pátek 25. listopadu 2016

Pozdní analýza amerických voleb: Anatomie jedné povolební hysterie

Probuzení z noci na 9. listopadu nebylo pro mnohé příjemné. Ke zděšení mnohých nejenom kampaň, ale i samotné volby ovládl Donald Trump. Zejména pro liberální levičáky měl výsledek amerických prezidentských voleb charakter události skutku kataklyzmatických rozměrů. Někteří došli tak daleko, že bijí na poplach před opakováním 30. let v Německu. Opravdu je ale takový důvod k panice a zděšení?
Celou situaci skvěle vystihla Salena Zito, která napsala ve svém článku v The Atlantic, že tisk bral Trumpa doslova, ale ne vážně. U jeho příznivců to bylo naopak. Dokázali ho brát vážně, ale ne doslova. Nelze samozřejmě popřít, že se Trump obklopuje pochybnost budícími lidmi jako je Stephen Bannon. Tento člověk dříve působil jako šéf „alt-right“ serveru Breitbart a nyní má být poradcem zvoleného prezidenta.
 Alternativní pravice je ve své podstatě americkou obdobou evropské „krajní pravice.“ Lidé z „alt-right“ nevystupují jako otevření rasisté či antisemité. Zároveň ale nikde nedávají najevo, že by jim takové projevy nějak zvláště vadily. Otevřené podpory se Trumpovi dostalo i Ku-Klux-Klanu. Od této podpory se ale Trump distancoval. Ve všech případech extremistů se ale jedná jen o okrajové skupiny se zanedbatelným vlivem. Ať chce, nebo nechce, bude muset Trump nalézt pro svoje kroky širší shodu, a to především mezi „mainstreamovými“ konzervativci.
A dosavadní vývoj svědčí o tom, že Trump si opravdu vybírá své lidi především z umírněného establishmentu GOP (např. Reince Priebus coby šéf Bílého domu) či z konzervativního křídla strany, když se už v létě stal jeho „running matem“ bývalý guvernér státu Indiana Mike Pence.    
Vedle toho je na místě zmínit, že zvolení člověka s obhroublým vystupováním na veřejnosti není ani v americké politice ničím novým. Už mnohokrát bylo řečeno, že v roce 1829 byl zvolený populární generál Andrew Jackson. I on byl člověk, který proslul svým nevybíravým chováním, a byl proto opovrhovaný tehdejšími elitami na severovýchodním pobřeží. A je to právě Andrew Jackson, člověk známý svým nepřátelským vztahem k černochům a indiánům, který bývá považovaný za zakladatele Demokratické strany. Ano, té strany, která má jako jednu ze svých priorit ochranu menšin, a za níž kandidovala i Trumpova hlavní sokyně Hillary Clinton.
Ne každý byl v té obrovské záplavě emocí vzít v potaz, že se volil americký prezident s omezenými pravomocemi, který může v Bílém domě strávit maximálně 8 let. Opravdu se nevolil orientální despota, kterému je dovoleno prakticky vše. Prezidentské pravomoci jsou sice v USA větší než u nás, nicméně, ani tam se prezident neobejde bez podpory Kongresu, pokud chce skutečně něco prosadit. 
Kromě toho už USA musely navíc v minulosti čelit řadě horších věcí, než bylo zvolení prezidenta s vystupováním klauna a křiklouna schopného pourážet více než polovinu zeměkoule. Když pominu válku za nezávislost, musely USA bojovat s Brity ještě ve válce mezi léty 1812-14 a během této války se Britům dokonce podařilo zapálit Bílý dům. Ještě v témž století zažily USA krvavou občanskou válku. A v minulém století bojovaly ve dvou světových válkách a v roce 1962 dokonce reálně hrozilo během tzv. Karibské krize, že nejen Americe, ale i celý svět zažije i válku jadernou. Tolik ze stručného středoškolského exkurzu do dějin USA, přejděme k hlavním důvodům, proč se Trump nakonec stal prezidentem.
Překvapivé vítězství, nepřekvapivá podpora
Vítězství Donalda Trumpa bylo překvapivé, nicméně totéž nelže říci o jeho podpoře. Donaldu Trumpovi se prostě podařilo najít „díru na trhu.“ Svoji rétoriku cílil spíše na hůře situované bílé či ohroženou střední třídu v deindustrializovaných oblasti tzv. „rezavého pásu.“ Právě o těchto „modrých límečcích“ pocházejících z kdysi prosperujících průmyslových oblastí lze říci, že rozhodli americké volby.
 Trumpovi se díky těmto bílým dělníkům podařilo zvítězit ve státech jako Ohio, Wisconsin, Michigan a Pensylvánie. Mimochodem, v posledních zmíněných třech státech od roku 1988 nevyhrál žádný republikánský kandidát na prezidenta. K takovému výsledku nepochybně dopomohla i samotná Hillary Clintonová se svými poněkud nešťastnými výroky, kdy tvrdila, že vezme mnoha uhelným společnostem a horníkům práci.
Samotné republikánské jádro zůstalo jinak celkem stabilní. Data z exit polls říkají, že Trumpa volil převážně ten samý typ voličů jako předešlé kandidáty. Zjednodušeně řečeno to byli především bílí, aktivní věřící a spíše lépe situovaní.
Takové zjištění může vyznívat paradoxně, vezmeme-li v úvahu, že Donald Trump se na veřejnosti projevuje jako ryzí hedonista, alfa samec, rozmařilec a prostopášník. Navzdory tomu si ale získal i konzervativní voliče z řad evangelikálů či praktikujících katolíků. Proč?
Dobré důvody existovaly přinejmenším dva. Prvním silným argumentem pro volbu Trumpa byla pro tyto voliče skutečnost, že prezident v senátu jmenuje (se souhlasem senátu) nové soudce nejvyššího soudu. Stále zůstává neobsazené místo po Antoninu Scaliovi. Vzhledem ke stáří některých stávajících soudců dávají následující čtyři roky velkou šanci změnit složení nejvyššího soudu tak, aby se vychýlilo výrazně doprava. Zkrátka, nechtěli už žádné další „Roe vs. Wade“ a „Obergefell vs. Hodge.“
Dalším pádným důvodem byly jeho opakované sliby, že bude bojovat za náboženskou svobodu. V době, kdy křesťanským pekařům odmítajícím upéci svatební dort párům stejného pohlaví, dokázala tato rétorika rezonovat velmi silně. Oba důvody dokázaly přimět k účasti i voliče, kteří jinak Trumpa nemohou vystát.  
  Naopak demokratická kandidátka si silně uškodila svým výrokem, kde označila polovinu Trumpových příznivců za „zavrženíhodné“ se sklony k rasismu, sexismu, homofobii, xenofobii a islamofobii. Tak dlouho ale liberální levice nadužívala zmíněné pojmy, až úplně ztratily svoji původní ostrost. Část lidí už měla dost politické korektnosti a byla schopná unést i výroky, které byly všechno, jen ne „salonfähig.“ A nebyli to zdaleka jen bílí voliči. Donald Trump měl o něco větší podporu mezi černochy a Hispánci, než měl před čtyřmi lety Mitt Romney.

Jaké tedy nakonec bude Trumpovo prezidentství? Stále platí, že svět může s Donaldem Trumpem v čele USA zažít opravdovou jízdu na tygrovi. Stejně tak ale může být Donald Trump relativně „normálním“ prezidentem. Projev pronesený bezprostředně po volbách, v němž Trump dokonce vyjádřil uznání Hillary Clintonové a sliboval, že bude spojovat, svědčí spíše o druhé zmíněné možnosti.