy zmínili o tom, že příliš velké množství běženců není dlouhodobě únosné.  Každému mělo být jasné, že problémy nastanou, takže mi není jasné, proč o problémech mluví až teď? Problém není jen v tom, co tzv. sluníčkáři říkají, ale spíše v tom, co neříkají a na co kladou větší/menší důraz, než by měli.
Mezi těmi, kteří k větší kvalitě diskuse rozhodně nepřispěli, patří i jeho bývalý stranický šéf Ondřej Liška, který napsal na konci léta cosi o tom, že „každý tu má právo žít stejně jako já“ a sám „lajkl“ komentář pod příspěvkem, který zněl, jak asi správně tušíte, „kein Mensch ist illegal.“ Podobné výkřiky bych ještě dokázal pochopit u mladého a naivního levicového studenta kolem dvacítky, ale ne u člověka, kterému je téměř čtyřicet, a má za sebou celkem bohatou politickou zkušenost.

 Má-li být diskuse smysluplná, je nutné, aby se nejen Ondřej Liška, ale i další „sluníčkáři“ vyvarovali paušalizujících a zjednodušujících výroků (ano, takových, kterých se dopouští i lidé z IVČRN) jako už zmíněné „kein Mensch is illegal“ či právo zde žít má každý. Uvedená tvrzení jsou stejně nesmyslná přesvědčení, že uprchlík/muslim = terorista. „Morální elita“ se tak  staví do pozice „konvičkářů“ s obráceným znaménkem, a dělá tak všem zastáncům přijímání uprchlíků, k nimž patřím i já, medvědí službu.