neděle 18. prosince 2016

Ach, to prezidenta hanobení…..

Vláda tento týden jednohlasně odmítla návrh zákona trestající hanobení prezidenta, který původně podpořilo 60 poslanců z KSČM, ČSSD a Úsvitu. „Kdo veřejně hanobí prezidenta republiky, ruší výkon jeho pravomoci a snižuje tak jeho vážnost, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok, peněžitým trestem nebo propadnutím věci, zněl celý návrh zákona.
 Jednomyslné odmítnutí návrhu je dobrou zprávou pro českou demokracii. Vláda udělala jediný možný správný krok: Postavila se za svobodu projevu V opačném případě by se vláda zapsala černým písmem do novodobých českých dějin jako ta, která podporovala okrajování svobody projevu.
Zastánci návrhu zákona z řad politiků a veřejnosti se často odvolávali na zákon z roku 1923, který taktéž zakazoval hanobení prezidenta. Jejich argumentace by se dala stručně shrnout tak, že když existoval takový zákon za první republiky, která byla podle nich zřejmě vzorem demokracie, proč by nemohl být znovuzavedený dnes? Jenomže existence tohoto zákona vedla k tomu, že tehdejší média se prakticky neodvažovala veřejně kritizovat prezidenta Masaryka. Tento zákon má navíc původ v dobách habsburské monarchie.
Velmi bizarní podívaná, když komunisté a sociální demokraté, které se jinak prezentují jako „pokrokové“ síly, usilují o znovuobnovení legislativy, která má svůj původ v dobách „reakční“ habsburské monarchie. Ale pojďme dále. Když přeskočíme komunistickou éru, kde byly tresty za jakoukoli kritiku běžné, zákon z roku 1961, který trestal, hanobení prezidenta platil až do druhé poloviny 90. let.  Po roce 1989 už ale na základě tohoto zákona nikdo sedět nešel.
V této souvislosti je nutné zmínit případy Petra Cibulky a Pavla Karhánka. Oba se „provinili“ tím, že se veřejně nelichotivě vyjadřovali o prezidentu Václavu Havlovi. První z nich je věčný disident, kritik před i polistopadových poměrů a šéf strany s názvem dlouhým jako její volební program. Druhý z nich vylepil v roce 1995 na dveře státního zastupitelství text hlásající, že Václav Havel je komunistický kolaborant, který v roce 1989 hanebně podvedl občany. Způsob jejich vyjádření byl nehezký, ale byl v mantinelech svobody projevu. Nevyhrožovali nikomu smrtí, ani omezováním svobody. Václav Havel oba z nich omilostnil. Byl by podobného gesta schopný i Miloš Zeman či jeho příznivci z řad zastánců navrhovaného zákona, pokud by byli zvoleni prezidentem?
Opravdu jde o úctu k prezidentovi?
O tom, že zastáncům zákona, což jsou v podstatě především (post)komunisté a nacionalistům, opravdu tak záleží na úctě k prezidentovi lze celkem úspěšně pochybovat. Obhajovali komunisté takový zákon i v době, kdy byl prezidentem Václav Havel? Ne, v době prezidentování Václava Havla se nad zrušením zákona zakazujícího hanobení nijak nepobuřovali. Naopak sami přispěli ke zrušení této kontroverzní části trestního zákona. Drtivá většina z celkových 22 poslanců za KSČM, tj. 20, hlasovala pro zrušení, jeden se zdržel a jeden byl nepřítomný. Naopak tři stejní komunističtí veteráni, kteří v roce 1997 hlasovali pro zrušení trestnosti hanobení prezidenta, byli mezi nedávnými navrhovateli obnovení trestnosti hanobení prezidenta.
Zákony podobného typu nejsou nic jiného než gumové paragrafy. Mají totiž jeden veliký problém, který nejlépe vystihuje následující otázka, kde končí legitimní kritika kroků prezidenta a kde začíná hanobení. Zde záleží jen a pouze na libovůli každého soudce, jak bude daný zákon vykládat. Interpretace může být různá, protože hranice mezi oběma pojmy je velmi velmi mlhavá. Mimochodem, stejnou vadu má např. § 355 Trestního zákoníku o Hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob. V případě přesvědčení zde není stanoveno, zda hanobení znamená i legitimní kritiku něčího názoru, chování či životního stylu.  
Prezident musí unést kritiku
Zajímavá je také argumentace existencí podobné legislativy v západních zemích, zejména v sousedním Německu, kde platí zákon trestající hanobení prezidenta. Německý prezident je ale výrazně slabší ve svých kompetencích a dokonce ani formálně není hlavou státu. Je na tom (pokud jde o pravomoci) velmi podobně jako britský monarcha, který taktéž fakticky nemá na starosti žádná rozhodnutí politické povahy. Zkrátka, jejich funkce je prakticky ryze reprezentativní a nemohou dělat politické kroky s dopady na politický a společenský život země.
Nic takového neplatí o českém prezidentovi. Relativně malé pravomoci tradičně využívají čeští prezidenti naplno, nebo i nad svůj rámec a vykonává i zjevně politická rozhodnutí, jako (ne)jmenování vlády, soudců, profesorů či veto zákonů. Český prezident proto musí počítat s kritikou svých kroků a stejně jako každý další politik musí být schopný kritiku unést. Úcta k osobě prezidenta nemůže být vynucená zákonem. Záleží na prezidentovi, jak bude přistupovat k významnosti svého úřadu. Bohužel, nynější prezident Miloš Zeman sám znevažuje důstojnost prezidentského úřadu svými projevy, které, mírně řečeno, nebyly úplně „salonfähig.“
Opravdu nebezpečné slovní útoky lze už dnes řešit na základě legislativy zaměřené na ochranu osobnosti. A potom zde máme ještě jednu důležitou věc. Návrh zákona měl zahrnovat nejen verbální útoky, ale i o útoky fyzické útoky. Nicméně i ty lze řešit už podle současných zákonů. Není totiž pochyb o tom, že takové jednání je možné považovat za výtržnictví či útok na veřejného činitele. Současná právní úprava k ochraně prezidenta bohatě stačí a vymýšlení nových zákonů je proto naprosto zbytečné. 
Pokud by bylo „hanobení“ prezidenta trestné, nejenže by se nezvýšila úctu k prezidentovi ani o píď, nýbrž by nevyhnutelně došlo k omezení části svobody projevu. A pokud bychom omezili svobodu projevu, která je jednou z hlavních svobod, která dělá svobodnou společnost svobodnou, která další svoboda by pak následovala? Jak říkal Ronald Reagan, svoboda je vzdálená méně než jednu generaci od svého zániku. Tento návrh zákona ukazuje, že svobodu je nutné bránit neustále a výrok z první poloviny šedesátých let minulého století je platný i dnes. Nepřátelé svobody se najdou vždy a všude.



Žádné komentáře:

Okomentovat